Bylo celkem zábavné poslouchat soudcův projev, který občas zněl spíše jako zpívaný než čtený, místy zařadil vtipnou poznámku s mírně ironickým podtextem, zaměřenou proti obžalovanému N.. Choval se spíše přátelsky než autoritativně, což mělo za následek, že jsem byla celkem překvapena s atmosféry soudu. Oba přísedící se během líčení k ničemu nevyjadřovali a celou dobu seděli téměř nehybně. Pouze svými pohledy bedlivě sledovali situaci. Řekla bych, že během té hodiny nic neušlo jejich pozornosti. Státní zástupce byl nenápadný mladý muž, který se vyznačoval nevýrazným tichým projevem. Když něco četl, nespustil oči z papíru, nenavázal oční kontakt ani se soudcem.
Soudce byl během celého jednání nejvýraznější osobou. Měl příjemný projev a během výpovědi obou svědků se choval velmi ohleduplně k jejich věku, snažil se mluvit tak, aby všemu porozuměli, nebyli z ničeho nervózní a svým chováním dával najevo úctu ke starším lidem. Naopak k obžalovanému mladíkovi dával najevo, že to se svým drzým chováním přehání. N. se celou dobu jen posměšně usmíval. Postrádala jsem u něj jakoukoliv kulturu vystupování.
Datum: 29. 10. 2008 Začátek: 10:00 Konec: 11:15 Věc: obžaloba z trestného činu krádeže
K realizaci svého úkolu jsem navštívila budovu okresního soudu v místě svého bydliště, ve Frýdku-Místku. Při první návštěvě jsem netušila, že to bude pouze jedna ze tří. Neměla jsem ponětí, jak to na takových soudech chodí, jestli mě tam bez problémů pustí a zda je na to třeba vynaložit velké úsilí, a proto mé první kroky v soudní budově mířily za informacemi. Skončila jsem v kanceláři pro styk s veřejností, kde mě dvě milé paní uvedly do obrazu. Po druhé návštěvě, kdy stání rozvodového řízení netrvalo ani 10 minut, mi došlo, že největším oříškem bude natrefit na případ, který by byl pro mne, laika, alespoň trochu zajímavý a neskončil by dřív, než stihnu vytáhnout papír a tužku. To není zrovna nejlehčí úkol, když v přítomných jednadvaceti jednacích síních proběhnou průměrně čtyři jednání denně. Jméno a značka na rozpise jsou poměrně suché informace k tomu, abych odhadla, o co alespoň ve zkratce půjde. Jediná nápověda byla, sešla-li se na rozpisu dvě shodná jména, což znamenalo (většinou) rozvodové řízení.
Při třetí návštěvě jsem si vytipovala soudní řízení, které mě po obchůzce všech jednacích síní nejvíce zaujalo, nejspíše exotickým zněním jména. Avšak ani po čtvrt hodinovém čekání se nikdo neobjevil. Nezbylo než s malým zklamáním vybrat jiný případ.
Odhodlaně jsem si sedla na lavičku před jednací síň. Z dlouhé chvíle jsem podrobně prozkoumala architektonický styl budovy a v duchu obdivovala vkusnou volbu kombinace leštěné žuly, tmavého dřeva a nerez oceli, vtipně propojenou kruhovitým půdorysem budovy a průhledem do druhého patra. Po chvíli se začali shlukovat kolem síně lidé, od mladého kluka (kolem dvaceti let), až po pár důchodového věku, Sedí vedle mě a je naprosto nemožné neslyšet jejich zanícenou debatu, která začala zdražováním chleba a skončila domluvou, že to později musejí jít zapít. Napadala mě otázka, čeho se tento soud bude týkat a ať jsem se jakkoliv snažila analyzovat přítomné lidi, nevedlo to k žádnému závěru. Obzvláště mě překvapilo, že starší pán s paní nejsou, v porovnání s ostatními, vůbec nervózní, vesele a velmi živě se baví.
Soud začal asi s pětiminutovým zpožděním. První do síně vstoupili písařka s přísedícími, později přišel soudce a státní zástupce. Do soudní síně byl pozván mladý kluk, já a zbylí dva lidé jsme zůstali venku. Využila jsem tohoto času, abych se jich zeptala, čeho se případ týká. Dozvěděla jsem se, že se řeší krádež. Pachatel je onen mladý muž a oni jsou přizváni jako svědci. Do síně se dostávám s prvním předvolaným svědkem, panem S.em (asi 70 let). Vcházíme do síně, tiše usedám na zadní lavici, zatímco svědek je vítán soudcem a seznamován se svými právy.
V místnosti je sedm lidí. Soudce mladšího věku, dva přísedící – muž se ženou, pisatelka, státní zástupce, obžalovaný Jiří N., svědek a já jako veřejnost. Poté, co je svědek vyzván, aby popsal celou situaci ze dne 26. 5. 2008, začíná své vyprávění. Přišel do malé večerky, kde si jako prodavačka přivydělává paní v důchodě, objednal si pivo a sedl si do krámku. Poté přichází Jiří N., během toho, co je obsluhován prodavačkou, využívá její nepozornosti a strčí si do kapes čtyři krabičky cigaret. To ovšem zaznamená svědek, pan S., a vyzývá ho, aby zboží okamžitě vrátil. N. neuposlechne, strká do starého pána a utíká před večerku, kde nasedá do taxíku. Celou výpověď pan S. velmi prožívá, mohutně gestikuluje a snaží se co nejvěrohodněji celou situaci vykreslit. Obzvláště zdůraznil moment, kdy pan N. nastupuje do taxíku a říká: „Vole, jeď!“ po této větě si nešlo nevšimnout malého pousmání soudce a přísedících. Pan S. předvedl opravdu úctyhodný herecký výkon. Soudce mu poděkuje za výpověď, zeptá se na náklady spojené s cestou k soudu a prosí o zavolání svědkyně. S. odchází rázným, mírně kulhavým, krokem. Posílá paní svědkyni. Z chodby jde slyšet, jak pan S. volá na svědkyni vzrušeným hlasem, že na ní počká. Další komická situace, která se neobešla bez mírného úsměvu.
Vchází svědkyně – prodavačka s večerky, paní K., asi stejného věku jako pan S.. Průběh výpovědi je přibližně stejný jako u druhého svědka, až na rozdíl v přednesu. Paní Kupčová má velmi klidný, vyrovnaný hlas. Moje pozornost se zaměří na obžalovaného. Celou dobu sedí v první lavici s výrazem, že je nad věcí a naprosto v pohodě. Po dokončení výpovědi se soudce ptá přítomných i obžalovaného, zda mají nějaký dotaz či připomínku. Nikdo nereaguje, a tak je i paní svědkyně tázána, zda měla nějaké náklady spojené s cestou. Paní se zdráhá s připomínkou, že po N. nic nechce. S přesvědčením soudce mu podá jízdenku z vlaku a cestou zpět ke své lavici se významně podívá na obžalovaného a kývne přitom hlavou. Byl to ten výchovný pohled, který říká: „Spravedlnost musí být, snad se z toho poučíš.“ Svědkyně odchází z jednací síně a jen co se zavřou dveře, rozhostí se na chodbě hlasitý dialog.
Soudce zmateně listuje spisy. Rozhostí se několika sekundové ticho, do kterého začne předčítat dosavadní průběh případu, jaké byly navrženy tresty, které části trestu byly zrušeny, kdo se v případu odvolal. Tato část je pro nezasvěcené pozorovatele poněkud složitější k porozumění, jelikož soudce přejde z běžného jazyka k odborným termínům, kterých zazní v krátké chvíli poměrně dost. Poté promlouvá státní zástupce, který navrhuje výši trestu, v tomto případě bylo obžalovanému N. navrženo odnětí svobody ve výši dvou let.
Soudce dává slovo obžalovanému a pokládá mu otázku, co navrhuje on sám. N. se po chvíli pauzy vyjádří: „Já toho samozřejmě lituju…nechci jít do vězení, no…stalo se, stalo…“ Při této výpovědi má ruce v kapsách, což neuniklo pozornosti jak soudcově, tak přísedících. Soudce vyhlašuje přestávku, ještě ani nedořekne čas pro vydání rozsudku a N. odchází rychlým krokem ze soudní síně. Soudce překvapeně zvedá obočí a diví se nad jeho drzostí. Na chodbě sedím kousek od Němce, který zrovna potkal známého. Na dotaz, co tam dělá, N. odpovídá, že nic, přišel se jen podívat. Těžko říct, co člověka k takové odpovědi vede, jestli je to stud, neochota se o tom bavit, nebo naprostá lhostejnost vůči řádu…
Po patnácti minutách jsme volání zpět do síně. Soudce začíná opět svou řeč. Pozorně poslouchám a dovídám se, že obžalovaný byl již souzen za krádež v Albertu z roku 2007 a dostane souhrnný trest. Soudce naráží na Němcovo klackovité chování a zdůrazňuje jeho drzost odskočit si během jednoho soudního procesu krást do večerky. To byla jediná chvíle, kdy soudci zmizel vlídný výraz z tváře, tvářil se vážně až výhružně. Vyslovil trest odnětí svobody na dobu dvaceti šesti měsíců nepodmíněně ve věznici s dozorem. Seznamuje obžalovaného s možností odvolat se ke krajskému soudu nebo podat odvolání na místě. N. si vybírá možnost nechat si lhůtu k odvolání, ale vyjadřuje se, že to nejspíše neudělá. Soudní líčení končí a všichni přítomní opouštějí síň, pan N. opět rychlostí blesku jako první. V budově okresního soudu jsem strávila celkem několik hodin a myslím, že za tu dobu jsem se alespoň ve zkratce stihla seznámit se zdejším prostředím, pozorovat přicházející a odcházející lidi, jejich chování, nervozitu, zpocené tváře, úlevu. Někdy byla atmosféra tak intenzivní, až nervozita přecházela i na mě, z toho jejich věčného chození z jedné strany chodby na druhou. Ale ten zásadní pocit si člověk odnáší ze samotného soudního líčení, kde se situace hodně odvíjí od soudce a jeho přístupu. Celá tato záležitost se soudem pro mě byla přínosná, a jestli nastane situace, kdy se mě soud bude týkat primárně, nikoliv pouze jako pozorovatele, budu mnohem jistější, s pocitem, že alespoň přibližně vím, co mě čeká.
Žádné komentáře:
Okomentovat