Vycházím ze soudní síně a napadá mě, že možná právě v praxi narážím na propojení práva s morálkou, protože mě až zaráží, jak často a jak silný mám pocit, že o tu tady jde především. Jakoby zde obžalovaný před chvílí nestál proto, že se zachoval jinak než je v „nějakých listinách“ napsáno, že se chovat má. Ale že se zachoval prostě lidsky špatně, že udělal chybu a útočí se na jeho svědomí. No a hlavně – vypadá to, že to zabírá! A z toho mám opravdu dobrý pocit. Tady, v této budově, která je skrznaskrz protkána nepopsatelnou úctou a respektem, cítím, že morálka a právo si jsou blíž než jsem si představovala při čtení knih při sledování filmů i nad novinovými články. Soudce s talárem opět pečlivě složeným vychází z jednací síně a otevřenými dveřmi je slyšet halasný smích a přátelský hovor.
29. 10. 2008 čas 9:30 – 10:05 Trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky
Mé pozorování ze soudní síně začalo již v 7:45 – avšak to bylo prozatím spíše pozorování budovy soudu. Budovu samotnou jsem našla vcelku bez problémů, s kontrolou u vchodu jsem počítala. Do osmé hodiny ranní vše probíhalo dle představ. Hned naproti hlavnímu vchodu visí nepřehlédnutelná nástěnka s výpisem soudních řízení, které se v budově konají. Preferovala jsem trestný čin, protože mi přišel tak nějak laicky „zajímavější“. První problém nastal s hledáním konkrétní soudní síně. Zmateně jsem procházela budovou soudu. Blížila se osmá hodina a s postupujícím časem se zvyšovala moje bezradnost a nervozita. Nakonec jsem asi pět minut před stanovenou osmou hodinou dospěla před správnou místnost, do níž právě vcházel seriózně vyhlížející pán se štosy papírů v jedné ruce a složeným talárem v druhé ruce. Pravděpodobně jsem vypadala dostatečně vyděšeně, protože se mě mile zeptal, zda jsem studentka a mám v plánu navštívit soudní líčení. Odpověděla jsem popravdě, že ano, načež mi oznámil, že v této místnosti se nic konat nebude. No, taky se mi zdálo divné, že před místností nikdo nečekal. Když jsem se vracela zpět k nástěnce, abych si našla nějakou náhradu, bylo pár minut po osmé (v osm hodin mělo začínat více věcí na několika místech) a podobný obrázek – tedy osobu, která zamyká soudní síň s plnýma rukama – jsem spatřila ještě několikrát. Začínala jsem chápat předešlá varování, že jednání „nemusí vyjít“.
Protože další nejbližší jednání byla naplánována až za 15min, měla jsem alespoň čas zamyslet se nad atmosférou soudu. Chvíli jsem pozorovala „policisty“, kteří prováděli kontrolu u hlavního vchodu. Na to, že se jedná o poměrně rutinní práci, chovali se velice vstřícně a působili příjemně. Skoro jsem si na chvíli přála, aby vznikl nějaký problém a já mohla zpovzdálí pozorovat jejich druhou drsnější tvář (ano, stereotypy vládnou). A nevládnou pouze v tomto případě.
Nerada jsem se přistihla při tom, jak kategoricky hodnotím lidi, které jsem v budově potkávala. Ty kategorie byly jen dvě. Jedna kategorie vážených pánů a paní v seriózních oblecích a druhá kategorie nesměle a zamlkle se
tvářících – v mé mysli jistě odsouzeníhodných – „návštěvníků“. Tedy vlastně ty kategorie jsou tři. Váženíhodná, odsouzeníhodná a já.
S postupem času jsem propadala čím dál větší skepsi. Po hodině strávené v budově soudu už jsem se však odvažovala procházet se chodbami se vztyčenou hlavou a v mém odhadu, kdo stojí na jaké straně barikády, jsem si byla čím dál jistější. Nakonec na tom vlastně nebyla žádná věda – šaty dělají člověka a chování bylo taky zřejmým znakem každého jednotlivce.
Asi o půl deváté si mě všimla brýlatá paní a vcelku sympaticky se zeptala, zda bych chtěla navštívit nějaké soudní jednání. Napadlo mě, že tu asi budou na okukující studenty zvyklí, nicméně stále jsem oceňovala vlídnost a vstřícnost, se kterou jednají. Paní mi řekla, že v místnosti 044 (na kterou jsem měla políčeno) se bude něco skutečně dít až v 9:30. Spolehla jsem se tedy na ni a od dalšího zmateného pobíhání jsem upustila, posadila se na lavici a pokračovala v psaní terénních poznámek v pohodlnější pozici. Přímo naproti mně byly kanceláře a zaujalo mě, že všechny dveře (včetně dveří do jednací síně) byly docela vysoké. Jednak to působilo majestátně a důstojně a jednak se mi mimoděk vybavila scéna z filmového zpracování Kafkova Procesu.
Asi v 9:15 přišel muž drobnější postavy v tmavé bundě. Zastavil se u lavice, na které jsem seděla, a zahleděl se na papír, na kterém byl rozpis jednání. Pravděpodobně tam našel svoje jméno, protože se posadil vedle mě. Začala jsem se soustředit více na něj a všimla si, že si na rukou trhá kůži okolo nehtů. Přičítala jsem to nervozitě a začínalo mi ho být trochu líto. Snažila jsem se vcítit se do jeho pocitů, kdy se za krátkou chvíli může rozhodnout možná i docela zásadním způsobem o jeho dalším životě (nevěděla jsem však ještě, o jakou věc se může jednat, protože na papíře byla pouze spisová značka). Pocítila jsem určitý respekt.
Je 9:25 a přichází dlouhovlasá žena v oranžovém svetru a s telefonem u ucha, někomu do něj vesele odpovídá. K mému překvapení se zastavila také u dveří č. 044. Je v dost odlišném rozpoložení než druhý čekající, asi tato distinkce bude hrát nějakou roli. Náhle přichází brýlatý muž se spisy a s talárem a vchází do místnosti Těsně před půl desátou přišla žena středního věku a vešla do soudní síně. V domnění, že se jedná o veřejnost, jsem se vydala dovnitř taktéž. Nicméně jsem se s ní srazila ve dveřích, když byla zase na odchodu. V ruce držela Hospodářské noviny a oznámila mi, že dovnitř nesmím. S novinami si sedla na lavici vedle onoho zkroušeného muže. Aneb Goffmannovy role v každodennosti. Seděla vedle něj a listovala novinami a za chvíli se změní jeviště i role a budou stát proti sobě. Zase ale jen na chvíli, jak jsem se přesvědčila hned posléze, jeviště i role se mění jako když bičem mrská. Jen publikum zůstává. A opony zde není.
V půl desáté a nějakou minutku k tomu zarachotil mikrofon vedle dveří a byli předvoláni účastníci.Veškeré účastníky soudu tvořil soudce, státní zástupkyně, zapisovatelka, obžalovaný, svědkyně a já s mojí psychickou oporou ztělesněnou v mé spolužačce. Tedy přesně 7 lidí na scéně. Až zde jsem se dozvěděla, o jakou věc se jedná – tedy trestný čin ohrožení pod vlivem návykové látky (ten člověk o výšce asi 170cm a váze snad do 70kg dokázal ve špičce řídit přes centrum s 2,75‰ v krvi?!). Čin byl popsán vcelku stručně, jasně, věcně a výstižně a ačkoli jsem čekala, že zde budou odborná slova jen vířit, nedočkala jsem se. Vše je podáváno velice srozumitelně. Obžalovaný vypadá vcelku odevzdaně. Státní znak na zdi za soudcem stejně jako jeho oděv i oděv státní zástupkyně značně pozvedávají atmosféru v místnosti, která je jinak vcelku malá a vybavená nábytkem, který má svá nejlepší léta již dávno za sebou. A taky toho jistě dost pamatuje, napadá mě, kolik lidí už sedělo na místě, kde teď sedí onen zkroušený muž? Kolika emocí byl svědkem již zmíněný státní znak? Nad hlavou obžalovaného je zavěšena televize a kdoví, co pamatuje její obrazovka. Zvláštní, jak věci obyčejné každodennosti najednou v tomto místě dostávají jiný význam – jsou prostě součástí jiné kulisy (dnes mám na Goffmana nějak políčeno). Snad obava a respekt z něčeho, o čem si je člověk vědom, že jej nějakým způsobem přesahuje a má nad ním určitou moc, dodává tomuto místu – i této situaci – zvláštní nádech.
Po uvedení věci státní žalobkyně povstává a čte obžalobu. Mluví vcelku nesrozumitelně, z tónu řeči, ze způsobu, jak stojí i jak se tváří, je cítit určitý stereotyp či rutina. Dokonce poslední větu dokončuje už vsedě – prostě si sedá během řeči, což mi přijde docela nevhodné a citelně to ubírá na vážnosti atmosféry v jednací síni.
Svědkyně byla požádána, aby opustila jednací síň a hned následně byl obžalovaný vyzván, aby se k případu vyjádřil (před tím byl však poučen – zase slabý záblesk právnické „hantýrky“ mezi přirozenou řečí, kterou se zde povětšinou hovoří). Obžalovaný vyjadřuje lítost a několikrát opakuje, že si je svého činu plně vědom. Soudce se však dále táže na podrobnosti případu. Opět mě zaráží naprosto lidský přístup, kdy padají otázky, kolik toho vypil, kde obžalovaný pracuje, na jeho čistý příjem a zda má obžalovaný nějaké dluhy. Asi nejvíce mě zarazila otázka „Proč jste nejel tramvají?“, která byla položena v tomto respektu vzbuzujícím prostoru tak nepatřičně lidským tónem, že jsem očekávala otcovsky laskavý dovětek „ty pitomče“. Mám pocit, že tento přístup zabírá mnohem víc než lehce sterilní věty práva, z obžalovaného je cítit stud. Státní zástupkyně se obžalovaného ptá, kde se opil. Ten odpovídá, že v práci, načež po něm státní zástupkyně ironicky opakuje „v práci, ehmmm“ a za vyslovování tohoto dovětku si zase sedá. Tato věta, silně zabarvená ironií, mi dlouho leží v hlavě a pořád se ptám, zda je v její pozici místo na osobní postoje. (U soudce je patrný také, ale je více skrytý – tato otevřeně ironická věta mi vážně docela vyrazila dech.)
Byla předvolána svědkyně, požádána o občanský průkaz a soudce začíná větou „Paní svědkyně, velice stručně, nebudu vás dlouho zdržovat..“, po které se ptá na okolnosti nehody (obžalovaný narazil do kufru jejího auta a způsobil jí tak škodu), nechá ji znovu popsat celou situaci a doplňujícími otázkami zjišťuje zejména to, jak se obžalovaný zachoval, zda projevil snahu jí škodu uhradit. Tedy opět akcent na morální stránku věci. Po chvíli svědkyni děkuje a loučí se s ní. Slovo dostává opět státní zástupkyně, která upozorňuje na to, že obžalovaný byl již v minulosti v dané věci trestán a „trest zřejmě nebyl dostatečný, aby vedl dotyčného k nápravě a zjevně neměl na obžalovaného výchovný vliv“. Rovnice tedy pravděpodobně nebude pouze o dvou činitelích (tedy porušení práva a následující trest). Je to rovnice s parametrem. A tím parametrem je správné chování. Vždyť k čemu jinému by měla státní zástupkyní zmíněná výchova vést? A ten trest, ten bude asi spíše prostředkem, ne cílem.
Po vyjádření státní zástupkyně a jejím návrhu trestu dostává slovo obžalovaný, který trest přijímá, jen prosí o snížení peněžitého trestu. Argumentuje ženou na mateřské a dvěma dětmi a větou „a vždyť sami víte, jakej mám příjem“. Pak jdeme všichni ven. Státní zástupkyně před zraky všech sundává talár, bere Hospodářky a už cestou ze soudní síně je otevírá. Venku se posazuje na lavici, na které seděla již před zahájením spolu s obžalovaným. Obžalovaný se jí na něco ptá a já jsem bohužel nerozuměla, nicméně ona mu vcelku úsečně odpovídá a dál listuje novinami. Když jsme byli opět pozváni do jednací síně, státní zástupkyně složila noviny, položila je vedle sebe na židli, oblékla talár a s ním i novou roli a ve stoje čeká na vynesení rozsudku. S ní i my všichni ostatní.
Peněžitý trest byl z návrhu zcela vyloučen, obžalovaný dostal 10 měsíců odnětí svobody podmíněně a 24 měsíců zákaz řídit jakákoli vozidla. Znatelně se mu ulevilo, schválně sleduji reakce státní zástupkyně, která však nedává žádným způsobem znát svůj postoj. Až v tomto okamžiku se objevují právnické výrazy, paragrafy a čísla zákonů, nicméně soudce se několikrát během celého řízení tázal, zda dotyčný rozumí. Dotyčný rozuměl i tentokrát a na místě se vzdal práva na odvolání. Je 10:05 a věc je ukončena, soudce se loučí a všichni (tedy my zbylí 3 odcházíme).
Přišlo mi zajímavé jednak to, že svědkyně odešla v průběhu jednání, očekávala bych, že bude přítomna i vynesení rozsudku. Také jsem se snažila sledovat interakce mezi svědkyní (tedy poškozenou) a obžalovaným, ale nic jsem nezaznamenala. A taky se mi zdálo vcelku úsměvné, že se během výpovědi zjistilo, že obžalovaný požíval alkoholické nápoje na pracovišti, ale kromě úsečné poznámky státní zástupkyně (která mi stejně nepřišla na místě) se tato věc vůbec neřešila – v tomto byla vidět jakási strohost a „upjatost“ právnického paradigmatu.
Žádné komentáře:
Okomentovat