Pan žalobce byl pro oko nezasvěceného pozorovatele asi nejpřitažlivější v tom smyslu, že nikdy nebylo předem ani v náznaku zřejmé, co bude z jeho strany následovat. Národností byl Němec, nehovoří česky a tak s sebou měl tlumočnici, o čemž soudce předem nevěděl. Tlumočnice byla postarší paní (tím chci odkázat na svůj předpoklad její dlouholeté zkušenosti) a její přítomnost soudní líčení svým jistým způsobem poznamenala. Byla soudcem upozorněna na význam tlumočnického slibu a právě protože toto své povolání jistě vykonává již mnoho let, neměla v průběhu jednání zábrany ujistit se o významu soudcových slov, aby je mohla správně přeložit, takže postupem doby již pan soudce každé své vyjádření, místy vskutku nepochopitelné (je třeba vzít v úvahu, že zde figurovaly minimálně dvě společnosti, role žalujícího a žalobce také nebyla vždy jasně zřejmá, a někdy bylo v jednom prohlášení tolik veskrze právnických termínů, že nebylo v silách laika, i když zkušeného, obsah správně vstřebat), po jeho dokončení zformuloval znovu a zřetelně, což v důsledku velice pomohlo i mně snadno se zorientovat.
Při rychlém rozhovoru s advokátkou jsem nejen byla trochu uvedena do děje, i když samozřejmě z jejího pohledu, z čehož pro mne vyplynulo hlavní zjištění, že pražské soudy projednávaly jinou žalobu, že toto je žaloba druhá, avšak očividně na stejné téma, a tady jsem se také dozvěděla, o jakouže pohledávku se vlastně jedná. Smysl toho, proč žalovaný vůbec žalobu podal, poodkryl se mi jen částečně, bylo mi řečeno asi následující. Zejména šlo o neoprávněnou ústní dohodu, která ovšem proběhla jen mimochodem, ale především s člověkem, který takovou pravomoc neměl, takže dluh samozřejmě zůstal a žalobce prý chce jen získat čas a placení oddálit. Proto nyní nemá ani právního zástupce, neboť ten odmítl podepsat již první odvolání a dále se sporu účastnit.
Co je ale druhá věc, na níž jsem byla upozorněna, je fakt, že soudce byl mladý, ve smyslu tom, že jeho věk se očividně pohyboval pod průměrem soudcovského věku, což podle zkušené paní právničky bylo důvodem, že se jednání neprotahovalo a že jeho vystupování bylo „pružnější, s čímž mohu souhlasit.
Poslední přítomnou osobou, kterou jsem prozatím jen zmínila, byla paní zapisovatelka, dovolím si zcela lidově říci mladá hezká žena, která se mezi jednotlivými poznámkami zřejmě nudila a neváhala toto neskrývat a pohrávat si se vším, co bylo po ruce.
Jediné místo, které bych ráda zdůraznila z průběhu jednání byl okamžik, kdy žalobce prohlásil, že jednání považuje za neférové a to v okamžiku, kdy mu byl zamítnut požadavek na opětovné vyslechnutí svědků. (Toto zopakoval i na závěr a ještě zdůraznil, že se jistě odvolá.) Soudce jej ubezpečil, že neporozumění českému právu je pouze jeho věc a pokud má výhrady, měl si vzít právního zástupce, který by mohl vše lépe formulovat, v tomto okamžiku by mu však stejně nepomohl. Je jasné, že pan žalobce má svou pravdu, ale právě proto je přece u soudu. Současně s rozsudkem, jako by tím vším chtěl říci, že nejen celé jednání v této věci, ale i ústavní stížnost zdají se mu neoprávněnými.
Je třeba dodat, že soudce většinou řekl, na základě čeho dochází ke svému rozhodnutí o zamítnutí či rozsudku, ovšem podrobnosti jsou až součástí písemného rozsudku. Právě tato rozhodnutí, respektive jejich vyjádření právnickou mluvou bylo to, čemu jsem při prvním vyslechnutí nejobtížněji rozuměla. Přes všechno však jednání probíhalo v klidu a když se nad tím zpětně pozastavím, od chvíle, kdy žalobci bylo zamítnuto pozastavení jednání, už asi všem zainteresovaným bylo jasné, ať si to připouštěli či nikoli, jak celá záležitost nejpravděpodobněji dopadne.
---
Po několika neúspěšných pokusech se mi konečně v pátek 24. října 2008 poštěstilo zúčastnit se soudního jednání. Navštívila větší soud. Jeho nespornou výhodou je nespočet jednání probíhajících každý den. Nicméně záhy se mi dostalo zjištění, že ne všechna vypsaná jednání proběhnou tak, jak by měla, protože především ne na všechna se dostaví jejich účastníci. Když se nedostavil ani žalobce ani obžalovaný, nevstoupila jsem též a rozhodla se naučit trpělivosti.
Osudného dne konečného naplnění svého úkolu, skrze rám pátrající po zbraních a jiných nepřípustnostech, vstoupila jsem do přízemí své již důvěrně známé budovy kolem desáté hodiny.Toužebně očekávané jednání, jehož začátek byl avizován na 10:30, jsem z prostého důvodu špatného orientačního smyslu a zároveň rozlehlosti (podle mého měřítka) domu spravedlnosti nestihla najít včas a pozdního vstupu do jednací síně jsem se neodvážila. Hnána pocitem, že už sem nechci jít znovu a pomalu se ze známosti začít zdravit s dozorci dole u vstupu, vsadila jsem na faktor náhody, přistoupila jsem rozhodně k nástěnce s rozpisy jednání a vybrala si to nejbližší, u kterého se mi zdálo, že by mohlo doopravdy nastat, že bych jej mohla včas najít a že by se v něm snad mohlo i něco udát. Začalo o jedenácté hodině. Jednací síň jsem opouštěla v 11:53 a to s pocity značně proměněnými. Předpokládala jsem totiž, že ona společnost musela žalujícímu alespoň zdánlivě nějak uškodit, když se jejich pře dostala až k soudu. Všechno však bylo poněkud jinak.
Možná ne zcela přesně, ale o podstatě sporu jsem během jednání vyrozuměla asi tolik, že tento spor vedený o 15 tisíc korun českých je již u třetího soudu a že dlužníkem peněz je žalobce. Ten v průběhu dřívějšího svého pracovního jednání s později obžalovanou společností, která jeho vlastní společnosti pronajímala prostory a měla k němu pohledávku nesplaceného nájmu, dospěl k subjektivnímu názoru, že mu bylo slíbeno odpuštění dluhu (snad v případě, že odvolá svou první žalobu, blíže k tomu dále), to se však nestalo a tak se dovolával spravedlnosti. Oba pražské soudy, obvodní i městský, neshledaly jeho žaloby oprávněné. Hned na začátku se ukázalo, že by žalobce rád dosáhl přerušení současného jednání a počkal, až se vyřeší ústavní stížnost, kterou si v této věci podal. Soudce jeho návrh zamítl, stejně jako návrh na opětovné vyslechnutí dvou svědků, což se mu obojí zdálo být pro tuto věc v současné době neodůvodněným. Kromě těchto návrhů se již nic nového, neobsaženého v předložených materiálech, neobjevilo.
Během přestávky před vynesením rozsudku jsem navázala krátký rozhovor s advokátkou zastupující obžalovanou společnost a nakonec jsme si vstoje vyslechli vynesení rozsudku, tedy zamítnutí žaloby. Tolik objektivní stránka věci, kterou bychom mohli vyčíst ze zápisu, jež do počítače naťukala paní zapisovatelka.
Samotná sociální situace probíhající okolo tohoto sporu, ve zhuštěné a nedokonalé kopii přenesená do jednací místnosti, vypadá snad poněkud odlišně, možná některé aspekty jednání doplňuje a jiné naopak činí složitějšími. O zástupkyni obžalované společnosti není veskrze co říci, vystupovala jako žena znalá věci a říkala pouze to, co bylo potřeba, nač byla tázána, vědoma si své pravdy. V daných okamžicích také označovala zmíněné návrhy žalující strany nadbytečnými, kteréžto připomínky jí byly uznány. Předešlé zkušenosti v tomto sporu byly pravděpodobně důvodem, že na ní nebyly patrné žádné známky údivu či jiných spontánních reakcí nad vystupováním žalobce.
Žádné komentáře:
Okomentovat