Kdo sděluje informace, režíruje celý případ

Kdo sděluje informace, režíruje celý případ, upozornil na okraj případu lupiče století detektiv s čapkovským příjmením (tyden.cz 23/05/08), a vystihl jeden z významných rysů českého trestního řízení.


Je pochopitelné, že se média zveřejňují informace o trestních případech. A z povahy věci plyne, že informování tu a tam překročí mez, kterou je možno považovat za přípustnou a obhajitelnou jak z hlediska zákona, tak zdravého rozumu. Ze zákonné konstrukce našeho trestního procesu, stejně jako ze zavedené praxe plyne, že nejcitlivější je tento aspekt v takzvaném přípravném stádiu řízení, které je zásadně neveřejné, a okruh osob, které se dostanou do kontaktu s neveřejnými informacemi je omezený. V zásadě jde o policisty, státního zástupce, obviněné a jejich obhájce, popř. o znalce.

Přípravné řízení u nás může trvat jeden rok (a u složitějších případů poutajících veřejný zájem zpravidla trvá). Po tu dobu jsou lidé, jež se stali objekty trestního zkoumání jen doufat, že informace o jejich těle i duši, které stát získal donucením, nikam neuniknou (jde o znalecké posudky obecně lékařské, psychiatrické, sexuologické, o záznamy odposlechů, o výsledky domovních prohlídek, o informace z bankovních účtů .... atd. atp.).
Je pochopitelné, že zveřejňování informací je součástí procesní taktiky procesních aktérů. Podezření z úniků padá často na policii a ta zase upozorňuje na obhájce. Jak řekl jeden bývalý vyšetřovatel v textu: http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/kradez-stoleti/musel-mlcet-exvysetrovatele-kradeze-stoleti-to-stve_61207.html Musel mlčet. Exvyšetřovatele krádeže století to štve aneb Kdo sděluje informace, režíruje celý případ.
Bývalý policista patrně naznačil, že v jeho posledním případě využil mediální ofenzivy obhájce (a bývalý prokurátor komunistické generální prokuratury) dr. Teryngel. Zkušenému policistovi je třeba poděkovat a nezlobit se na něj. Očividně popsal běžně užívanou praktiku, o níž bychom se dočetli v nejedné policejní příručce či zápisu z policejního školení.

Za povšimnutí naopak stojí logika uvažování, která s lehkostí až inkvizičnáí suspenduje presumpci neviny, neboť po roce jednostranně a postupně uvolňovaných informací už o vině obviněného pochybuje málokdo. Soudní proces, kde má být o vině rozhodnuto se stává pouhou formalitou. Soud, který má o vině pochyby je pod nepřiměřeným tlakem, aby nevybočoval z linie případu nastoupené v přípravném řízení.

Trestní spis je přitom komletní až v soudním stádiu řízení a teprve ucelené informace dávají na věc pohled, který se ideálu nestrannosti alespoň blíží

Tento stav, kdy se z médií dozvídáme intimní detaily o obviněných, ale i poškozených, kteří se nemohou bránit je neudržitelný a nelze jej omluvit poukazem na veřejný zájem na stíhání trestných činů.

Občané demokratického státu jsou si rovni a a veřejná moc nemůže jednotlivce utilitarizovat ve jménu veřejného zájmu, byť by byl sebebohulibější.

Vždy musí projít testem proporcionality, skládající se z kontroly legitimnosti cíle, způsobilosti užitého prostředku legitimního cíle dosáhnout a závěrečného poměření přínosu a negativ nasazení prostředku nasazeného ve veřejném zájmu. Tak ani trestní řízení sledující legitimní cíl ochrany společnosti jednotlivůc před trestnou činností musí užívat jen nástroje způsobilé cíle dosáhnout, přičemž musí zvážit, zda negativa zvoleného způsobu vyšetřování nepřevýší nad pozitivy.

Informační ofenziva, režírování případu pomocí informací získaných donucením ve výše uvedeném testu proporcionality ztěží projdou. Takové oprávnění veřejná moc nikdy neměla. Zákonodárce ani ústavodárce neměli puvoir jí jed dát.