Monopol státu na tresní obžalobu

Lidskoprávní aktivisté z Ligy lidských práv přišli s myšlenkou tzv. subsidiární trestní obžaloby. Mají k tomu své důvody. Zapadnout by však neměla, neboť jde o první vážnější veřejný pokus o prolomení monopolu státu v trestním řízení. (Ironií je, že tento "buržoazní" a liberální prvek přináší organizace, která svou dráhu začala při ochraně antiglobalizačních demonstrantů hájících své právo házet kameny na policisty a do výloh). Ale LLP mezitím urazila notný kus cesty, pomohla tisícům lidí a vůbec: žádná myšlenka by neměla být dopředu odmítána pro (domnělý či skutečný) "závadný" rodokmen jejich autorů.

České trestní řízení se pomalu vymaňuje ze svých sovětských kořenů a tak byl např. roce 2001 odstraněn ústavní deficit nerovnosti stran, který odporoval čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv. Monopol státu na trestní obžalobu však zůstává zachován.
A první ústavní soud dokonce tuto koncepci označoval v některých rozhodnutích jako moderní, což však bylo spíše výsledkem setrvačného přepisování učebnic vztahujících se k trestnímu řádu z roku 1960, které jej takto označovaly.
Ostatně ohlednutí do padesátých let nám i dnes napoví, že každý tresní řád, který už nepovažoval doznání za korunu důkazu, nebo který akceptoval presumpci neviny musel být chápán jako moderní. A připusťme, že ve vlně poválečného kolektivismu mohla být důsledná etatizace trestního řízení chápána jako projev moderního trendu.

Platí to však i dnes? A platí tato teze, pokud uzávorkujeme ostudnou čtyřicetiletou epizodu trestního práva a podíváme se na vývoj trestního práva? "Nemoderní" rakouský trestní řád u nás platil v podstatě do padesátých let obsahoval všechny zásady moderního zákona z roku 1960 (a obsahoval i ty prospěšné zásady, jež v rámci komunistického práva neprošly) Tento "zastaralý" předpis stanovil např. i obligatorní řízení o odškodnění za vazbu A obsahoval i možnost podání soukromé trestní žaloby.

Této možnosti se komunistické právo vzdalo. Z pochopitelných důvodů jež byly ideologické (vše soukromé zničit) a mocenské (to by tak hrálo, aby nás někdou zkoušel popotahovat, že děláme dobro; když se kácí les, lítají třísky, a co je to poškození jednotlivce proti zájmu celku?)

Jedním nezamýšleným důsledkem této koncepce je, že poškozený je trpěnou stranou řízení. A dalším důsledkem je „klasické“ chování monopolisty, zde policie a státního zástupce. Kdo někdy narazil na nevůli zabývat se "jasným" trestním oznámením, tak ví o čem mluvím.

Proč se však naše dnešní právo myšlenky nestátních trestních žalob vzdalo? Kdo si přečetl nádherně přesvědčivou a čtivou knihu Adama Smithe o prospěšnosti konkurence, toho netřeba přesvědčovat, že nastavování situací, kdy dva mohou různými způsoby dělat totéž je velmi prospěšné, neboť je dává možnost srovnání, vzniku inovací povzbuzuje aktivitu, brání usínání na vavřínech a brání i koncentraci moci.

A tak by bylo možno srovnávat efektivitu a taktiku sběru důkazů ze strany státní policie a nestátních subjektů (ostatně brzy možná budeme mít možnost jednoho takového srovnánídosíci, díky knížeti Karlu Schwanzenbergovi). A byl by tu nástroj odstranění pochybností v případech, kdy státní moc, v rozporu se zásadou nemo iudex rozhoduje sama o sobě, nebo o lidech, kteří jsou schopni na vyšetřující orgány dosáhnout některou z miliard infrastrukturních nitek, kterých je byrokratický stát dneška protkán.

Pro prolomení monopolu by se nalezly i argumenty právní. Evropský soud pro lidská práva totiž neakceptoval monopol státu na trestní stíhání bezvýchradně, a například v jednou tureckém případě řekl něco v tom smyslu, že nemají by zůstat garance ochrany života jen na papíře, musí být trestní právo schopno poskytnout postiženému cestu, jak trestní orgány přimět ke konání.
Podobný závěr ESLP vyslovil i ve vztahu ke Slovensku (nahlédni např. do § 62 in CASE OF KONTROVÁ v. SLOVAKIA Application no. 7510/04 zde), kde platí klon našeho trestního řádu, a kde tedy policie když nechce, tak ji nikdo nedonutí ani párem (soukromých) volů. (Státní šimlík-poník, to je jiná).

ESLPnezpochybnil státní monopol na vedení trestní žaloby, ale přeci jen se vyjádřil k tomu, že trestní nástroje jsou tu kromě ochrany agregovaných zájmu stanoveny i k ochraně (některých) konkrétních práv konkrétních osob. Žena podala trestní oznámení na policisty za to, že neochránili…A proti tomu jak bylo s podnětem nakonec naloženo neměla efektivní prostředek ochrany.

Česká věda trestního práva zvedá dlouho hlas proti "privatizaci trestního řízení" (ústavní soudce pan prof. Musil mi doufám promine, že si jej vypůjčím jako doklad, abych netlachal jen tak do větru). Na pomoc je volána německá zkušenost a snad i G. W. Hegel (který přišel s myšlenkou že stát je objektivní dobro).
Zvyšování efektivnosti právního provozu je zatroleně složitá věc. Právníci jsou navíc velmistry v umění snášet na první pohled přesvědčivé a logické argumenty, proč něco nejde, a co se stane když ... Umí je snášet i bez toho, že by potřebovali věc podrobněji promyšlet (toto umění je podstatnou složkou práce právníka).
A podobné to bude i u prolomení státního monopolu na aktivní legitimaci v trestním řízení. Než však bude myšlenka spláchnuta (nebo spíše "Odblobována"), je třeba připomenout, že věc spolehlivě funguje jinde, a hlavně, že v našem ústavním prostřední platí presumpce neviny, takže fakt, že policie nebo soukromý žalobce shromáždil je irelevantní. O vině rozhoduje soud. Jinou věcí je, že u nás tuto myšlenku mediální realita neakceptuje. Jde o doklad, že jestě nejsme společností transformovanou.

Nesmělému pokusu o prolomení monopolu by měla být dána šance, a to šance dlouhodobějšího charakteru, na nějakém přesně vymezeném poli. Jak dlouhá? Nevím, zrácené řízení potřebovalo k proniknutí na titulní strany 7 let. Přeji všem pěkný víkend.