Nejvíce mě zaujala osobnost babičky. Stála v podstatě před dvěma problémy – první, svěření dětí do pěstounské péče - byl zdárně vyřešen. K dětem má nepochybně silný citový vztah a díky tomu, že se stala formálně jejich pěstounem, získala možnost i finanční podpory od státu.
Druhý problém zůstával poněkud skrytý. Ocitla se v situaci kdy si musela klást otázku, kde vlastně ona sama udělala ve výchově své dcery chybu, že se z ní stala alkoholička a neumí se postarat sama o sebe, natož o děti. Svoji dceru nepřestala milovat jako její matka, ale musela jí nějak zamezit aby s sebou na společenské dno nezatáhla i vnoučata.
První problém vyřešilo právo, druhý zůstává na uvážení vlastního svědomí …
***
Navštívila jsem jednání o svěření neletilých dětí do pěstounské péče.
Šlo o to, že babička dvou nezletilých dětí je chtěla svěřit do pěstounské péče, neboť jejich matka byla popsána jako těžká alkoholička a anorektička, naprosto neschopná se o ně postarat. Otec dětí tuto funkci také nebyl schopen zastat, protože stále bydlí u svých rodičů a nemůže zajistit materiálně existenční podmínky. Děti proto odmala vyrůstaly u babičky, která se starala nejen o ně, ale i o jejich matku. Ta se sem tam objevovala doma, vystřízlivěla a opět zmizela na několik týdnů. Děti si tak postupně vytvořili silné citové pouto ke své babičce i navzájem sami k sobě, bylo řečeno,že spolu velmi „drží“. Otec, který se s jejich matkou mezitím rozvedl, sice svědomitě plnil a plní povinnost platit výživné, ale rodinu dětem několika návštěvami měsíčně nahradit prostě nemůže. Nakonec i celkový vztah v rodině byl patrný ze samotného jednání, kam se dostavila pouze babička, otec a kolizní opatrovník, ustanovený soudem k ochraně zájmu nezletilých dětí. Matka předvolání k soudu obdržela, ale ten den byla neznámo kde.
Rozhodnutí soudu tak bylo v podstatě jasné, jelikož i otec se vyslovil pro návrh. Po výslechu babičky, otce a kolizního opatrovníka, samosoudkyně rozhodla, že děti budou svěřeny do babiččiny pěstounské péče. S tímto institutem se pojí i nárok na finanční příspěvek od státu, který byl babičce k důchodu a výživnému od otce dětí přiznán.
Tento případ soudního jednání se dotkl základních práv dítěte. Tato práva jsou v České republice zaručena Listinou základních práv a svobod.
čl. 32 (4) : Péče o děti a jejich výchova je právem rodičů; děti mají právo na rodičovskou výchovu a péči. Práva rodičů mohou být omezen a nezletilé děti mohou být od rodičů odloučeny proti jejich vůli jen rozhodnutím soudu na základě zákona.
čl. 32 (5) : Rodiče, kteří pečují o děti, mají právo na pomoc státu.
Jsou součástí hospodářských, sociálních a kulturních práv. Nejedná se tedy o přirozená práva, ale o práva pozitivní – vyžadující aktivní účast státu. Na rozdíl od přirozených práv jsou relativní, protože jsou závislá na ekonomických možnostech společnosti. Avšak ve všech kulturách a politických zřízeních je za nejzákladnější a nejdůležitější jednotku společnosti považována rodina. Proto nalezneme předpisy upravující rodinné vztahy ve všech právních systémech jednotlivých států. Jsou součástí i mnoha mezinárodních úmluv, od Deklarace práv dítěte (schválena OSN 1959 ), přes Úmluvu o právech dítěte ( 1989 ), až po Úmluvu o ochraně lidských práv a svobod (1950).
Tyto dokumenty dávají rámec českému rodinnému právu, které pracuje na třech principech :
1. princip blaha dítěte
2. princip rovnosti subjektů
3. princip vzájemné pomoci
Princip blaha dítěte poukazuje na to, že každé dítě má právo na to, aby prožilo šťastné dětství, požívá zvláštní ochrany aby se mohlo rozvíjet fyzicky, morálně, duševně a žít sociálně zdravým způsobem v podmínkách svobody a důstojnosti. Ve všech případech, kdy by tento princip mohl být porušen se soud ve svých rozhodnutích musí řídit především nejvyšším zájmem dítěte.
Zákon o rodině ctí všeobecně uznávanou skutečnost, že dítěti je nejlépe, když vyrůstá v rodině. Všechny historické pokusy nahradit rodinu něčím jiným doposud ztroskotaly.
Jenže každý ze své vlastní zkušenosti sám ví, že ideální pojetí rodiny jako milujícího aparátu je od reality poněkud vzdálené. Obzvláště v české společnosti, která se vyznačuje neobvyklou mírou rozvodovosti, je dítě z bezproblémové fungující rodiny téměř vzácností.
Kolikrát jsme svědky zpráv, přinášející informace dokonce o týrání dětí či jejich zneužívání vlastními příbuznými! Z tohoto důvodu je ústavní zakotvení práv dítěte naprostou nezbytností. Důležitým se v tomto případě stává i dodatek – „podrobnosti stanoví zákon“.
Příliš vágní a obecná formulace dětských práv by byly na obtíž, protože by se neúměrně zvyšovala možnost jejich zneužití, obzvláště jde – li o nezletilou osobu, která ještě nemá ani plnou právní způsobilost.
Soudkyně v mém popisovaném případě svěření do pěstounské péče postupovala v souladu s výše uvedenými principy.
V databázi NAULUS jsem nalezla rozhodnutí ohledně vyživovacích povinnostech vůči dětem, ale jako výchozí zdroj interpretace práva je použit stejný článek LZPS ( čl. 32 ). Ústavní soud ve svém prohlášení přímo uvádí :
„Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny
základních práv a svobod. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje
rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo
na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie
práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci
tohoto práva, a to nikoliv jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní
moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní
moc poskytovala specifickou ochranu. Péče a výchova dítěte předpokládá
zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních
etc.) podmínek pro to, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet
všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající
socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího
o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu.“
Judikatura v případech dotýkajících se rodinného práva nebývá příliš v rozporu se zdrojovými ústavními texty. Jako výjimku lze podle mého názoru uvést nedávné rozhodnutí soudu, kdy přiznal ženě odškodnění za nesprávně provedený potrat, který vedl k tomu, že porodila zdravé, leč nechtěné, dítě. Soudce to odůvodnil tím, že ženě bylo znemožněno právo svobodně se rozhodnout, zda své dítě chce nebo ne. Ale jak vysvětlit dítěti, že jeho matka ho nejen nechtěla, ale ještě za něj vysoudila odškodné? Nepochybně to dítěti vyvolá újmu v dalším psychickém životě, a kde je pak ochrana nejvyššího zájmu dítěte?
Žádné komentáře:
Okomentovat