Bylo víceméně dílem náhody, že jsem navštívila zrovna toto soudní jednání. Úřední deska na webových stránkách toho moc nenabízela a já jsem neměla čas ani chuť zkoumat ji přímo v budově soudu. O to víc mě potěšil fakt, že se jednalo zrovna o případ, který médiím nebyl lhostejný. Naše bývalá reprezentantka v běžeckém lyžování a momentálně podnikatelka, Kateřina Neumannová, jako žalující strana je přece jenom pro novináře výživné sousto. Před soudní síní jich tam tedy minulou středu kromě advokátů postávalo a družně se bavilo několik. Fotografové vytahovali z brašen teleobjektivy a externí blesky, kameramani přemýšleli nad vhodnými záběry. Bylo vidět, že tam nejsou poprvé a mezi sebou se znají. Jedna reportérka se hned ptala trochu nervózně poposedávajícího advokáta (byl to obhájce paní Neumannové, jak se později ukázalo), zda bude souhlasit s položením pár otázek. Ochotně souhlasil. Advokát protistrany působil sebejistě a halasně se bavil s jiným advokátem, probírali okolnosti nějakého případu (patrně toho nadcházejícího). Když „rozhlas“ ohlásil začátek jednání, dva přítomní kameramani se přemístili ke dveřím, aby zachytili vcházející aktéry. Ani žalující, ani žalovaná strana se k soudu osobně nedostavily. Exkluzivní záběry a fotografie bývalé lyžařky tak tedy nikdo z přítomných ukořistit nemohl. I tak však pánové s kamerami a fotoaparáty v soudní síni nelenili.
Na místech vyhrazených pro veřejnost se tedy mačkalo celkem 11 lidí, 10 od novin a já.
Co se týče obsahu daného jednání, byla jsem s ním zběžně obeznámená předem. Na úřední desce byl totiž kromě základních informací a stručný popis projednávané věci, což mi přišlo celkem užitečné k pochopení, o co vlastně v případu jde. Předseda senátu nás na začátku s předmětem sporu ale stejně seznámil, tak jak měl. O co tedy šlo? Kateřina Neumannová podala žalobu na firmu PKS Mont s.r.o. Žďár n. Sázavou kvůli tomu, že se k ní přes její obchodní partnery dostal (nespecifikovaný počet) reklamních letáků, nabízejících plastová okna a další výrobky z plastu a dřeva, na nichž byla v pozadí vyobrazena ona jedoucí na lyžích. Žalobkyně tvrdila, že k použití své podobizny nedala firmě souhlas, že ji její jednání poškodilo a požadovala veřejnou omluvu a finanční kompenzaci za nemajetkovou újmu ve výši 450 000 Kč. Žalovaná strana argumentovala tím, že měli podepsanou reklamní smlouvu a že letáky rozhodně nebyly distribuovány třetím osobám a navíc že se jednalo pouze o návrh letáku, a tudíž z nich nepramenil žádný zisk. Byla ochotna akceptovat veřejnou omluvu v tisku, ale s výší finanční kompenzace nesouhlasila – nabízela částku 100 000 Kč.
Poté se nejdřív předseda a postupně i další dva členové senátu snažili přimět obě strany ke smíru. Všichni členové senátu měli (z mého pohledu) upřímný zájem na smíření protistran a jejich snaha trvala dlouho, bohužel to však nestačilo. Obhájce žalobkyně byl celkem agresivní a nedbal rady předsedy senátu, aby se snažil o střízlivější pohled na věc. Trval na tom, že požadovaná částka je naprosto minimální a zdůrazňoval, že by byl rád, kdyby to byla prevence do budoucna pro obdobné případy a že by případný „precedens“ odrazoval od podobných nekalých praktik s vyobrazováním známých lidí - použil výraz „zásadní rozsudek v praxi judikatury“. Zmínil také, že žalobkyně byla poškozena i tím, že její obchodní partneři s ní po zhlédnutí zmíněných letáků ukončili či zúžili spolupráci. Působil přesvědčivě, apeloval na zjevnost případu i pro běžného člověka.
Advokát protistrany nebyl tak důrazný a občas působil rozpačitě, až nedůvěryhodně. Nebyl schopen zodpovědět některé zásadní otázky týkající se případu (mimo jiné i kvůli tomu byl následně případ postoupen k opětovnému prošetření) jako například kolik letáku bylo vyrobeno, kým a kde. Jeho odpovědi byly často vyhýbavé a nejasné, na otázku: Kde jsou zbylé letáky? odpověděl prosté: Nevím. To opravdu nepůsobilo dobře. Měla jsem pocit, že buď má o věci nedostatečnou znalost, anebo se opravdu snaží zakrýt něco nekalého.
V průběhu jednání se naskytla i příležitost hlasitě se zasmát, čemuž se nevyhnuli ani členové senátu. V případu totiž figuroval jakýsi manažer, pan Hamza. V jednom momentě předseda senátu záhadným způsobem zkomolil jméno na „Hamták“, čemuž nikdo moc nevěnoval pozornost. Po několika minutách se ovšem z pana „Hamtáka“ stal pan „Hemza“, to když něco vysvětloval obhájce žalované strany. To byl přesně moment, kdy, řekla bych, všichni přítomní vyprskli smíchy. Novinář sedící vedle jenom utrousil: Tak to jsem tady ještě nezažil. Dlužno podotknout, že předseda senátu se posléze za zkomoleninu s úsměvem omluvil.
Po téměř dvou hodinách (včetně pauzy na průběžnou poradu) bylo nakonec jednání odročeno na pondělí, kdy mělo být vydáno usnesení. Když jsem vyšla ze soudní sině, měla jsem možnost pozorovat, jak se na oba advokáty vrhlo klubko novinářů...přesně jako záběry z televize.
V pondělí jsem se tedy k soudu vydala znovu. Předseda senátu, celkem podle mého očekávání oznámil, že rozsudek (Krajského soudu v Brně, který byl nepříznivý pro žalovanou stranu) se ruší a vrací se k prošetření kvůli mnohým nesrovnalostem a provedení nových důkazů.
Na celé věci mě překvapil pouze jediný fakt a to ten, že se k soudu nedostavil „původní“ obhájce žalobkyně, ale zcela jiný advokát. Jistě, šlo jen o vynesení rozsudku, tedy formalitu, ale stejně...
Poznámka: Vzhledem k tomu, že všem aktérům muselo být už dopředu jasné, že případ bude medializován, napadlo mě v té souvislosti, jestli by vše probíhalo stejně i bez přítomnosti tolika objektivů a tváří.
Žádné komentáře:
Okomentovat