Martina: míra trestní odpovědnosti lékařů asi není nastavena dobře

Jsem ráda, že jsem měla možnost se zúčastnit v roli pozorovatele zrovna tohoto jednání, jelikož mi dalo možnost nahlédnout na lékařskou profesi i z „druhé strany“, než je mi obvyklé (tedy ne z pohledu „chudáčka nemocného pacienta“) a poznat tak nelehkou situaci našich lékařů. Zjištění, že nejsou všemocní a neomylní, a v některých případech a za určitých okolností prostě nejsou schopni léčit a zcela vyléčit, a tedy nelze na ně svalovat vždy a všechnu vinu, je určitě zajímavým a přínosným tématem k popřemýšlení nejen pro mě.

Soudní jednání, jehož předmětem bylo obvinění ze zanedbání péče s následkem úmrtí, se uskutečnilo
10. 10. 2008 v 8:30 ráno (přičemž 15 min. zpoždění nikdo v soudní síni nekomentoval, jde tedy předpokládám o normu). Obvinění byli lékaři (J. I. a J. M.) z FN Brno, kteří v říjnu 2006 léčili poškozeného, pana K. K., ovšem nepoznali zánět slepého střeva a v konečné fázi pacient po třech dnech zemřel. Tento případ ale je, jak se později ukázalo, dosti složitý a svým způsobem atypický, tudíž i soudit ho bylo dá se říci nahraně.
K soudnímu jednání se dostavili oba obžalovaní, jejich obhájci, žalující strana (tedy rodina zemřelého), státní zástupce, zmocněnec, soudní zapisovatelka a „lidé od novin či televize“ (něco tak banálního jako je zánět slepého střeva, ovšem končící smrtí, byl pro média tou pravou senzací).
Hned na počátku jednání soudce pokáral obhájce obžalovaných, kteří si (co jsem pochytila) ve spisech dovolili barevně zvýrazňovat části pro ně důležité a zajímavé, aby si uvědomili, že tato možnost náleží jen a pouze soudu a pro příště se tohoto vyvarovali. Následně soudce přečetl v rychlosti a stručnosti, avšak srozumitelně, nahlas a v relativně srozumitelně formulované právnické terminologii, informace o kauze, což mi pomohlo dostat se do celkového obrazu, jelikož na toto jednání jsem se vypravila takříkajíc „naslepo“ a o případu jsem nevěděla zhola nic. Zásadním faktem v celé kauze byla skutečnost, že poškozený, pan K. K., byl postižen mentální retardací, což s sebou neslo hlavně zhoršenou až úplně nemožnou komunikaci, na což obžalovaní často poukazovali. Dalším faktem hrajícím „pro“ obžalované se ukázalo být atypické uložení apendixu a s tím i spojené delší stanovování diagnózy. Navíc při vyšetřeních nebyly zjištěny žádné viditelné ani naměřené neobvyklé hodnoty, které by poukazovaly na nějakou nemoc. Lékařům bylo naopak vytýkáno nezměření základních fyziologických hodnot- tedy teploty, tlaku a pulsu, dále, že pacienta nenechali v nemocnici na pozorování a propustili ho do domácího léčení, že pacienta laicky řečeno „odbyli“ kvůli jeho retardaci, protože si mysleli, že si vymýšlí.
Oba obžalovaní využili možnosti vyjádřit se k obžalobě, přičemž každý se hájil jinými skutečnostmi. J. I. poukazoval na fakt, že tento případ a průběh nemoci byl opravdu neobvyklý (což i demonstroval na příkladu průběhu jiných případů zánětu slepého střeva), dovolával se na publikaci, dle níž
postupoval zcela v souladu s normami. Jeho řeč působila vyrovnaně a klidně, bylo vidět, že je připravený a mluvil souvisle. Obžalovaný J. M. (který byl označen za „hlavního viníka“ a jemuž možná i proto obhajování zabralo dvakrát více času) svoji řeč soustředil na kritiku posudku z Olomouce, kde poukazoval na určité nepřesnosti a nejasnosti (tento si soud nechal vypracovat za účelem posouzení správnosti postupu lékařů a byl brán jako klíčový) a na nutnost jeho dalšího přezkoumání, celou situaci pak označil za nešťastnou souhru systémových chyb. Jeho hodinu trvající řeč byla velice rozvážná a zdlouhavá, hovořil spíše tišeji, navíc stále listoval v nějakých
materiálech, což u mě mělo za následek pochycení útržkovitých informací. U „publika“ zájem také postupně upadal, což si někdo kompenzoval hraním s mobilním telefonem, druhý čtením časopisu, na
straně státních aktérů se to pak projevilo skrývaným zíváním či nervózním pohupováním se na židli.
Další zajímavou skutečností se ukázala být i odlišnost ve vedení obhajoby obhájci. Obhájce J. I. Se omezil jen na konstatování toho, že mezi vyšetření jeho klientem a úmrtím pacienta nebyla zjištěná žádná příčinná souvislost, z jeho strany tedy evidentně nedošlo k pochybení. Kdežto obhájce J. M. se zpočátku vyjadřoval obecněji o celkové kvalifikaci lékařů (ačkoliv jsou schopni vyléčit mnoho těžkých nemocí, nejsou všemocní), dále rozebíral, jak hodnotí ostatní lékaři z FN Brno obžalovaného (velice kladně), načež vytkl soudnímu znalci a zmocněnci, že podle něj řeč jeho obžalovaného stejně důkladně nevyslechli. Při každém započatí nového odstavce obhajoby pak začínal frází: „ze všech důkazů nevyplynula příčinná souvislost a to u obou lékařů“ a na rozdíl od druhého obhájce, tento směřoval svoji řeč hlavně na „publikum“ (nežli k samosoudci), rozsáhle gestikuloval a cíleně hlasem zdůrazňoval určité pasáže, místy dokonce ani nemluvil spisovně. Jeho řeč působila dosti rozporuplně a nejsem si jista, zda bych si, být na místě pana J. M., za svého obhájce vybrala takového na mě působícího „sebevědomého demagoga“.

V 10:45 vyzval samosoudce k pauze na rozsudek, při které se všichni zúčastnění museli na 15min vzdálit ze síně. Vtipné bylo sledovat, jak se přítomní lidé od médií rychle dokázali naskládat na ta správná místa, odkud se dají pořídit pravděpodobně nejlepší záznamy vycházejících obžalovaných, stejně tak i žalujících. Obě strany pak po celou dobu pauzy nepřišly do styku, stály na opačných stranách chodby, kde se radily se svými obhájci.
Konečný rozsudek nebyl nijak překvapivý: oba obžalovaní byli zproštěni viny a to ačkoliv soudce uznal, že bylo jednáno NON LEGE ARTIS v postupu vyšetřování pacienta, za hlavní příčinu označil špatnou týmovou práci lékařů, která by ale měla být v nemocnici klíčovou. Naopak odkryl bezpochyby slabé místo našeho právního systému, když poukázal na míru trestní odpovědnosti, která leží na bedrech českých lékařů a která je ve většině ostatních zemí upravena pro lékaře zvlášť (jelikož je určitě jiná než kupříkladu u řidičů autobusů), a vyzval tímto k veřejné diskuzi, která by po tomto rozsudku měla nastat.
Oba obžalovaní neprojevili během čtení rozsudku žádné emoce (možná i proto, že přítomná média vše zdokumentovávala), stejně tak nepřišli do styku ani neproběhla žádná následná komunikace s žalující stranou (čekala jsem alespoň omluvu či nějakou „diskuzi na závěr“ mezi oběma stranami, avšak nestalo se). Po skončení jednání se opakovala ta samá scéna s horlivými žurnalisty, kteří se rozestavěli kolem pozůstalých příbuzných a dožadovali se alespoň nějakého komentáře. Ačkoliv to pozůstalým evidentně nebylo vůbec příjemné, nakonec se té zásadní informace dočkali- a tedy, že s rozsudkem nejsou spokojeni.