Saša v delším a vícevrstevném příspěvku, který jsem stručně (a nutně nepřesně)nazval "Soudce byl hlavní osobou" přinesla příklad toho, jak je právo závislé na strategiích a taktikách právních aktérů (Tamanaha, Obecná jurisprudence 2001), přičemž obranou před tímto ovlivňováním není zákonný pozitivismus, nebo důsledná aplikace práva v důsledku normologie, byť by byla seberyzejší.
Samotný poznatek, že soudce byl hlavní postavou jednací síně a jednání není převratný a měl by být samozřejmostí. Ne vždy tomu tak je, o čemž svědčí zprávy z pozorování dostupné na tomto blogu. O tom třeba jindy.
Soudní jednání je veřejné, a přesto mnohé zůstává "divákovi skryto". Nezná soudní spis, přitom v trestních věcech je pravidlem, že jak obžaloba, tak obhajoba a poškození spis dopředu velmi podrobně znají. O soudu nemluvě. Než je podána obžaloba, tedy než se věc dostane k soudu, musí obhajoba povinně potvrdit, že prostudovala spis. Poté se se spisem seznamuje soud a teprve poté je věc veřejně prezentována. Proto obhájkyni nemůže překvapit, že soud si vyžádal zprávu o trestní zachovalosti poškozené. Ale je přirozené, že soudní laik tyto technikálie a procedury nezná.
Zajímavé je však zastavit se u jiného prvku, který byl v předváděném případě demonstrován měrou vrchovatou: přestože aktéči spis znají, soudní jednání je první příležitostí k závazné v e ř e j n é prezentaci právně relevatních skutečností, na základě nichž je posléze rozhodováno o vině či nevině za ten který žalovaný trestný čin. Patrně proto je v zákoně (v tresním řádu, který je procesní normou pro trestní řízení) stanovena nepominutelná povinnost k "k předčítání" obsahu spisu. Tedy k předčítání podání (obžaloba a další návrhy), záznamů o provedených důkazech atd. atp. Je tím naplňována zásada bezprostřednosti dokazování a jednání se stává bud zdlouhavým, anebo nesrozumitelným a nudným, neboť soudce, vědom si nutnosti rozhodovat o stále nových a nových podáních si je vědom, že jeho čas je omezen.
Pozorovateli zaznamenávané "drmolení" je tedy vysvětlitelné. Je však obtížně omluvitelné, neboť zcela pomíjí účel veřejného soudního projednávání, jímž je podání zprávy o tom, že spravedlnost funguje. A protože tento prvek hry (vážné), či chcete-li přestavení je zanedbáván, je justice pro publikum nesrozumitelná a - bohužel - podezřelá. Lidé, v jejichž jménu soudnictví vykonává službu, jsou k justici nedůvěřiví a kruh se uzavírá, neboť soudy jsou živy z důvěry společnosti. Nemluvě o tom, že nejširšířeji pojatý princip veřejnosti soudního jednání je důležitou složkou protiváhy nezávislosti soudní moci.
Ze všech zmíněných důvodů, jakož i pro mnohé důvody nezmíněné (např. komparativní argument) se domnívám, že veřejné soudní projednávání projde změnou, neboť budou stoupat jak počty vyřizovaných věcí, tak vnější požadavky na komunikativnost justice.
Žádné komentáře:
Okomentovat