Marta: ...upřímně řečeno, jsem mnohem klidnější v pozici veřejnosti.

Tento případ byl pro mě hodně zajímavou a zvláštní zkušeností. Dal mi možnost nahlédnout na právo a zákony zpříma a seznámit se blíže s prostředím soudu. Ukázal mi také ale, jak těžká je pozice soudce a všech aktérů každého jednání, upřímně řečeno, jsem mnohem klidnější v pozici veřejnosti.

Dne 11. a poté 21. března 2008 jsem navštívila soudní jednání Krajského soudu v Brně, které byl projednáván trestný čin vraždy. 31letý muž byl obžalovaný z vraždy vlastní matky, kterou měl v noci 13. června loňského roku zardousit. Důvodem tohoto činu byly podle obžaloby majetkové záležitosti a spory, obžalovaný měl být závislý na automatech, neměl práci a měl finanční problémy. K činu se nejprve na policejní stanici přiznal, poté však svou výpověď popřel.
Jelikož jsem dříve žádné soudní jednání nenavštívila, přesně jsem nevěděla, co mohu od této návštěvy čekat. Musím říci, že mě tento případ a celkově prostředí soudu velmi zaujalo.
Základním právem, o kterém dané jednání pojednávalo, bylo právo na svobodu, které byl obžalovaný H. zbaven z důvodu podezření ze spáchání trestného činu vraždy. Obžalovaný se tak ocitl ve vazbě. Na závěr tohoto jednání byl však obžalovaný uznán vinným a odsouzen k trestu odnětí svobody na 13 let a zaplacení odškodnění ve výši přibližně 400 000 Kč.
Na tomto jednání mě zaujala jiná práva, se kterými dle mého názoru nebylo všemi, kteří měli co dočinění s tímto případem, nakládáno stejně.
Hlavním důvodem, proč byl obžalovaný nakonec soudem odsouzen, bylo, že se ke svému činu po jeho spáchání a poté při vazebním jednání doznal. Zde ale obžalovaný poukazoval na protiústavní jednání, kterého se na něm měli dopustit jihlavští policisté. Obžalovanému totiž neměl být sdělen důvod zatčení, obvinění proti němu a další podrobnosti. Stejně tak na něj měli policisté vyvíjet psychický nátlak, aby se ke svému činu doznal a tím tak ušetřil jim i sobě mnoho zbytečných problémů. Obžalovaný tak tvrdil, že právě tyto okolnosti ho donutily se k činu přiznat.
Jelikož bylo obvinění založeno především na tomto přiznání, měla jsem z jednání pocit, že je zde ne vždy pečlivě dodržováno další základní právo člověka a tím je presumpce neviny. Měla jsem pocit, že svědci, kteří přistupovali před soud v prvním jednání, které jsem navštívila, automaticky považují obžalovaného za vinného a předkládají soudu informace, které oni sami prezentují tak, aby poukazovaly na souvislost s vinou obžalovaného.

Soudem však bylo se všemi právy obžalovaného nakládáno naprosto jasně a spravedlivě. Předseda senátu naprosto dodržoval všechny své povinnosti a v tomto jednání působil spravedlivým dojmem přiměřeným dané situaci.

Právo na svobodu a spravedlivý proces, stejně jako naprosto základní právo na život, za jehož porušení byl obžalovaný souzen, jsou jedna z nejdůležitějších práv a jejich zakotvení v Listině či Úmluvě je nezbytné. Přesto si však myslím, že především dodržování práva na spravedlivý proces má své rezervy. V některých zemích nefunguje presumpce neviny, také dodržování Úmluvou daných postupů při zatýkání či vyšetřování osoby není vždy pečlivě dodržováno.

V databázi Ústavního soudu jsem nalezla obdobný případ, kdy byl obžalovaný odsouzen za vraždu a jediným a hlavním důkazem proti němu bylo jeho prvotní doznání. Byl obviněn, jelikož, stejně jako v případě jednání s obžalovaným H., jeho výpověď natolik odpovídala skutečnosti, že dle obžaloby musel být pachatelem. On sám si však stěžoval na jednání policie, na porušení čl. 6 odstavce 1 a 3 Úmluvy a kvůli dalším nesrovnalostem bylo jeho ústavní stížnosti vyhověno. U mnou navštíveného případu je ale dle mého názorů rozhodnutí jednoznačné a odvolání či další stížnosti nemají velkou šanci na úspěch.

Ze dvou jednání, které jsem navštívila, mě mnohem více zaujalo jednání 21. března, které bylo v této záležitosti také jednáním posledním. Bylo to tedy nejenom proto, že byl při tomto jednání vynesen závěrečný rozsudek, ale také proto, že byli vyslechnuti znalci z určitých oborů – mechanoskopie a genetiky. Jejich výslechy a informace, které soudu podávali, byli především pro mě jako laickou veřejnost velmi zajímavé a poučné. Údaje o postupech při zajišťování a zkoumání jednotlivých důkazů byly podrobné, ale přesto dost srozumitelné.
Během všech soudních líčení týkajících se tohoto případů bylo, jak jsem se dozvěděla, vyslechnuto mnoho svědků a znalců. Mezi jednotlivými výpověďmi jsem se ne vždy dobře orientovala, především první jednání pro mě bylo dost zmatené. Při druhém jsem se díky tomu, že se jednalo o jednání závěrečné, dozvěděla všechny podstatné informace týkající se činu a podaných svědectví. Státní zástupkyně i obhájkyně stejně jako předseda senátu na mě působili velmi dobrým a možná i příjemným dojmem, mluvili zřetelně, jasně a všechno důležité bylo dobře vysvětleno.
Při závěrečných řečech mě nejvíce zaujalo závěrečné slovo obžalovaného H. Ten se ve svém projevu snažil ukázat svou matku jako ženu mnoha zájmů a mluvil o ní jako její milující syn. V závěru apeloval na moudré rozhodování soudců. Zajímavé bylo, že během obou jednání ani v závěrečné řeči explicitně nevyjádřil, že by vraždu své matky nevykonal, což mě překvapilo. Zajímavá byla také jeho reakce po vynesení rozsudku. Nebyla totiž žádná. Obžalovaný nezměnil výraz, tvářil se vůči rozhodnutí naprosto lhostejně a neurčitě. Proti rozsudku se po poradě se svou obhájkyní odvolal.
Soudce po vynesení rozsudku svůj výrok zdůvodnil a uvedl všechny aspekty proč rozhodl tak, jak rozhodl. Vzhledem k činu a veškerým důkazům považuji tento trest za adekvátní.