Právo je všepronikající (vlezlý) systém ovlivňující náš každodenní život. Řeči práva a výrobkům "právního provozu" není snadné porozumět, tedy pokud nejste právník (a je mnoho dokladů, že i právníci mají často potíže).

Rádi bychom zde za pomoci studentů brněnské sociologie psali o tom, jak se chová "brouk zvaný právo" v prostředí zvaném společnost.


Právní zkoumání hovořící jazykem práva ponecháme právníkům. Zkusme právo zkoumat zvnějšku, jako brouka.

neděle 6. dubna 2008

Jiří:Když jsem chtěl odejít z budovy, nastal problém

Jednalo se o rozvod manželství, který iniciovala manželka z důvodu nefunkčnosti rodiny, na základě manželova chování (Manžel byl zaměstnán u cestovní kanceláře, která vyžadovala nepravidelnou pracovní dobu, styk s klienty a několikaměsíční pobyty v zahraničí. Zároveň se ztrátou komunikace a nezájmem o dceru a její výchovu se jeho funkce v rodině zúžila pouze na finanční příspěvky a párkrát do týdne na obývání stejného bytového prostoru).

Manžel byl zásadně proti rozvodu. V jeho argumentacích se však objevovali časté stereotypy a také snahy postavit proti sobě svobodu jedince vs. povinnosti v rodině. Oba manželé byli vysokoškolského vzdělání.
Manželství bylo rozvedeno, z důvodu dysfunkce rodiny. ((4.3.2008 Čas začátku: 16:00 (skutečný:16:45)Čas konce: 19.30))

Sociologicky relevantní poznatky:

1) Manželova argumentace stereotypy:
Jak už bylo řečeno, z manželovi strany na obhajobu toho, že rodina plní své základní funkce, padaly četné stereotypy, které byly předneseny až s obdivuhodným sebevědomím. Manželství a celá rodina podle jeho názoru byla funkční, jelikož "v manželství máme některé menší problémy, které nejsou neřešitelné, ale pro mě je hlavní, že se nebijeme a nemlátíme jako tomu je u většiny českých manželství". To bylo přinejmenším sociologicky úsměvné. Dalším stereotypem byla manželova výpověď o funkčnosti rolí v rodině: "Myslím, že nám to perfektně funguje. Manželka mi pere, vaří, žehlí, stará se o dceru a já jsem ji na oplátku někdy půjčil svoji kreditní kartu."
Sociologicky zajímavější však bylo pozorovat jestli do těchto stereotypů nesklouzne i samosoudkyně, či celé jednání. Byl jsem mile překvapen, že nikoliv a ve většině případů samosoudkyně nepojímala "rodinu" a "manželství" jako rigidní formy s tradičním rozdělením rolí, ale na problematiku se dívala spíše z funkčního hlediska.

2) Jako argument použita základní svoboda náboženského vyznání
Hned při prvním "vstupu" žalované strany, právní zástupkyně zmínila, že žalovaný je silně věřící a ve své víře považuje manželství za nezrušitelné. Zde jistě poukazovala na základní svobody zakotvené jak v Úmluvě o ochraně lidských práv a svobod (Hlava 1., čl. 9), tak i v Listině základních práv a svobod (Hlava 2, čl. 16). Byl to evidentní pokus žalované strany vnést do jednání další dimenzi na poli ústavních zákonů. Tedy snaha případ ještě zkomplikovat. Usuzuji tak, na základě toho, že tento závažný argument byl vznesen až při tomto posledním jednání a také, že manžel už byl jednou rozvedený (jak jsem se později dozvěděl).

3) "Boj" právních zástupců
Tento boj, bych jednoduše nazval neflexibilním a neefektivním.
V celém jednání převažovalo "vyslýchací schéma" mezi předvolanou stranou a samosoudkyní. Občasné dotazy právních zástupců k předvolaným víceméně nesměřovaly k vývoji jednání. Dotazy právních zástupců nebyly protireakcí na dotazy druhé strany a v tomto směru se tedy jednání neubíralo určitým směrem, nýbrž se neustále zabředávalo do různých nepodstatných detailů a obecných otázek týkajících se interpretací rodiny a svobod člověka. Takové otázky jsou jistě důležité, ale koncepce jednání (tedy ono "výslechové schéma" a ne jiné, než předpřipravené dotazy právních zástupců) neumožňovala ono "procesní dohadování", které by vedlo k výsledku.

Druhým poznatkem v tomto ohledu bylo jakési zapojení emocí, ale nikoliv mezi manželi, ale mezi právními zástupci. Kdykoliv právní zástupce poznamenal něco, co se nehodilo druhé straně, druhý právní zástupce doslova prskal vzteky a mumlal něco ve stylu "to je drzost, taková lež, nemá soudnost" a podobně.

Tyto dva problémy spolu zjevně souvisejí, jelikož právní zástupci nebrali své výroky jako argumentaci na kterou se má reagovat, ale spíše jako jakousi ránu pod pás. To samé jsem zpozoroval i u samosoudkyně, když napomenula jednu právní zástupkyni za návodné otázky, tak se kvůli této "troufalosti" tak rozčílila, že mi to přišlo naprosto neprofesionální a křečovité.

4) Výklad práva skrze zkušenosti soudce
Po oficiálním znění rozsudku samosoudkyně asi 10ti minutovou řečí odůvodnila své rozhodnutí, kdy vystupovala sice pořád v roli právního činitele, ale na druhou stranu právo interpretovala svými vlastními zkušenostmi a přesvědčením. Jinými slovy účastníkům neoficiálním způsobem vysvětlila, proč se přiklonila právě k tomuto rozsudku. Ačkoliv po celou dobu konání se jednalo spíše o pevně uchopitelné fakta (tedy důkazní materiály, výroky předvolaných atd...), při konečném výkladu práva nebyl stěžejní pouze souhrn těchto fakt, nýbrž ucelený obraz, který si samosoudkyně udělala během všech jednání. Výklad práva v tomto konečném podání byl hodnotící nejen skrz oficiální normativní systém, nýbrž skrze internalizované normy a hodnoty samotné soudkyně. Bylo tedy vidět, že spor rozhodl člověk směrován určitými postupy a ustanoveními, nikoliv právo samotné. Takový výklad byl v laickém ohledu velice lidský, srozumitelný, velice nekomplikovaný a logický. Na druhou stranu v něm byla cítit jistá malá míra předpojatosti, zjednodušování a hlavně zapojování vlastních názorů, které nejsou obecně platné.
Tato distinkce mezi právním zněním rozsudku a neoficiálním výkladem byla ještě umocněna oním povstáním, které jasně určovalo hranice mezi oběma výklady.

Právě v tomto výkladu by jsme asi viděli největší rozdíl, když by jsme pozvali právníka z jiného kulturního prostředí (například z Islámských zemí, kde je pojetí rodiny a manželství chápáno odlišně), naučili ho naše hmotné právo a pak ho nechali podle tohoto práva případ rozhodnout.

Ostatní poznatky:

Vstup do budovy byl bezproblémový, naopak když jsem chtěl odejít z budovy, nastal problém. Kvůli protahování začátku bylo už tak pozdě, že hlavní východ byl uzamčen. Nakonec jsem byl odcházející soudkyní informován o možnosti uprchnout přes nouzové schodiště směrem na dvůr a pak branou ven. Nic to nemění na tom, že jsem se mohl po budově pohybovat jak jsem chtěl. Všude byla tma a nikde nikdo nebyl.
Závěrečné shrnutí
Rozdíl mezi právem zakotveným v Listině a Úmluvě a jeho zacházením u soudu nebyl zřetelný. Práva deklarující ochrany rodiny byly v souladu s rozsudkem.

Bohužel se mi v databázích HUDOC a NALUS nepodařilo najít vhodný příklad, který by odpovídal tématu, o nemž bylo pojednáváno.

Ústavní zakotvení tohoto práva je důležité zvláště tehdy je-li manželství spojeno s výchovou a péčí o dítě.

Žádné komentáře: