Když jsem rozhodoval o tom, které jednání navštívím, chtěl jsem trestní právo, protože jsem se domníval, že takový proces bude pro laika čitelnější. První řízení, které jsem navštívil, se konalo v pondělí 13. října v osm hodin ráno. To bylo bohužel vedeno proti uprchlému, což bylo pro mé účely nevhodné. Já jsem se svého procesu ale nechtěl vzdát, když už jsem vážil cestu k soudu, a tak jsem si na seznamu projednávaných věcí našel jiné jednání, které začínalo v devět, takže jsem měl dost času se na začátek řádně připravit. Měl jsem k dispozici diktafon, blok a propisku i přenosný počítač, tedy jsem byl pro sociologickou sondu do fungování soudnictví výborně vybaven.:-)
Usadil jsem se na lavici před jednací síní, a jal se bedlivě pozorovat osoby procházející kolem mě, a snažil jsem se odhadnout, kdo je kdo. První, kdo vešel do jednací síně, byla silnější žena v proužkovaném obleku a mě napadlo, že, i kvůli její majestátnosti, se musí jednat o soudkyni. U okna hned vedle lavice stál muž středních let v dobře padnoucím obleku s téměř obligátním krátce střiženým upraveným vousem, který na mě působil jako zosobnění obhájce. Po chvíli se před soudní síní objevily dvě Romky se dvěmi dětmi, předpokládal jsem, že se jedná o obžalované, neboť jsem si dříve na dveřích jednací síně přečetl jména. Jednalo se o dvě ženy a jednoho muže. Jako poslední došel pán v důchodovém věku, který se posadil na lavici vedle mě. Ve čtvrt na deset se mě jedna z žen (později jsem se dozvěděl, že to byla obžalovaná H. B.) zeptala na čas, který jsem jí také řekl. Ona se dost hlasitě rozčílila, že „to“ mělo už dávno začít a „jakej je to bordel“. Její zahájení konverzace jsem využil k tomu, abych jí sdělil, že jsem student a jdu se podívat na její soud, a otázal jsem se, o co přesně se jedná. H. B. mi poněkud zmateně ovšem emotivně začala popisovat něco o nějakém automatu na nápoje, pak jí ale něco přerušilo, a už jsme spolu před jednáním víc nemluvili. Vzápětí se ke mně naklonil onen důchodce, a já jsem se dozvěděl, že když si kupoval na nádraží v automatu čaj, přistoupily k němu dvě romky a nabízely mu sexuální služby. On to prý odmítl a v ten moment ho napadlo, že jeho peněženka je v nebezpečí, tak si zkontroloval kapsu a už tam nebyla. Doběhl tedy ty dvě ženy, ony mu ale tvrdily, že mu nic nevzaly, tak jemu nezbylo, než jít na policii nahlásit krádež. Tento člověk na mě působil jako slušný občan, zdálo se mi, že je mu nepříjemné tam být, ale asi neměl na výběr. Aniž jsem stačil jeho výpověď pořádně vstřebat, přišla k nám po chodbě mladá elegantně oblečená blondýna, přelétla pohledem nás, shromážděné před soudní síní, a se slovy: „Vy jste obhájce? Pojďte dovnitř“, pozvala do soudní síně muže, kterého jsem od pohledu pokládal za obhájce, a ženu, kterou jsem tipoval na státní zástupkyni. Po chvíli přivedla justiční stráž spoutaného obžalovaného J. B., manžela obžalované H. B. Když procházeli kolem nás, vrhla se paní H. na svého manžela, kterého se slzami v očích políbila, a v romštině ho o čemsi přesvědčovala, pro což ale neměla eskorta velké pochopení, a bez dalších zdržování odvedla pana J. do soudní síně. Čekal jsem, že bude pozvána veřejnost, ale po asi deseti minutách byl pan J. odveden ze soudní síně, a já jsem dostal strach, že by třeba i toto jednání mohlo být nějak odročeno. Naštěstí na chodbu vyšla paní v proužkovaném obleku. Zeptala se, jestli jsou přítomny obžalované H. B. a L. P., načež se jí dostalo odpovědi, že paní L. se nedostavila, tak pozvala obžalovanou H. do soudní síně, a následně i veřejnost, tedy mě a dceru obžalované. Dvě děti, jedno tak ve věku tří let a druhé pětileté, zůstaly po upozornění soudkyně na chodbě. Soudkyně zahájila líčení přečtením spisové značky a slovy, že: „obžalovaný J. B. byl vyřešen zvlášť.“ Pak předala slovo státní zástupkyni sedící po její pravé ruce, která přečetla obžalobu těch dvou žen v podstatě ve stejném znění, jako mi vyprávěl poškozený na chodbě, dodala však nějaké podrobnosti, například že H. B. poté, co se zmocnila peněženky, podala tuto svému nezletilému synovi (který čekal před soudní síní), který ji obratem odevzdal svému otci, manželovi H. B., a ten ji ukryl v dětském kočárku. Přestože poškozený dostihl obě ženy, tyto jakoukoliv krádež popřely. Tento trestný čin se stal v březnu letošního roku. Poškozenému tak vznikla škoda ve výši nejméně 1000 kč, a obžalovaná H. B. se tohoto činu dopustila přesto, že byla v roce 2006 odsouzena za jiný trestný čin krádeže k trestu odnětí svobody na deset měsíců s podmíněným odkladem a se zkušební dobou do roku 2010. Druhá obžalovaná L. P. byla v roce 2006 podmínečně propuštěna z výkonu trestu mj. taktéž za krádež se zkušební dobou dvou let. Ženy se dopustily trestného činu krádeže podle § 247 odst. 1 písm. d) e) ve formě spolupachatelství. Slovo si vzala opět soudkyně. Oznámila, že L. P. bude souzena v nepřítomnosti a seznámila poškozeného s jeho procesními právy; mezitím musela upozornit obžalovanou a její dceru, aby spolu přestaly komunikovat. Pak pozvala poškozeného, pana H., k mikrofonu, kde tento uvedl, že rozuměl poučení. Bylo patrné, že pan H. nebyl úplně „ve své kůži“, ovšem snažil se vyjadřovat se důstojně a ve vší vážnosti tak, jak je to u soudu vyžadováno. Následně se odebral na chodbu, aby mohla být vyslechnuta H. B. Předtím ji soudkyně Mgr. Ing. B. rovněž vysvětlila její práva. H. B. pouze sdělila, že trvá na výpovědi, kterou uvedla na policii, a se kterou soudkyně posléze seznámila zúčastněné i veřejnost. Paní H. B. vše z obžaloby popřela, připustila jen, že si v onom automatu koupila nápoj a pak s manželem i dětmi opustili prostor hlavního nádraží, kde se vše mělo odehrát. Navíc tvrdila, že žádnou osobu jménem L. B. nezná a nikdy s ní nemluvila. Státní zástupkyně reagovala otázkou jak je možné, že L. B. má stejnou doručovací adresu jako manžel přítomné obžalované. H. B. se začala nesrozumitelně dohadovat a musela být soudkyní vyzvána k tichu, a poprvé byla upozorněna, že by mohla být vykázána ze soudní síně. Pak byla přečtena výpověď nepřítomné obžalované, která také všechno popřela, potvrdila pouze, že „tam s ní H. byla“. H. se ihned ohradila, „že to není žádná pravda“.
Po tomto byl vyslechnut pan H. jako svědek, ale před tím mu soudkyně vysvětlila jaká jsou práva a povinnosti svědka. Pan H. vypověděl jak došlo k odcizení jeho peněženky, což se shodovalo s tím, jak to bylo vylíčeno už v obžalobě. Uvedl také, že se obě obžalované spolu bavily a tedy se znaly. Během jeho výpovědi musela soudkyně napomenout paní H., aby se utišila, slovy: „…nejste u soudu poprvé, vždyť víte, že ke všemu se budete moci vyjádřit, až dostanete slovo.“ Tady bych poukázal na jistou nesystematičnost obžalované H., která tak nikdy, když měla možnost , neučinila, v podstatě zůstala u spontánních afektivních reakcí, za což byla také později nucena opustit jednací síň. Došlo k tomu tak, že poté, co svědek domluvil, byla paní H. pobídnuta, aby se svědka zeptala, pokud má na co. Paní H. začala nesrozumitelně a zlým tónem slovně napadat poškozeného, mezitím byla vyzvána, aby se postavila, když chce mluvit, to učinila, ale pokračovala ve verbálním napadání. Soudkyně se marně snažila, aby se obžalovaná vrátila k důstojnému chování, a po výkřiku: „lžete!“, kterým paní H. počastovala pana H., došla paní Mgr. Ing. B. trpělivost, a vykázala pod pohrůžkou justiční stráží neukázněnou obžalovanou ze soudní síně.
Poté seznámila soudkyně zúčastněné s listinným důkazním materiálem, který sestával z kamerového záznamu krádeže peněženky, který zachytila bezpečnostní kamera v budově Hlavního nádraží. Na něm byl celý průběh krádeže zřetelně patrný, díky tomu jeden z městských policistů, kterým pan H. krádež ohlásil, identifikoval obě obžalované jako „známé firmy“. Dále soudkyně přečetla trestní příkazy, rozsudky a úřední záznamy týkající se obou obžalovaných a jejich trestných činů spáchaných před okradením pana H., což zabralo poměrně dlouho. Jiné důkazní návrhy už nebyly učiněny. Nato soudkyně pozvala zpět paní H., aby se jí zeptala, jestli chce být přítomna závěrečné řeči; z tónu, v jakém byla otázka položena bylo lze usoudit, že se soudkyně obává dalších nepřístojností a radši by byla, kdyby se obžalovaná zdržela venku. Paní H. se ale neměla k odchodu, a tak jí soudkyně alespoň důrazně navrhla, že „se nebudou navzájem zlobit,“ a opět obžalovanou upozornila, aby v klidu seděla, a mluvila, jen když bude k tomu vyzvána.
Státní zástupkyně pak pronesla závěrečnou řeč. Trestný čin byl prý obžalovaným plně prokázán, přestože se ani jedna nepřiznala, a obžalované mají být uznány vinnými ve smyslu podané obžaloby. Protože jsou obě obžalované recidivistky, nepřichází v úvahu výchovný trest, a tak státní zástupkyně navrhla, aby každé z nich byl uložen nepodmíněný trest v polovině zákonné sazby, která v tomto případě činila dva roky, a to ve věznici s ostrahou. Poté byla obžalovaná H. B. vyzvána, aby se vyjádřila, načež povstala její dcera, která tvořila spolu se mnou veřejnost, a seděla vedle mne, a velmi hlasitě se otázala soudkyně, zda může něco říct, což jí nebylo dovoleno, tak tato žena alespoň vykřikla, že její matka „moc nerozumí česky.“ Pak došlo ke krátké hádce, která skončila vykázáním dcery H. B. ze soudní síně. Obžalovaná pak deklarovala, že se necítí vinna. Pak jsme všichni měli počkat na chodbě na vyhlášení rozsudku, což jsme udělali za utichající konfrontace soudkyně a obžalované H. B.
Na chodbě se ke mně H. B. se svojí dcerou přitočily, a zřejmě pod dojmem naší krátké „konverzace“ před začátkem jednání došly k přesvědčení, že já bych pro ně mohl představovat jakousi „morální“ oporu před soukolím té „justiční mašinerie“, protože se mě vehementně dotazovaly, jak je možné, že je paní H. souzena, když tam není druhá obžalovaná paní L. P. Já jsem je nějak odbyl, takže se nakonec i se svými dětmi-začínajícími kapsáři poněkud vzdálily. Toho využila paní státní zástupkyně, která mi vysvětlila, že obžalovaná L. P. si vyzvedla obsílku, takže mohla být souzena v nepřítomnosti.
Této konverzační vstřícnosti jsem zase hodlal využít já, a tak jsem se dal se státní zástupkyní do řeči, abych zjistil některé další informace. Dozvěděl jsem se,že trestní stíhání obžalovaného manžela paní H. bylo zastaveno pro neúčelnost, neboť je prý souzen kdesi v Příbrami pro trestný čin loupeže, kde mu hrozí až 4 roky, takže trest, který by mohl dostat za spolupachatelství v projednávané krádeži, by byl vpravdě nevýznamný. Během přestávky se na chodbě objevily muži justiční stráže, soudkyně zřejmě měla obavy z dalších „nepokojů“, což jsem chápal. Soudkyně nakonec vynesla rozsudek, kterým uznala obě obžalované vinné z trestného činu krádeže. H. B. byla odsouzena k osmi měsícům ve věznici s dozorem nepodmíněně a L. P. k jedenácti měsícům nepodmíněně ve věznici s ostrahou, dále byly obě společně a nerozdílně odsouzeny k náhradě škody ve výši osmi set korun. Obžalovaná se proti rozsudku odvolala, zřejmě i na radu své dcery, která na ni pokřikovala instrukce. Bylo patrné, že obě už mají se soudy své zkušenosti, neboť jejich hlavní starostí bylo, zda má trest být vykonán ve věznici s dozorem či s ostrahou. ¨
Když všichni odešli, zeptala se mě soudkyně, jestli nemám nějaké otázky, tak jsem chtěl vědět, proč obžalované neměly obhájce. Prý u tohoto trestného činu být nemusí, i když se obžalované mohli nechat obhajovat, a to i když by si to nemohly dovolit. Dále jsem se dozvěděl, že pokud by se obžalované přiznaly, soud by k tomu přihlédl, a obě by dostaly o cca. dva měsíce kratší trest odnětí svobody. Soudkyně se spolu se státní zástupkyní shodly, že Romové se téměř nikdy nepřiznají a zapírají i naprosto evidentní důkazy. Dále jsem se dozvěděl, že průběh tohoto soudního jednání byl poměrně nestandartní v nekázni, kterou obžalovaná a její dcera předvedly.
Pro mě bylo celé jednání ve smyslu procesní stránky až překvapivě přehledné, bylo rozděleno do logických celků, a vše bylo dobře odůvodněno. Co se týká obžalované a její dcery, myslím, že pro ně to až tak srozumitelné nebylo, ovšem pravděpodobně instinktivně chápaly vše, co bylo třeba, i díky své opakované zkušenosti se soudním řízením. Soudní jednání mě udivilo svojí vysokou ritualitou, která je přísně vyžadována, což přikládám tomu, že si soud jako instituce musí udržet autoritu a vážnost. Příjemně překvapen jsem byl také osobní autoritou soudkyně, protože ačkoliv bylo jednání náročné díky nedostatku kázně obžalované a její dcery, soudkyně po celou dobu kontrolovala průběh jednání a nepřipustila nic, co by mohlo snižovat autoritu soudu. Bylo také poznat, že u soudkyně i státní zástupkyně šlo o rutinní proces s jasnou osnovou, protože vše proběhlo ve velké rychlosti (celé jednání trvalo nejvýše hodinu) a hladce.
Žádné komentáře:
Okomentovat