Atmosféra jednání byla klidná a rozvláčná, nejspíš hlavně díky projevu navrhovatele. Do budovy i na místo samotné jsem se dostala lehce a jednání pomocného personálu bylo velmi vstřícné, což mne velice mile překvapilo. Z mého pohledu bylo jednání poměrně srozumitelné, co mne udivilo byl výrok jedné ze soudců/kyň „..a já si říkám že tento ústav je potřeba“, takový značně osobní výrok, který zcela vybočoval z jednání a projevu ostatních soudců.
Ze strany navrhovatele se jednalo o domnělé porušení 15/2 Listiny „Svoboda vědeckého bádání a umělecké tvorby je zaručena.“ popsaná jako „svoboda myšlení a bádání“a 10/3 „Každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“ popsané jako „porušení ochrany osobních údajů.“
Rozdíl mezi tímto právem po přečtení Listiny a tím, jak s ním bylo zacházeno aktéry jednání v případě ochrany osobních údajů není nijak významný, v případě svobody myšlení a bádání je zajímavé, že obě strany v podstatě své jednání zaštiťují právě snahou o jeho dodržení. Tudíž rozdíl je zde, zda pokládáme svobodu myšlení a bádání za právo každého soudit historii podle jeho názoru, či zda historické činy by měli soudit pouze ti, kteří se nepodíleli na jejich realizaci, aby nedocházelo k ideologickému zabarvení historie.
Pokud budeme ovšem považovat i ostatní politické názory za určitou formu ideologie, je možná značně těžké se podobným zkreslením vyhnout. Tento rozdíl je bezpochyby významný pro člověka, v jehož prospěch je toto právo deklarováno jako ústavní, neboť úvahy o historických činech mohou značně formovat úvahy o činech současných a budoucích.
Jednání se týkalo zákona 181/2007 o ústavu pro studium totalitních režimů a archivu bezpečnostních složek Navrhovatel navrhuje zrušení zákona, nebo jeho částí. Účastníky jednání je skupiny poslanců.
Jednání začíná úvodem do návrhu na zrušení zákona, a podanými odůvodněními, navrhovatel tvrdí že „četná ustanovení jsou v rozporu s ústavním pořádkem acelý zákon neodpovídá zákonům v demokratické společnosti“ zákon údajně „nerozlišuje mezi dobou autoritativního a toltalitního režimu a tak zahrnuje i dobu před únorem 1948 pod název „komunistická totalitní moc“ i když výkon moci byl v průběhu období proměnlivý“. Pokračuje daty návrhu a přijetí tohoto zákona (8.6.2007 návrh, 12.7.2007 jeho přijetí), konstatováním, že „k přijetí zákona došlo předepsaným způsobem“. Navrhovatel vznáší otázku, „nakolik je potřeba zákonem soudit historii?“ a zda je v tomto případě „historie prostředek poznání nebo prostředek instrumentalizace ve prospěch stranických cílů“, pokračuje tvrzením že „Topolánkova vláda prosazuje své zákony“ a citací P.Žáčka v souvislosti s oceněním bratří Mašínů parafrázuje domnělý pohled na „správné pojetí historie“. Řecnický styl navrhovatele je velmi květnatý, rozvláčný, s množstvím příměrů, citací a příkladů z historie.
Zástupce Senátu, jako zástupce strany, která si zrušení zákona nepřeje příliš nemluví, pokud ano, odpovídá velice stručně a věcně. Odůvodňuje zákon jako pomůcku pro „varování před totalitními systémy a prostředek pro poučení o minulosti.“ Ze strany soudu je vznesen dotaz, proč zákon znemožňuje účast ve studiu totalitních režimů lidem s komunistickou minulostí, což je zodpovězeno zástupcem senátu tak, že by bylo podivné, kdyby komunistickou minulost posuzovali lidé, kteří se aktivně podíleli na její tvorbě. Soudkyně E.Wágnerová dále vznáší dotaz, proč zvolili konkrétně tuto formu zákona, odlišující se od jeho forem v zahraničí. Tuto otázku předseda senátu zodpověděl pouze velice kostrbatě.
Ústavní zakotvení tohoto práva je bezpochyby důležité, neboť svoboda myšlení a bádání je jedním z možných prostředků pokrokových činů státu a tak i jeho dobrému ekonomickému prospěchu. Navíc, svoboda myšlení a bádání je jedním ze stavebních kamenů demokracie.
Žádné komentáře:
Okomentovat