Práva dětí jsou nejen u nás, ale i jinde ve světě kladena na pomyslném žebříčku hodnot velmi vysoko a myslím, že ukotvení v Listině základních práv a svobod je nezbytné. Děti nikdy nemůžou za podmínky, které jim jejich rodiče vytvořili, a proto tu musí být stát, který v těchto případech zasáhne /určí u kterého z rodičů budou pro ně příznivější podmínky, omezí rodičům jejich práva atp./. Na tuto skutečnost poukazovala i soudkyně při jednání, kdy rodičům neustále připomínala, že jejich děti nemůžou za to, že se oni rozvádí.
Při hledání rozhodnutí Ústavního soudu mě dost překvapilo, kolik případů týkajících se svěření dětí do výchovy se projednává. Myslela jsem, že naprostá většina rodičů je schopna tento problém řešit domluvou. Jejich děti pak nejsou zbytečně vystavené stresu, ať už se jedná o psychologická vyšetření, nebo zdlouhavé „tahanice“ před soudem.
Vybrala jsem tentokrát civilní soud – zajímalo mě především, jakým způsobem se bude civilní jednání od jednání v trestní věci lišit a taky v jaké atmosféře se jednání ponese. Na úplném počátku jsem se znovu musela potýkat s problémem zjištění programu Okresního soudu. Webové stránky stále „pusto prázdno“, ale díky telefonu jsem se alespoň dověděla, jestli v daný den nějaké jednání probíhá a v kolik hodin začíná. Tentokrát bylo dokonce potřeba zavolat přímo panu soudci a vysvětlit mu, proč přijdu a další detaily.
Na devátou ranní jsem se tedy vypravila na hodonínský civilní soud. S příchodem pana soudce, se kterým jsem byla domluvená, mi byla oznámena špatná zpráva – obě strany se dohodly na odročení a jednání dnes neproběhne. Naštěstí mi pan soudce sjednal návštěvu soudního jednání u kolegyně a pozval mě na „pokec“ do soudní síně, protože měl hodinu volno.
Druhý pokus už vyšel a zúčastnila jsem se jednání, které se týkalo úpravy poměrů před rozvodem manželství. Šlo především o určení opatrovníka jejich dvou nezletilých dětí a výši výživného (jestli jsem všechno dobře pochopila, tak majetkové poměry měli manželé už vyřešeny).
Celé jednání probíhalo, bohužel pro oba manžele, ve svižném tempu. Ani jeden neměli právního zástupce a tak paní soudkyni příliš nerozuměli, tvářili se nechápavě. Otázky jim byly několikrát opakovány, dovysvětlovány. Odpovídali váhavě, nepřesvědčivě. Paní soudkyně při každé položené otázce mluvila směrem k dotazovanému, dbala na oční kontakt. Jednání se zúčastnila i kolizní opatrovnice - zástupkyně Městského úřadu v Hodoníně z odboru péče o dítě, která měla hájit práva dětí. Celou dobu si ale kreslila a nevěnovala pozornost tomu, co se v soudní síni děje. Jejím jediným zásahem do jednání bylo souhlasné kývnutí hlavou na otázku výše výživného.
Protože oba manželé přišli k soudu už téměř na všem domluveni, nebylo potřeba zdlouhavého řešení nějakých problémů a jednání bylo rychle u konce.
Pokud bych srovnala atmosféru u civilního soudu s dříve navštíveným soudním jednáním v trestní věci, atmosféra na civilním soudu byla uvolněnější, méně formální, méně oficiální. Díky nepřítomnosti státního zástupce a obhájce, se mi i styl vyjadřování soudkyně zdál mnohem přirozenější.
Téma soudního jednání se vztahovalo k právu dětí na rodičovskou výchovu a péči (článek 32 Listiny základních práv a svobod). Od počátku jednání kladla soudkyně velký důraz na zájmy dítěte a na péči a výchovu především. Oběma manželům dávala otázky na finanční možnosti pro potřeby dětí, na podmínky, které jim rodiče vytváří, jestli jim kupují dárky, oblečení, zajišťují vzdělání, jezdí na výlety, jak slaví Vánoce. Cílem bylo zjistit, u kterého z rodičů, by děti měly nejlepší podmínky.
Z mého pohledu těmito otázkami soudkyně konkretizovala znění základního práva dítěte na rodičovskou výchovu a péči. Listina přináší jen jakýsi obecný rámec. Nedefinuje co zahrnuje rodičovská péče, nehovoří o jejích kvalitách. Soudní jednání podle mě toto základní právo zasadilo do kontextu života obyčejných lidí.
Návštěva tohoto soudního jednání byla pro mě znovu zajímavou zkušeností a odcházela jsem plná nových zážitků a dojmů. Už samotné téma – rozvod manželství – a pohled na rozvádějící se manžele, kteří se k sobě chovali jako naprosto cizí lidé, kteří se nikdy předtím neviděli, je tématem k přemýšlení.
Žádné komentáře:
Okomentovat