Ve dvou po sobě následujících dnech jsem navštívila dvě odlišná jednání, z nichž každé bylo příznačné svou atmosférou i jednáním jednotlivých aktérů. Začnu ale samotnou budovou soudu. U okresního soudu jsem nebyla poprvé - už jsem absolvovala jednu školní exkurzi na soudní jednání - proto pro mě toto prostředí nebylo neznámé. I přesto jsem však procházela bezpečnostní kontrolou se značně stísněnými pocity. Budova soudu na mě působila jako jakési sterilní bludiště, ne dějiště lidských dramat.
16. 10. 2008, 8:15-8:35, o výživné
17. 10. 2008, 8:30-11:00 výroba drog
Obcházela jsem jednací síně a nakonec si vybrala jednání o výživném. Při čekání v tmavé místnosti se mě začal zmocňovat pocit, že to možná nebyla ta nejlepší volba, neboť se jednalo dle mého názoru o dosti soukromou záležitost. Před vstupem do soudní síně jsem se stihla účastníků zeptat, zda jim nebude vadit má přítomnost. Odpověděli, že se klidně můžu jít podívat. Byla to malá jednací síň jen s jednou lavicí pro veřejnost. Pro jednotlivé aktéry to mohla být výhoda, protože to vyvolávalo jakýsi pocit intimity a osobního přístupu a nemuseli se tak v neznámém prostředí cítit ztraceně či se něčeho příliš obávat. Proti sobě se posadili dcera, na straně žalobce, a otec, na straně žalovaného. Dále byla přítomna jen soudkyně a zapisovatelka. Dcera musela podat žalobu na svého otce kvůli sociálním dávkám, i když na ni otec platí i nad rámec výživného a dobře spolu vychází.
Soudkyně působila jako milá a přívětivá paní, která byla evidentně na jejich straně. Nic ji to však dle mého názoru neubíralo na důstojnosti. Jakoby se zde však střetávaly dvě protichůdné síly-lidskost a zákon. Z lidského hlediska soudkyně chápala, že je toto jednání zbytečné a pro obě
strany určitě značně nepříjemné, na druhou stranu ona zastupovala zákon, a proto se musela držet své role. Takový případ neřešila poprvé a pravděpodobně na základě předešlých zkušeností rychle navrhla oběma stranám uzavření smíru. Doptala se ještě na pár otázek a pak začala diktovat zapisovatelce. Vše bylo srozumitelné a soudkyně se vždy ujistila, že účastníci souhlasí s tím, co diktuje. Ačkoli bylo vše vyřešeno v klidu a ke spokojenosti všech stran, zajímalo by mě, zda tohle představení bylo vůbec nutné? Vše by se dalo řešit jen vzájemnou dohodou, bez sehrávání tohoto divadla. Proč nutíme dceru žalovat vlastního otce, když to není nutné. I když mi to připadá značně absurdní, taková je už byrokracie.
Ačkoli však v síni panovala celkově pozitivně laděná atmosféra, pro mě to bylo značně nepříjemné. Mé pocity by asi výstižně vyjádřilo slovo nepatřičnost. Proto jakmile nás všechny soudkyně vyzvala, abychom na chvíli odešli, využila jsem příležitosti a už jsem se do síně nevrátila. Raději jsem rychle odešla z celé soudní budovy a velkou část dne jsem se cítila dost špatně.
Druhý den jsem značně nervózní opět vyrazila k soudu. Rozhodla jsem se navštívit nějaké trestní jednání. Když přišla zapisovatelka, zeptala jsem se jí, o co v tomto konkrétním případě půjde, protože podle paragrafu jsem toho moc nepoznala, a zda se můžu jít dívat. Byla to vcelku velká kauza s pěti obžalovanými za výrobu a prodej drog, konkrétně pervitinu. Soudkyně mi dovolila účastnit se jednání a do jednací síně mě pozvala ještě před začátkem samotného soudního líčení. Byl zde už přítomný celý soudní senát, státní zástupkyně, čtyři obhájci a zapisovatelka. Při mém vstupu do síně zde vládla veselá atmosféra a všichni byli zapojeni do živého hovoru. Soudkyně na mě byla velmi milá, dala mi dokonce přečíst obžalobu. Musím se přiznat, že si myslela, že jsem studentka práv a já jsem ji v tomto vědomí nechala. Když jsem se zaposlouchala do jejich rozhovoru, zjistila jsem, že se stáčí většinou kolem právě projednávaného případu. Obhájci si dělali legraci ze svých klientů, společně se všichni smáli nad jejich různými nesmyslnými požadavky. Má přítomnost jim očividně vůbec nevadila, ba možná právě naopak to bylo jakési osvěžení. Soudkyně se na mě obrátila, aby mi sdělila, že jeden obžalovaný je feťák už 15 let a má tak vymytý mozek, že už se mu v hlavě plete jeho početný zástup milenek a vlastně už neví, která je tedy jeho družka. Samozřejmě mi nezapomněla popsat jeho vzhled, abych ho mezi ostatními poznala. Nejvíce mě však zarazilo, když ke
mně s notnou dávkou ironie a zakrývaným úsměvem na tváři prohlásil jeden z obhájců : ,,Hlavně musíte vědět, že všichni, kteří přijdou, jsou nevinní.“ Získala jsem z toho všeho pocit, že všichni přítomní už jsou unaveni z tohoto už přes rok se táhnoucího případu, a že pravděpodobně považují všechny obžalované z vinné. Tyto řeči jim pravděpodobně slouží jako jakýsi ventil z každodenní rutiny asi stejně jako se číšníci baví o svých hostech, tak také právníci se baví o svých klientech.
Nechci je kritizovat, jen mi to jako laikovi přišlo pro soud trochu nevhodné a nedůstojné, samozřejmě ale lidské. A bylo zajímavé nahlédnout alespoň částečně do zákulisí.
Samozřejmě ihned po začátku jednání, kdy osmičlenná eskorta přivedla všech pět obžalovaných (3 ženy, 2 muži) z vazby, došlo ke změně atmosféry o sto procent. Už to nebyla ta komorní atmosféra jako u jednání o výživném, kdy bylo cítit, že soudkyně sympatizuje s účastníky ani veselé vtipkování s kolegy. Zde bylo vše najednou formální a předsedkyně se snažila vystupovat vůči obžalovaným čistě profesionálně a do jisté míry však i s jakousi rezervou, což bylo dáno asi tím, že ne všechny jejich slova bere příliš vážně. Hned ze začátku jednání došlo k vyostření situace, kdy jeden z obžalovaných vyslovil stížnost. Zpochybňoval svou výpověď v určitém protokolu a obvinil předsedkyni, že zde bylo uvedeno něco, co neřekl (konkrétně, že bere pervitin pětkrát týdně).
Předsedkyni to viditelně popudilo a nesnažila se nijak moc zakrývat svůj vztek. Okamžitě obžalovaného se značně zvýšeným tónem uvedla do patřičných mezí, aby tím potvrdila svou autoritu.
Z celkového počtu jedenácti předvolaných svědků se dostavili čtyři a z toho tři byli přivedeni z vazby. Při výpovědi prvního svědka jsem se cítila opravdu jako při sledování nějaké komedie. Byl poučen (jasně a srozumitelně), jak má vypovídat a pak spustil. Podle výrazu v tváři předsedkyně i podle jejího nervózního poklepávání tužkou bylo vidět, že něco nehraje. Jeho výpověď se neshodovala s dřívějším protokolem, ba dokonce tento protokol přímo vyvracela. Svědkovy odpovědi si protiřečily, byly zmatené a nevěrohodné, místy až vzbuzovaly u přítomných úsměvy na tváři. Je těžké se dopátrat pravdy v záplavě všech lží a musím říct, že chápu předsedkyni, která na všechno pohlížela už s jakýmsi despektem. Ostatní svědci se většinou vyjadřovali jen k tomu, zda znají obžalované a zda o nich ví něco ve spojitosti s drogami. Často byli napomínáni za nesrozumitelnost projevu, neboť jednání se nahrávalo a i já jsem měla občas problém jim rozumět při jejich mumlání.
Na chování justiční stráže bylo vidět, že je pro ně rutina a s přibývajícím časem byly čím dál více znudění. Minimálně jeden z nich byl i myšlenkami někde jinde což ukazuje situace, kdy předsedkyně chtěla předvést prvního svědka a člen stráže reagoval až na opakované a hlasitější upozornění. Téměř u všech to vyvolalo úsměvnou reakci. Při různých výpovědích svědků bylo vidět, jak jim cukají koutky při zadržovaném smíchu. To samé jsem bohužel postřehla i u jedné z přísedících.
Obžalovaní působili v rámci možností sebejistým dojmem, pravděpodobně byli už otrkaní z předchozích jednání. To bylo možně pozorovat jak na jejich občasných drzých poznámkách, tak například i na laxním přístupu, když měli povstat a hovořit se soudem.
Státní zástupkyně, obě přísedící i obhájci během celé doby neřekli téměř nic, snad jen, že nemají žádné otázky. Celé jednání tak bylo v režii předsedkyně soudu.
Když byla vyhlášena přestávka, vrátila jsem předsedkyni obžalobu a jedna z přísedících se mě zeptala, jestli jsem se dobře pobavila. Musím říct, že ani ne.
Žádné komentáře:
Okomentovat