Celé jednání, které probíhalo opravdu v komorním prostředí sice trvalo 45 minut, ale jak už jsem zmínila dříve, bez nutných formalit, to byl vlastně rozhovor se zvláštní formou o tom, jak postupovat dál, když se protistrana už podruhé nedostavila. Na obou, zejména pak na paní předsedkyni však bylo vidět, že v takto komorní atmosféře si formality chtěla odbýt co nejrychleji a spíše společně dospět, k závěrečnému rozhodnutí, jak dál s tímto případem vzhledem k nepřítomnosti zástupce obžalovaného postupovat. Zpětně mě docela pobavila představa, že bych v síni nebyla já a toto představení tak ztratilo jediného diváka.
14.15, - 15.05 – pojistné.
Dne 23. října jsem u krajského soudu navštívila soudní jednání. Několik dní před tím jsem se pokoušela získat informace o jednáních probíhajících u krajského soudu na internetu a vybrala jsem si konkrétní jednání. Najít krajský soud a jednací síň nebyl žádný problém. K soudu jsem dorazila s dostatečným předstihem, abych nerušila případným pozdním příchodem. Podle informací na internetu mělo jednání začít ve 14.00. Po příchodu před jednací síň jsem však na rozvrhu plánovaných jednání zjistila, že ve 14.00 žádné nezačíná a poslední v této síni začalo před čtvrt hodinou.
Pro hledání dalšího jednání jsem tedy využila daleko spolehlivější zdroj a to Úřední desku v přízemí budovy. O jednání zde naštěstí nebylo nouze a tak jsem si vybrala jiné a to, to časově nejbližší. Byla to moje první návštěva soudu a tak jsem raději čekala, co se bude dít, abych nevhodně nevstoupila do jednací síně. Budova soudu i její účel ve mně vyvolávala respekt. Nejednou jsem si v budově soudu v duchu zopakovala, že všechna jednání jsou přeci veřejnosti přístupná a kdyby se vyžadoval nějaký zvláštní způsob chování, přece bych o tom byla informována.
Předseda senátu dorazil včas a hned za sebou zas zavřel dveře. Po chvíli čekání se ozval nesrozumitelný hlas, jak jsem později pochopila, byla to výzva ke vstupu do síně. Lidé před ní se okamžitě zvedli a vstoupili. Šla jsem rychle za nimi, ale ve dveřích jsem se zas otočila a šla ven. Asi jsem se zalekla toho, že jednací síň nevypadala zrovna podle toho, jak jsem si ji představovala. V první chvíli jsem nepochopila, kam bych si jako „divák“ měla sednout. Mohla jsem si totiž vybrat pouze z řady kolmo k předsedovi, kam si sedli lidé, jichž se jednání bezprostředně týkalo nebo přímo naproti nim do řady tří židlí, rovněž kolmé ke stolu předsedy. Obojí řešení mi však přišlo zvláštní a pod tímto prvním dojmem jsem se rozhodla raději nezaujímat místo žádné.
Ve vedlejší síni naštěstí za chvíli začínalo další jednání a toho jsem se byla pod hrozbou třetího neúspěchu rozhodnutá zúčastnit za každou cenu. Zrovna však přicházela předsedkyně senátu, která mě mile upozornila, že pokud jsem studentka a jdu na náslech, ať nechodím na její jednání, protože se jí omluvil žalobce a moc bych toho neslyšela. I přesto jsem se povzbuzena prvním lidským kontaktem v budově soudu rozhodla počkat před jednací síní na začátek. Po již srozumitelné výzvě adresované konkrétním účastníkům jednání však do jednací síně ani po půl hodině čekání nikdo nedorazil.
Scénář se opakoval a po nalezení dalšího jednání na Úřední desce jsem opět čekala před jinou, již třetí, jednací síní. Zanedlouho se ke mně naštěstí připojil muž v obleku, u něhož byla výrazná naděje, že je advokát jedné ze stran. O tomto jednání jsem věděla jen to, co bylo uvedeno na Úřední desce, což pro mě znamenalo, že jsem o něm nevěděla nic. Po pár minutách společného čekání se se mnou „spolučekající“ začal (k mé radosti) bavit a ptal se mě, zda půjdu do této jednací síně a proč. Jeho rozmluva mě uklidnila a moje naděje, že se konečně dostanu do té nedostupné jednací síně vzrostla
. V jednací síni – podle mých představ- jsem byla já, předsedkyně senátu a zástupce žalobce. Předsedkyně senátu začala okamžitě mluvit na diktafon a jediné, co jsem jí rozuměla bylo, když vyzvala přítomného zástupce žalobce, který se před tím představil, aby jí dal k nahlédnutí účetní knihu. Žalobce jí předložil asi dvě stránky. Předsedkyně ovšem namítla, že jeho povinností je, dát ji nahlédnout z celé účetní knihy. Zástupce žalobce ji však, dalo by se říci, uvedl do obrazu, když poznamenal, že v dnešní době je velmi rozšířené elektronické účetnictví a účetní knihy, jako konkrétní hmotné knihy už se nevedou. Po této scéně se mi v duchu vybavily obtíže při získávání informací o soudních jednáních na internetu a spolehlivá stará dobrá úřední deska s asi třiceti připíchnutými papíry informujícími o jednáních a docela jsem rozčarování paní předsedkyně, že účetní knihy už se nevedou formou knih pochopila.
Celé jednání na mě působilo velmi uvolněnou atmosférou. Tu ovšem zabezpečovala především předsedkyně, jejíž uvolněný proslov kontrastovat s upjatým a formálním vystupováním zástupce žalobce. Předsedkyně senátu předčítala dokumenty, které ji poskytla strana žalobce, jehož zástupce byl přítomen. Druhá strana se k soudu nedostavila. Po několikaminutovém předčítání materiálů předsedkyně poznamenala, že by to vlastně ani nemusela p ř e d č í t at, protože to bylo určeno zejména pro stranu, která nebyla přítomna, ale zdůvodnila to tím :“ Ale,tak ať se aspoň něco děje“, což bylo možná adresováno mě, protože se po tom na mě krátce usmála. Po nutných formalitách, kdy žalobce soudkyni do jejího monologu zasahovat minimálně a bez vyzvání, soudkyně dočetla materiály. Na předsedkyni i zástupci bylo vidět mírné rozladění z toho, že se protistrana už podruhé omluvila a tím prakticky zabránila v řešení sporu. Oba dva se na toto téma často během jednání „bavili“. Kdybychom nebyli v jednací síni u soudu, kde jsou předepsané určité nezbytné formality každého jednání, jejich vzájemný rozhovor by se smrskl na deset minut, kdy by se oba domluvili na tom, že protistrana neměla prakticky důvod se omlouvat, navíc jak si byl zástupce žalobce jist, měla bezpochyby možnost za svého omluveného zástupce poslat náhradu a že jednání musí být tím pádem odročeno.
Na závěr ještě předsedkyně doporučila žalobci, zda nechce navrhnout koncentraci řízení. Žalobce zaváhal, na chvíli možná přestal hrát svou roli a vlastně v sedě se předsedkyní souhlasil. Ona mu však pobaveně namítla, že tento návrh musí učinit on, ne ona. Žalobce jako by si vzpomenul, že neučinil ten správný formální krok této „konverzace“povstal a koncentraci navrhl, načež navrhl rovnou i separaci nákladů tohoto jednání. Soudkyně si ještě krátce postěžovala nad systémem omluv, kdy poštou doručená o m l u v a se k ní dostane příliš p o z d ě a ona je s ní srozuměna prakticky až před začátkem jednání. Žalobce ji vyslechl, ještě naposledy vstal a zcela formálně (zcela v rozporu s předchozí atmosférou, kdy se soudkyně přátelsky rozhořčovala nad omluvou protistrany) suše ukončil jednání univerzální řečí směrem k předsedkyni, kdy shledal, že vzhledem k okolnostem je to směrem k Vážené paní předsedkyni vše. Poté se ještě předsedkyně snažila radit s zástupcem žalobce o tom, jak to tedy teď dál udělat, když už se protistrana dvakrát nedostavila, znovu zmínila separaci nákladů a to, že žalovaný dělá opakovaně průtahy. Žalobce ji sice vyslechl, ale na její řeč nijak nereagoval. Soudkyně tedy jednání odročila na neurčito a v 15. 05 přesně po 50 od jeho začátku ukončila toto jednání.
Když oba vstali soudkyně se znovu začala zabývat systémem omluv a zmínila, že někteří advokáti, kteří ji znají ji o nepřítomnosti informují několik minut před zahájením jednání po mobilním telefonu a že se jí omluva, ze strany protistrany dostala k rukám příliš pozdě, načež se za to zástupci žalobci omluvila. Tato rozmluva již probíhala zcela normálně, jednání skončilo a oni už nebyli „v práci“. Zástupce žalobce se najednou začal i smát a jeho strnulý projev byl ta tam.
Co se týče obsahu samotného jednání, pochopila jsem, že toto je už několikáté projednávání případu, často byly zmiňovány ceny aut, které byly několikrát ověřovány soudními znalci, ale o co v celém případu vlastně šlo jsem za těch 50 minut z jejich řeči nepochopila.
Žádné komentáře:
Okomentovat