V debatách o roli toho kterého soudu či o roli justice obecně, které se již dávno nevedou jen před právnickým publikem se projevuje mj. střet dvou pojetí práva: práva jako dokonalé racionální budovy propojených pravidel a práva jako užitečného nástroje k řešení problémů.
Nebezpečnými úvratěmi těchto dvou přístupů jsou v prvním případě upřednostnění "právní estetiky", v případě druhém pak upadnutí do bezbřehého pragmatismu, v němž právo pozbude svou normativní kvalitu.
Jde o variantu odvěkého střetu teorie s praxí, o projev uzavřené,
autopoietické povahy práva, stejně jako o odraz nepřekonatelné mezery mezi právem a společností.
V našich podmínkách je třeba dodat ještě vliv minulého uspořádání společenských vztahů, v němž právo bylo určitou okrasnou legitimizační fasádou a zároveň prostředkem, který může, ale nemusí být použit.
Realita právního státu je jiná, a soudní rozhodnutí je systémovým nástrojem mocenské intervence, legitimním a výlučným prostředkem řešení sporů. Mocenské nástroje politické, stejně jako ekonomické nepřipadají ve svobodné společnosti v úvahu.
Společnost v přerodu je ještě stále pod vlivem socialistického normativního systému, který umožňoval právu jistou nevídanou výlučnost - právě proto, že právo nebylo v důsledku jediným možným nástrojem "dělání věcí", mohlo více dbát o svůj vzhled a čistotu. Takový okrasný páv, nebo ještě lépe: krásný dům, v němž ale nikdo nedokáže bydlet. Právo neušpiněné problémy lidí.
Žádné komentáře:
Okomentovat