Nemohu vypovídat, neb jsem vázán mlčenlivostí, sdělil soudu obviněný, a odvolal se na mlčenlivost advokátního koncipienta.
"Finta" dopravního nezvedence, který sdělí, že vůz řídila osoba blízká a on odmítá vypovídat byla probrána dostatečně. Stala se dokonce pluhem pro zbrklé změkčení zákona (vedle proslulého trestu za sebezranění, k jehož uložení údajně nutí zákon), který se snaží stanovit pravidla silniční dopravy na pozemních komunikacích tak, abychom se nevyhubili.
Nemá snad ani cenu psát o emocích, které budí různé poslanecké a senátorské imunity či oprávnění prezidenta republiky udělovat milost. A přesto jsou tyto instituty limitující odpovědnost potřebné pro zajištění funkčnosti práva, pro uchování jeho role ve společnosti. Tyto instituty nejsou obezličkami, nástroji zbavení odpovědnosti. Jde o prostředky k uchování hodnot vyšších.
Zní to vznešeně a podezřele. Přesto je to tak. Imunita má umožňovat zastupiteli, aby byl skutečným tribunem lidu, aby se nebál postavit představitelům zbylých dvou mocí. Bez ní se stane jen subalterním úředníkem.
Zákaz sebeobvinění je civilizační samozřejmostí, což konstatoval i náš ústavní soud. Nemá-li být společnost budována podle normativního vzoru příběhů o Pavkovi Morozovovi, pak se musí zastavit před branami rodiny. Jinak bude dále ubližovat, protože u člověka hodného toho jména je konflikt mezi státním právem (mé dítě zabilo)a citovými vazbami (je to ale stále mé dítě) neřešitelný, a nemálo lidí by si vybralo druhou možnost. Dobrá, byli by trestání. A k čemu by to vedlo? Je stát skutečně vyšším dobrem než rodina?
A stejné je to i s milostmi. Je lhostejno, že jsou stopovány jako monarchistická privilej, protože nepřetrvaly pro svůj rodokmen, nýbrž proto, že jsou funkční. Právo není dokonalým strojem a potřebuje korekce.
V právním státě mají soudy rozhodovat jen ve férových procesech, kde jsou síly alespoň "jakž takž" vyrovnány. Proto potřebujeme zástupce-profesionála, který bude za nás šermovat argumenty, neb to narozdíl od nás umí. Musí být naším alter-egem, a pokud takovým musí být, pak nemůže být nucen své ego zrazovat. Bohužel za sebou máme (nikoli nutný) sociální experiment, kdy byli advokáti káráni ministrem za to, že nepřispívají obžalobě. Neosvědčil se.
Věc má ale druhou stranu mince: kolektivní odpovědnost obyvatelů pelíšků za náležité užívání tohoto privilegia. Aby legalita byla neustále doprovázena i legitimitou
Advokátská mlčenlivost, imunita, obchodní tajemství i ochrana zdroje jsou vždy v ohrožení, pokud jsou užívány excesivně. Ale to je stejné už mnoho staletí. Stejné to bylo např. s církevním azylem, o němž církev věděla, jak jej musí používat, aby byl akceptován.
Kolektivní odpovědnost je velmi nešikovná, nicméně jedinou alternativou regulace je samoregulace. A to platí jak u advokátské mlčenlivosti, tak u soudcovské nezávislosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat