Jednalo se o rozvodové řízení, návrh na rozvod podala manželka, oba manželé přišli bez advokáta. Soudce si vyžádal odůvodnění, proč chce manželství ukončit, protože nedoložili dohodu, která by měla požadované náležitosti. Během jednání se manželé shodli na příčině rozpadu manželství (přestali si rozumět) i na důsledcích, které z toho vycházely. Jednání bylo ukončeno rozvedením manželství.
Soud došel k závěru, že pití alkoholu a následné bití manželky manželem bylo důsledkem rozpadu jejich manželství a ne příčinou, jak uvedla na začátku jednání manželka. Podle článku 7 Listiny základních práv a svobod je „nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručena. Omezena může být jen v případech stanovených zákonem. Nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu.“ Manželka si byla vědoma toho, že manželovo chování nebylo standardní a proto ho chtěla ukončit zrušením jejich manželství a soužití (manžel se odstěhoval v srpnu 2007). Nemyslím si však, že by si tohoto práva podle článku 7 byla vědoma. Soudce jej jistě znal, ale protože u tohoto soudu nešlo o řešení trestného činu, jakým fyzické napadení je, řešil skutečnost tak, že manželství rozvedl (podle §24 a, zákona o rodině).
V tomto případě nedošlo jen k fyzické újmě, ale i k újmě duševní nejen pro manželku, ale i pro jedno z jejich dětí. Podle článku 32 Listiny základních práv a svobod „Rodičovství a rodina jsou pod ochranou zákona. Zvláštní ochrana dětí a mladistvých je zaručena.“. Manželka zdůraznila, že bití viděla i dcera. Rovněž u tohoto článku si nemyslím, že by jej znala. Soudce s jejím odůvodněním, že proto již nechce setrvávat v manželství, souhlasil. V dřívějším jednání byly dány obě děti do péče manželky.
Práva z těchto článků chápu tak, že by se každý měl obrátit na příslušný orgán, pokud jsou porušena. Ne každý je ovšem zná, stejně jako v tomto případě, si lidé mohou pouze uvědomovat, že zde zmíněné bití opilým, které nesporně je kruté, nelidské i ponižující, není standardní. Manželka se proti tomu bránila podáním žádosti o rozvod. Soudce si jistě byl vědomý porušení práv vyplývajících z článku 7 a článku 32. Jediné, k čemu mu to však posloužilo bylo, že jsou to nezvratné důkazy pro rozvedení manželství.
O právech ze zmíněných článků bylo tedy pojednáváno nepřímo, to nic nemění na tom, že celková informovanost české společnosti jen o základních právech je velmi špatná. Jak vyplývá z uvedeného jednání, manželka se proti manželovu bití bránila pouze rozvodem, i když se jednalo o porušení jejích práv podle Listiny základních práv a svobod. K tomu bych chtěla uvést případ ze současnosti, kdy byly děti rozhodnutím krajského soudu poslány z azylového zařízení zpět do rodiny, kde je matka psychicky, otec psychicky i fyzicky týrali. Podle posudků jsou děti ve špatném stavu, vyšetřující psycholožka výslovně neporučila návrat dětí do rodiny proti jejich vůli. Toto týrání je ještě horší než v předcházejícím případě, i když musí být pro dítě traumatizující vidět svou matku, jak jí bije jeho opilý otec, týrání samotných dětí má na dítě určitě ještě silnější negativní vliv. Jednou z možností v tomto případě je, že se děti chovají nepřiměřeně a posudky odborníků jsou chybné nebo že je chybný závěr soudce, který by nebral ohled nejen na trestní zákoník, ale na mnou již zmíněné a další články Listiny základních práv a svobod. Oba závěry jsou velmi znepokojující a podrývají absolutní důvěryhodnost vůči soudům a azylovým zařízením, kterou by občané naší republiky měli mít.
V databázi rozhodnutí Ústavního soudu jsem našla rozhodnutí I.ÚS 528/01. Přijde mi jako relevantní, protože se okresní a krajský soud držel toho, že manželka byla týrána a v důsledku toho odsoudil stěžovatele pro trestný čin. Postup samotného Ústavního soudu v zamítnutí stížnosti odkazujícího se na několik článků z Listiny základních práv a svobod nevím, co bych vytkla, přijde mi správný. Ústavní zakotvení všech práv, jichž se stěžovatel dožaduje, je důležité, protože podpírají demokratické principy České republiky.
Porozumět soudci mi nedělalo problém, naopak rozváděným manželům ano. Nepřečetli si, že mají stát, pokud hovoří, a především manžel na to několikrát zapomněl. Ještě více ho to rozrušilo. Soud samotný má svou autoritu, myslím ale, že ji soudce až příliš zdůrazňoval a proto docházelo k nedorozuměním – soudce musel jednání přerušit na pět minut, aby se manželé dohodli, co vedlo k rozpadu jejich manželství. Nemyslím si, že by přesně věděli, co po nich chce (hrozilo další jednání s předvoláním svědků). V podobných případech, kdy s sebou nemají strany advokáty, by bylo vhodné, pokud by například zapisovatel strany krátce seznámil s požadovaným chováním, nebo jim krátce vysvětlit, co se děje (v případě, kdy dojde k přerušení jednání).
Přístup do budovy byl bezproblémový, justiční stráž mi sama poskytla seznam jednání a zapisovatelka mi sama řekla, jaké případy se budou v místnosti, před kterou jsem čekala, projednávat (na chodbě bylo víc lidí – studentů práv, na něž byli zaměstnanci očividně zvyklí). Samotné jednání mělo stísněnou atmosféru, jednak kvůli tématu jednání, způsobená byla také soudcem, který byl mladší než strany (ty z něj byly rozpačité), ale zároveň je musel opakovaně „napomínat“, aby se postavily. Myslím si, že k nepříjemné atmosféře přispěl jeho nízký věk kombinovaný s absencí přirozené autority. Naopak další přítomná osoba – zapisovatelka jakoby v místnosti nebyla, chovala se velmi nenápadně.
Žádné komentáře:
Okomentovat