19.3.2008 jsem navštívila zasedání Nejvyššího soudu ČR v Brně. Projednávala se stížnost ministra spravedlnosti pro porušení zákona podaná ve prospěch obžalovaného proti usnesení Městského soudu v Brně, kterým byl zamítnut návrh státního zástupce na povolení obnovy řízení. Soudní jednání projednával senát složený z předsedy senátu a dvou soudců, dále byl v soudní síni státní zástupce a zapisovatelka. Obviněný se nedostavil.
Pokusím se stručný popis jednání, ale případ byl celkem komplikovaný a hlavně předseda senátu mluvil a četl zápis velmi rychle, takže si nejsem jistá, jestli jsem všechno správně zachytila a pochopila. Obžalovaný byl dvakrát odsouzen za trestný čin zpronevěry jednou Okresním soudem v Ústí nad Orlicí, kterým byl odsouzen na 300 hodin veřejně prospěšných prací, a podruhé Městským soudem v Brně, kterým byl odsouzen ke 400 hodinám veřejně prospěšných prací. Nejsem si úplně jistá, ale jednání u Městského soudu v Brně proběhlo asi dřív než jednání u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, ovšem trestní příkaz vydaný Městským soudem se nedařilo obviněnému doručit a byl doručen až poté, co byl doručen trestní příkaz Okresního soudu v Ústí nad Orlicí. 16.11.2004 státní zástupce podal návrh na povolení obnovy řízení, protože byla překročena horní hranice veřejně prospěšných prací. Návrh byl zamítnut.
V roce 2005 proběhlo veřejné zasedání Městský soud v Brně, obžalovaný byl eskortován z věznice, kam se dostal za jiný trestný čin a to zanedbávání povinné výživy. Případ projednával samosoudce. Návrh na povolení obnovy řízení zamítnut s odůvodněním, že Městským soudem vydaný trestní příkaz byl vydaný dříve a existence druhého trestního příkazu nezakládá nutnost, proč by to měl Městský soud v Brně řešit.
15.6.2005 státní zástupce Okresního soudu v Ústí nad Orlicí podal návrh na obnovu řízení → návrh zamítnut s odůvodněním, že není rozhodující, kdy byl trestní příkaz vydán, ale kdy byl doručen, navíc měl být obžalovanému dán souhrnný trest za stejné trestné činy, tudíž nepochybil Okresní soud v Ústí nad Labem.
Po rekapitulaci případu předsedou senátu dostal slovo státní zástupce, který upozornil na všechny nedostatky předchozích soudních jednání – byly vydány 2 trestní příkazy pro identickou trestnou činnost, obviněný byl dohromady odsouzen na 700 hodin veřejně prospěšných prací, což přesahuje maximální zákonnou výměru, která je 400 hodin. Přestože byl tento nedostatek zjištěn, samosoudce Městského soudu v Brně zamítl návrh na povolení obnovení soudního jednání a zamítl ho i Okresní soud v Ústí nad Orlicí. Nezákonný trest přetrvává a žádný soud to nechce řešit. Navíc k jednání Městského soudu vedené samosoudcem byl obžalovaný eskortován z věznice a nebyl mu poskytnut obhájce, čímž došlo k porušení zákona.
Co se týče základních práv a svobod, bylo v tomto případě porušeno právo obžalovaného na obhájce. V Listině základních práv a svobod tomu odpovídá článek 37, odst.2 – „Každý má právo na právní pomoc v řízení před soudy …“, a článek 40, odst.3 – „Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. Jestliže si obhájce nezvolí, ačkoliv ho podle zákona musí mít, bude mu ustanoven soudem….“. Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod zase deklaruje právo na spravedlivý proces. Článek 6, odst.3 c) zaručuje, že každý, kdo je obviněn z trestného činu má právo „…obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně…“.
Rozdíl mezi tím, jak jsem těmto právům rozuměla po přečtení Listiny základních práv a svobod a jak s ním bylo nakládáno aktéry jednání jsem nenašla, obžalovanému se právo na obhájce nikdo upřít nesnažil, stížnost byla vedena ve prospěch obžalovaného a naopak bylo uznáno, že v předchozím soudním jednání došlo k zanedbání tohoto práva. Právo na obhájce nebo spravedlivý soudní proces zaručují všechny demokratické země, pokud někde dochází k úmyslnému porušování tohoto práva, jedná se především o země s totalitním nebo diktátorským režimem.
Právo na spravedlivý proces či právo na obhájce považuji za jeden z pilířů demokracie. Ústavní zakotvení tohoto práva je velice důležité, protože zaručuje jeho lepší ochranu a dělá obtížnější jeho zrušení. Práva garantovaná Ústavou ČR nebo Listinou základních práv a svobod lze měnit pouze ústavními zákony, což by mělo ochránit tato práva a svobody před totalitními režimy a občany ČR před situací v 50.letech, kdy probíhali vykonstruované a zmanipulované soudní procesy vedené socialistickým režimem.
Předpokládám, že všichni účastníci soudního jednání všemu rozuměli, protože obžalovaný se nedostavil, tudíž účastníky jednání byli jen soudci a státní zástupce. Já osobně jsem v celku rozuměla, jen jsem občas si nestíhala poznamenávat a zároveň sledovat rekapitulaci případu, protože soudce mluvil velmi rychle. Nevylepšila bych asi nic, všichni se chovali velmi profesionálně, nijak nepřizpůsobovali svoje chování přítomnosti veřejnosti, atmosféra v soudní síni byla striktní, bez emocí.
Do budovy soudu jsem se dostala bez problému, ostraze na vrátnici jsem řekla, že se jdu podívat na soudní jednání, prošla jsem rámem a byla zkontrolována ručním detektorem. Ani do soudní síně jsem neměla problém se dostat.
Před soudní síní jsem se potkala s kolegyní, setkání to bylo náhodné a poznámky jsme nekonfrontovaly.
Žádné komentáře:
Okomentovat