Jedinými neprofesionály u soudního jednání jsem byla já a další dvě studentky z pedagogické fakulty, které se na jednání byly podívat ze zvědavosti a také z důvodu zvýšení občanské znalosti. Z mého pohledu bylo projednávání srozumitelné a chápala jsem vše projednávané, co mnou navštívenému jednání předcházelo - jako odůvodněnost rozsudku, a dalších součástí jednání.
Oproti soudnímu jednání, které jsem navštívila minulý semestr, o rozsudku nerozhodoval samosoudce, ale senát, což na mě působilo jako váženější a více na úrovni hodné právního a soudního aktu. Stejně tak jsem lépe rozuměla projevu účastníků soudu, což však mohlo být způsobeno menší jednací síni, než v případě minulého soudního jednání.
Opět mě zaujala netečnost a „znuděnost“ soudní zapisovatelky. I když vím, že není zosobněním žádné soudní moci, působilo by na mě lépe, kdyby si neprohlížela jak kvalitně má nalakované nehty a chovala se přece jen více na úrovni.
Mnou navštívené jednání bylo odvolacím jednáním. Za zpronevěru nebyl obviněný odsouzen k odnětí svobody, ale pouze odškodněním zpronevěřené částky.
Obviněný měl v květnu roku 2003 převzít zálohu za zprostředkovanou koupi nemovitosti. Částku 230 000 však neodevzdal vedení firmy, ve které byl zaměstnán, ale peníze užil k vlastní potřebě.
K odvolacímu soudu se obviněný nedostavil, neb je od doby vyřknutí prvního rozsudku na útěku.
Z mého pohledu by se dalo říci, že zpronevěra, která byla u soudu projednávána by měla spadat pod odnětí práva dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Konkrétně odstavec 3:
„Vlastnictví…Nesmí být zneužito na újmu práv druhých“ (Čl. 11 / (3) LZPS). V tomto případě bylo nezákonným přivlastněním určité finanční částky toto vlastnictví na újmu práv firmy, která měla získat onu provizi za prodej nemovitosti a stejně tak i na újmu ženy, která tento obnos, který se nedostal do správných rukou, poskytla.
Myslím, že potvrzené rozhodnutí Okresního soudu o trestu v podobě náhrady uzmuté částky je dostatečným potrestáním spáchaného činu, a předpokládám, že i v jiných demokratických státech, by bylo rozhodnutí stejné. Maximálně by mohlo být doplněno ne/podmíněným krátkodobým odnětím svobody.
Jiný trest si dokáži představit zřejmě jen v arabských zemích, kde jsou krádeže, z mnou dostupných informací, trestány velmi přísně, a to fyzickými tresty.
Možnost vlastnit majetek, považuji za jedno ze základních práv každého občana demokratické společnosti, a tak jsem přesvědčena o nutnosti ukotvení a ochraně tohoto práva a základní svobody v právních textech každého demokratického státu.
Žádné komentáře:
Okomentovat