Podle Selznicka (In Freeman 2001) lze vývoj sociologie práva rozdělit do tří základních stádií.Stádium první bylo spojeno zejména se jménem Roscoe Pounda. Vyznačovalo se snahou o uchopení ústředních problémů práva a zájmem o reformu právního systému. Iniciativa pro empirické výzkumy přitom vycházela často spíše od osob právo aplikujících než od právních teoretiků či od sociologů. Stádium druhé se neslo v duchu debat o výzkumné metodě. Soudobí teoretikové práva spolupracovali na
výzkumech se sociology a vzájemně si předávali své znalosti a zkušenosti. Často se zaměřovali na užší a specifičtější problémy a snažili se podávat konkrétnější závěry. Ve stádiu třetím potom již sociologická jurisprudence disponuje nezbytnými dovednostmi – „dosahuje zralosti“ a získává intelektuální autonomii.
Pojetí sociologie práva představené v práci Františka Weyra lze dle mého názoru zařadit na pomezí prvního a druhého vývojového stádia. Usuzuji tak na základě datace vydání díla (1927) a prostoru, který je v textu věnován polemice o výzkumné metodě. V díle jsou navíc obsaženy zřetelné dozvuky debat o ustavení sociologie jako samostatné vědní disciplíny a o jejím postavení v rámci hierarchie vědních oborů. Weyer zde komentuje vybrané sociologické koncepce a upozorňuje na úskalí s nimi spojená (např. nedostatečné vymezení odlišnosti lidské společnosti od uskupení jiných
živočichů, nejasnosti ohledně podstaty „ducha“ a metody, pomocí které ho lze zkoumat). Dospívá k závěru, že sociologie – tak, jak je prezentována kritizovanými autory – nemůže být plně autonomní vědou zejména proto, že používá nesprávné poznávací metody. To samé platí rovněž pro sociologii práva. Podle Weyra jsou představy sociologických juristů o sociologické metodě a možnostech sociologie nejasné a naprosto povrchní. „Spokojují se zpravidla tím, že doporučují právní vědě, aby studovala sociální poměry, všímala si „skutečného života“ a jeho potřeb apod. V jakém vztahu tyto poznatky jsou …k poznatkům vpravdě juristickým, se z jejich výkladů nedovídáme, a to již proto, poněvadž sami nevědí, co činí vlastně z určitého poznatku poznatek juristický“. (Weyr 1927: 20)
Během osmi desetiletí, které uplynuly od vydání Weyrovy práce, prošlo sociologické smýšlení značným vývojem. Soudobá sociologická jurisprudence[1] tak v rámci Selznickova schématu spadá bezpochyby do třetího vývojového stádia. Představuje specifické vědní odvětví, na které lze pohlížet dvěma různými způsoby. Ze strany jedné může být chápána jako aplikovaná sociologie, jako nástroj zkoumání práva sociologickými metodami, koncepty a paradigmaty. Na straně druhé ji však lze pojmout rovněž jako standardní a rovnocenný proud teorie práva či právní filosofie, který vychází ze sociologických tradic a sociologické instrumentarium používá k popisu a vysvětlení problémů, jež právo provázejí. (srov. Baňouch 2008)
Soudobá sociologická jurisprudence zahrnuje celou řadu výzkumných paradigmat. Ve
Weyrově práci naopak dominuje vliv jednoho konkrétního přístupu – právního pozitivismu (respektive normativní teorie právní), pro který je charakterické především odmítání jakékoliv metafyzické spekulace o právu. „Úlohou právní vědy je analýza „daného“, empirického právního materiálu“. (Machalová 2001: 86) Odtud tedy zřejmě pramení Weyrova kritika „metafyzického“ konceptu „ducha“ a „duševních jevů“, stejně jako jeho negativní přístup k „chápajícímu“ pojetí sociologie, které podle
něj vychází z nejasných představ a pojmů (intuice, pocity apod.).
V soudobé sociologické jurisprudenci naopak „chápající“ interpretativní přístup zastává nezanedbatelné místo. Pro ilustraci tohoto přístupu může posloužit například fenomenologická sociologie, která si za východisko svého zkoumání zvolila to, jak je svět zažíván lidmi, jak se jim jeví. V rámci sociologické jurisprudence tak dochází k posunu vědeckého zájmu. Ve středu pozornosti již nestojí to, co o sobě právo (respektive právní systém) vypovídá. Důraz je naopak kladen na to, jak se právo jeví lidem na základě jejich každodenní zkušenosti.
Pro právní pozitivismus je, stejně jako pro soudobou sociologickou jurisprudenci,
charakteristické zřetelné odlišení práva od morálky a pozice tzv. etického relativismu. Jeho přívrženci dále striktně odlišují sféru toho, co má být („Sollen“), od toho, co je („Sein“). „Dualismus těchto dvou sfér ukazuje, že jednání člověka není motivováno jen podněty smyslového světa (toho, co je), nýbrž že člověk je schopen přijmout a podřídit se rozumem stanovené povinnosti, tzn. tomu, co má být.“ (Machalová 2001: 89) Ve Weyrově podání může být to, co je, poznáváno za pomoci kauzálních zákonů (přírodovědecká metoda). To, co má být, je však zapotřebí zkoumat prostřednictvím norem (normativní metoda). Sociologie (ani právní věda) by tyty dvě metody neměla směšovat, neboť to nepřináší žádné výsledky – podrobným zkoumáním sociálního života (jaký je) nelze dospět k poznání toho, jaký být má. Weyr tedy potažmo sociology (a zejména potom sociologické juristy) nabádá k tomu, aby na lidskou společnost nahlíželi pouze optikou normativního hlediska. Je to totiž právě normativní metoda, co umožní sociologii překonat značnou část jejích metodologických problémů. Jedině ona ji může zbavit metafyzického nádechu a umožní jí zkoumat společnost jako jednotný celek.
Domnívám se, že takto jednostranný přístup je pro soudobou sociologickou jurisprudenci zcela nedostačují. Jestliže má totiž právu napomáhat při identifikování a vysvětlování problémů s ním spojených, je pro ni reflexe skutečnosti (doprovázená přihlédnutím k normativnímu hledisku) naprosto nezbytná. V opozici proti Weyrovi si naopak troufám tvrdit, že komparace toho, co je, a
toho, co být má, tvoří jednu z nedílných součástí soudobé sociologické jurisprudence. Děje se tak například v případech, kdy „sociologičtí juristé“ upozorňují na rozpory mezi tím, co právní systém deklaruje jako cíl svého usilování a mezi tím, k čemu v právní každodennosti skutečně dochází.
Z předchozího náčrtu je zřejmé, že mezi charakterem a úlohou sociologického zkoumání
práva v podání Františka Weyra a z pohledu soudobé sociologické jurisprudence existují značné rozdíly. Vzhledem k tomu, že mezi zmiňovanými přístupy je více než osmdesátiletý časový rozestup, není se ani čemu divit. Sociologická jurisprudence má nyní již poměrně jasně stanovený předmět svého zkoumání i relevantní výzkumné metody – splňuje tedy všechny potřebné předpoklady proto, aby mohla být považována za autonomní vědecký obor. V době Františka Weyra tomu tak však nebylo – jeho
práce je značně prostoupena nejasnostmi, které rozvoj sociologie (respektive sociologie práva) provázely a které se z dnešního hlediska mohou zdát mnohdy až úsměvné.
*********************
LITERATURA:
Baňouch, H. Sociologické jurisprudence (prezentace). Brno, FSS MU, 2008.
Freeman, m.d.a. Lloyd´s introduction to jurisprudence. London, Sweet & Maxwell, 2001.
Machalová, T. Úvod do právní filozofie (Základní pojmy). Brno, Masarykova Univerzita, 2001.
Weyr, F. O metodě sociologické. Brno, Nakladatelství Barvič a Novotný, 1927.
________________________________
[1] Za soudobou sociologickou jurisprudenci považuji pro účely této práce pojetí představené
v prezentaci H. Baňoucha.
Žádné komentáře:
Okomentovat