Soudce svému přátelskému slibu dostál a poté co vyšel ze dveří se mnou mluvil stejně jako jindy, přičemž svoji soudcovskou roli nechal pro tuto chvíli spolu s talárem v soudní síni. Použil jsem diktafon s úmyslem vyvážit působení našeho osobního vztahu svým "profesionálním náčiním". Položil jsem mu otázky ohledně specifičnosti tohoto soudního řízení a "exotického" složení obžalovaných; jeho odpověďmi jsem byl zprvu zklamán: neustále se vracel k technickým aspektům líčení a snažil se mi objasnit procesní stránku věci, vrátil se k ´příhodě s kameramanem´. Nic co by šlo za onu pověstnou ´fasádu´. Avšak pozdější úvahy mě nasměrovaly k - možná triviálnímu - závěru, že se mé otázky nesetkaly s jeho odpověďmi proto, že mezi právním a sociologickým porozuměním světu existuje značná mezera.
29.10. 2008; začátek jednání v 8:30, konec jednání ve 13:00; obžaloba z trestného činu padělání peněz. Dne 27.10. 2008 jsem se rozhodl vypravit na Krajský soud a vybrat si pro seminární práci některé z jednání. Několik kroků od soudní budovy však narážím na svého kolegu šachistu - a zároveň soudce - a krátce mu popisuji účel své návštěvy. Přítel z šachového klubu mě však zpravuje o tom, že dnes (pondělí před státním svátkem) se mnoho nesoudí; téměř všichni mají dovolenou. "Můžu nabídnout padělání peněz, bude tam ostraha v kuklách, ve středu od 8:30, místnost 362". Předběžně souhlasím, doufaje, že můj ´nadstandardní vztah´ se soudcem mi umožní jasnější nahlédnutí za oponu, a to zejména poté, co mi přikývne na zodpovězení několika otázek po skončení jednání. Ve vztahu k přístupu k soudnímu jednání tak sám soudce odvedl úlohu - byť se nejedná o možnou kolizi sdílených kulturních kódů - typickou pro gatekeepera.
Ve středu 29.10. ráno bez problémů nacházím místnost 362, kde se jednání koná; ihned po příchodu se však ocitám ve zmatku: na elektronické tabuli před síní jdou hodiny špatně, nicméně množství lidí očekávajících jednání mě po chvíli uklidní. Má se jednat o proces s padělateli bankovek, kteří mají být napojeni na ruskojazyčnou mafii; dnes je na řadě výslechu svědků. Ze zúčastněných mě zaujme skupinka mladých obhájců, kteří se neformálně baví o jiných případech: na odiv vystavují gesta již zkušených, ´opravdových chlapů´, znalců svého řemesla (individuálně) a ´smečky mladých samců´ (jako skupina). Zapisovatelka nás vpouští dovnitř a téměř ihned za námi vchází eskorta (krom vězeňské stráže, která vede obžalované, jsou její součástí i dva muži v kuklách se samopaly) s obžalovanými, což u soudce vyvolává značnou nevoli: "Veřejnost bude chodit až po eskortě," hřímá, aby pak vykázal z místnosti kameramana, který se opomněl zeptat, zda smí natáčet. Po znovuzavládnutí pořádku již ukazuje přívětivější tvář: jednomu z obžalovaných (který však nebyl eskortován) dovysvětluje znění paragrafu; z důvodu onemocnění obhájce je pro dnešek vyňat ze soudního řízení a obžalovaný Rom se silnými zlatými prsteny na rukou opouští jednací síň.
Přichází na řadu první svědek, pan B. Jako odpověď na soudcovu otázku "Co byste sám mohl uvést?" následuje hodinové vylíčení příběhu o něm a jeho synovi a jejich angažmá v celé kauze. Zpočátku mluví souvisle a spisovně, osoby nazývá příjmením, později (zejména v emotivních pasážích týkajících se jeho syna) je každým jeho druhým slovem ´prostě´, osoby jmenuje ´Jara´, ´Luba´ apod. Celé jeho vystoupení je prosyceno vyjádřeními jako např. "Mně je padesát let, nemám co ztratit," nebo "Každý mě zná jako férového chlapa," výmluvně dotvářejícími věcnou stránku jeho projevu. Dále jsou mu přehrány některé odposlechy, soudce má doplňující otázky týkající se množství peněz, svědek B. je poněkud znejistěn. Jeho promluva vyvolává i jisté reakce veřejnosti: atraktivní žena, jež si občas vymění pohled s jedním z obžalovaných, se ošívá a tu a tam si pro sebe zašeptá "Lže," popř. "To snad není pravda". Dotazy státního zástupce na svědka B. jsou věcné, míří na vzhled padělaných bankovek, což se ovšem nedá říci o otázkách obhájců. Zejména jeden z nich, mluvící s ruským přízvukem, se evidentně snaží svědka B. vmanévrovat do situace, kdy si bude odporovat; použije k tomu i prostředků typu hypotetické otázky, jejíž položení ovšem soudce nedovolí.
Již tak dost napjatá atmosféra ještě zhoustne, když dojde na dotazy obžalovaných. Obžalovaný J. - podle B. obratný manipulátor; syn svědka B. si za něj "odseděl čtyři roky" a jeho samotného "udělal o milion tři sta tisíc" - útočí na B. osobními otázkami; tak říkajíc z očí do očí od B. požaduje, aby mu objasnil prostředky, jimiž si měl svědka B. získat. V této chvíli jsou zraky všech v jednací síni - včetně vězeňské stráže: na výrazu mnohých členů ostrahy je znát, že se nechali představením pohltit - soustředěny na tento chladný duel. Další obžalovaný pokračuje v agresivním stylu kladení otázek, nicméně mezi ním a svědkem B. ani zdaleka nedochází k přiblížení se hranici vymezené děním před několika okamžiky. Po skončení výslechu svědka B. (asi v 11:00) vyhlašuje soudce krátkou přestávku, během níž se někteří mladší obhájci družně baví se státním zástupcem, jejich stářníkem a nejspíš i známým. Neodmyslitelnou rekvizitou se stává kelímek s kávou z automatu.
Při vpuštění veřejnosti do jednací síně po přestávce dodává zapisovatelka na vysvětlenou, že si s "panem soudcem nerozuměla," a že "nás pustila moc brzo". Ke slovu se dostává další svědek: T., směnárník, u něhož měl B. provést výměnu valut za české koruny. T. je ve své promluvě strohý (např. jen jako ´poznámku pod čarou´ a bez jakékoli dramatizace zmíní, že jeho předchůdce ve směnárně byl zastřelen), věcný, jeho verze se shoduje s verzí B., a snad i proto se státní zástupce spokojeně usmívá. Po celkovém zklidnění, jež přestávka přinesla, znovu přilévá olej do ohně opět obžalovaný J., nicméně jeho dotaz uvozený formulí "Myslíte si, že je normální..." soudce nepřipustil a otázka musela být přeformulována. Poslední předvolanou svědkyní byla za dobu mého pozorování K., pracující v kavárně, kde se měli vyskytovat někteří z obžalovaných, zejména obžalovaný P. Celkově lze říci, že svědkyně K. praktikovala diskurz nevědomosti a neúčasti ("je to dlouho; projde mi tam strašně moc lidí, přinesu jim objednávku a zas jdu; neprohlížela jsem ho; nepamatuju si..."), jediný, koho si pamatovala, byl obžalovaný P., s nímž se měla jako s častým hostem přátelsky bavit, mj. uvedla, že "P. byl na mě hodnej, dovezl mi oběd, když viděl, že jsem tam celej den", což ukázalo obávaného bossa podsvětí i v poněkud jiném světle.
V konečné pasáži jednání požádal jeden z obžalovaných prostřednictvím svého obhájce o provádění důkazního materiálu v jeho nepřítomnosti, což vyvolalo řetězovou reakci a stejný požadavek vznesli po poradě se svými klienty i obhájci ostatních obžalovaných - až na dva, jichž se měly prováděné
důkazy týkat. Na soudcovu poznámku, že obžalovaný J. může požádat i osobně (vzhledem k neexistenci jazykové bariéry), reagoval obžalovaný J. poznámkou, při níž mě zamrazilo: "Já bych nechtěl podávat návrh před panem B., abych ho zase neovlivňoval." J. tak zřetelně naznačil svůj odstup od role obžalovaného, a tedy i pocit moci, který je s ním spojen. Zatímco se obžalovaní radili se svými obhájci, nastal všeobecný šum a hemžení, v němž se ztrácelo soudcovo "Uděláme polední přestávku...".
Žádné komentáře:
Okomentovat