Daniel : Věděl obžalovaný, čeho se vzdává?

Atmosféra soudu probíhala, až na několik rázných výstupů soudce směrem k obžalovanému v poměrně klidné, místy mírně úsměvné atmosféře. Soudce mluvil převážně jasně a zřetelně, dával obviněnému prostor k vyjádření, působil jako „nadřazená“ autorita. Dle mého názoru však částečně pochybil v samém závěru jednání, když se obviněný nejprve nevzdal práva na odvolání a následně žádal rozsudek, nato soudce podotkl, že rozsudek dostat nemůže protože „se nevzdal“ a otázal se: „Chcete se tedy vzdát?“, F- souhlasil. Tento závěr působil poněkud rozpačitým dojmem, protože nebylo zcela jasné, zdali obviněný skutečně chápe, čeho se v dané chvíli vzdává (abych pravdu řekl, ani pro mě tato situace nebyla úplně srozumitelná).
Po líčení se proto se svou námitkou ozvali dva studenti (navštěvující práva), a tázali se soudce, zdali je přesvědčen, že odsouzený pochopil, čeho se ve skutečnosti vzdal. Soudce argumentoval, že F- není u soudu nováčkem a určitě si toho vědom byl, navíc zmínil, že v minulosti byl již dokonce odsouzen za znásilnění.

17. 10. 2008 10:30 – 11:10 Zanedbání povinné výživy
Popisované soudní jednání zasedalo ve věci obžaloby A-a F-a z trestného činu zanedbání povinné výživy. Dle obžaloby se F- dopustil trestného činu, když od června 1999 neplatil na svého nezletilého syna výživné. Celková dlužná částka činila 39 000 Kč (od června 1999 do března 2007 byl F- povinen platit 500 Kč/měsíčně, poté byla částka navýšena na 2000/měs.).
Soudnímu líčení byli přítomni samosoudce (přibližně 30 let), státní zástupkyně (přibližně 50 let), soudní zapisovatelka (přibližně 40 let), obžalovaný (50 let) a šest představitelů veřejnosti (studenti).
Na úvod se slova chopil soudce, který sdělil, v jaké věci soud zasedá. Mluvil zřetelně a dostatečně nahlas. Poté státní zástupkyně přečetla obžalobu. Hovořila příliš rychle, navíc potichu a nezřetelně. Obviněný byl poučen a vyzván, aby k obžalobě poskytl vyjádření. Antoní F- k soudu přišel ve značně sešlém oděvu, na uchu a nose měl krvavé šrámy. K líčení se dostavil s několika minutovým předstihem a působil dosti „společensky unaveným“ dojmem, což také hned na počátku líčení reflektoval soudce, který se obviněného důrazně dotázal: „Vy jste pil nebo co?“
F- se hájil, svou špatnou finanční situací. Upozornil na svůj „pokročilý“ věk, ve kterém již těžko může sehnat práci. Na to soudce poněkud sarkasticky opáčil: „Vždyť je Vám 50, to jste v nejlepších letech“. Dále obžalovaný uvedl, že je bezdomovec a po inkriminované období neměl stálý pracovní poměr, pouze občas pracoval brigádně „u popelářů“ a kopal kanalizace, kde si vydělal 500-600 Kč za den. Nyní se začal vyptávat soudce. Nejdříve, zdali má obviněný dluhy, poté jestli se stýká se synem a kupuje mu dárky. F- uvedl, že dluhy nemá, se synem se stýká příležitostně: „Občas ho potkávám, když jde domů ze školy“, řekl. Dárky mu nekupoval, z důvodu své špatné finanční situace. Na řadu přišlo čtení výpovědi exmanželky obžalovaného, jíž přečetla státní zástupkyně. Uvedla, že potřeby syna, který druhým rokem navštěvuje učiliště s maturitou, obstarává matka sama, s pomocí invalidního důchodu. Dle slov F-ové nezanechalo exmanželovo počínání na zdárném vývoji syna stopy. Zároveň však zdůraznila, že jejich finanční situace není snadná, „navíc je syn alergik a astmatik“ podotkla v zápisu. Bývalý manžel dle slov žalobkyně nejeví o syna zájem, „jen se občas přijde vyspat a umýt se“.
Následovalo čtení ze soudního spisu. Obžalovaný byl již dříve uznán vinným z celkem šesti trestných činů. V roce 2006 byl odsouzen za úvěrový podvod, při němž dvěma firmám vznikla škoda v celkové výši 33 tisíc Kč, na 12 měsíců podmíněně, s odkladem trestu na 3 roky. V průběhu čtení ze spisu se F- mírným způsobem pokusil vyjádřit nesouhlas s předkládaným tvrzením, avšak ze strany soudce následovala rázná reakce: „Budete mluvit, až budete tázán!!!“ rozlehlo se velmi hlasitě po soudní síni. Následovala pohrůžka 50 tisícové pokuty, v případě, pokusí-li se obžalovaný o podobnou věc ještě jednou. Po přečtení celého spisu dal soudce obviněnému možnost vyjádření, avšak ten se tohoto vzdal.
Státní zástupkyně pronesla závěrečnou řeč, v níž navrhla vzhledem k předkládaným skutečnostem, nepodmíněný trest v dolní polovině sazby. A- F- se hájil svou snahou o nápravu stávajících věcí, „sháním prácu, přišel jsem k soudu, moh sem se na to vykašlat“ řekl. Poté si soudce vzal 5 minutovou přestávku na rozhodnutí. Ze soudní síně museli odejít všichni, s výjimkou soudce a soudní zapisovatelky.
Při čtení rozsudku byli přítomní v síni vyzváni, aby povstali. A- F- byl uznán vinným. Dle soudce úmyslně zanedbával vyživovací povinnosti a tím se provinil proti zákonu o rodině. I když mohl, nepožádal o snížení soudem vyměřeného vyživovacího poplatku. Trochu ironicky soudce podotkl, že výživné neuhradil ani ze zpronevěřené částky. V potaz byla brána i F-ova spolupráce se soudem. Obviněný byl odsouzen k 5 měsícům nepodmíněně, trest si má odpykat ve věznici s dozorem. Odsouzený byl poučen, že je oprávněn podat odvolání, přijmout rozsudek nebo si ponechat lhůtu na rozmyšlenou (nutno dodat, že poučení bylo dle mého názoru ne zcela jasné a srozumitelné). F- se nejprve nevzdal práva na odvolání, avšak poté, co mu bylo ze strany soudce sděleno, že rozsudek mu nemůže být vydán (v písemné podobě), rozhodl se obžalovaný rozsudek přijmout a vzdát se tak práva na odvolání.
Zajímavé bylo také chování státní zástupkyně, která při líčení mluvila rychle a nepříliš zřetelně. Po skončení se i ona přidala na stranu soudce, ale mnohem výrazněji odstoupila od své profesní role. Najednou mluvila „běžnou“ rychlostí a zcela zřetelně. K osobě A-a F-a se vyjádřila ve smyslu, že je mu to určitě stejně jedno jestli půjde za mříže. Dále podotkla, že při cestě na soud navštívil nejednu hospodu a ještě neopomenula vzpomenout viditelná povrchová zranění obžalovaného, která si dle jejího názoru přivodil buď rvačkou nebo pádem do výkopu-tuto narážku okatě vztáhla k příležitostné práci odsouzeného (kopání kanalizací). Nutno podotknout, že sám A- F- již tomuto přítomen nebyl, jako první hned po skončení líčení, opustil soudní místnost a čekal na chodbě, až pro něj bude vyhotoven psaný rozsudek.
Zajímavé byly i okamžiky čekání během 5 minutové přestávky, kterou si soudce vzal, aby mohl rozsudek promyslet. Před soudní síní jsem na lavici seděl vedle obžalovaného, který se mnou sám začal rozmlouvat. Nejprve se zeptal, jestli „nemám cigáro“, poté ho zajímal můj názor na rozsudek a nakonec, když zjistit, že jsem student a mám o případu napsat několik řádků, v podstatě začal líčit, jak to má v životě „těžký“ a de facto zopakoval to co před soudem. Pravděpodobně se mě snažil lépe seznámit se svou nepříznivou existenční situací, částečně tak omluvit své jednání a zprostředkovat ho jako společensky přípustnější, nežli se jevilo při soudním líčení.