Soudy protéká spousta peněz. Na jednu stranu se soudních jednání zúčastňují lidé, kteří si nemohou advokáta dovolit zaplatit, na druhou lidé, kteří se záměrně vyhýbají soudnímu jednání a utrácí tak peníze daňových poplatníků. Takoví lidé mají pak u jednání stejný prostor jako lidé, kteří si nemohli dovolit advokáta a kterým soudci nemají čas nebo prostor právní náležitosti dostatečně vysvětlit.
29.10.2008, 13:35-14:20 o zaplacení
Soud řešil situaci, která vznikla po podání žaloby pojišťovnou na žalovaného. Byla podána kvůli nehrazení pojistného (dlužná částka byla okolo 2000 korun), po podání žaloby žalovaný zaplatil pojišťovně 200 korun a navrhl splátkový kalendář. Pojišťovna žalobu stáhla, soud se však pro neuznání dluhu žalovaným rozhodl jednat. Při jednání uznal žalovaný nárok žalobce i na úrok, soud s přihlédnutím k špatné finanční situaci žalovaného rozhodl o splátce ve výši 500 korun měsíčně.
Byla jsem u soudního jednání již minulý semestr a protože jsem byla u rozvodu, vybrala jsem si jiné jednání: trestní. Žalovaný se ale nedostavil (jak jsem později zjistila, už po šesté), proto jsem přešla k jiné síni, kde byla podána žaloba na Ministerstvo spravedlnosti.
Jednání mělo začít 10:15, kvůli předchozímu ale začalo až v 11 hodin. Čekání jsem si krátila hovorem s právničkou Ministerstva spravedlnosti, která říkala, že soudy v Praze mají toleranci půlhodinového zpoždění a že jeden soudce toto zpoždění dodržuje na minutu přesně (nemůže najít funkční diktafon, je u zubaře a podobně). Zmínila se také o tom, že odůvodnění se nečte, ale posílá písemně (šetří se tak čas). Na soud se dopravila autem s šoférem, protože Ministerstvo spravedlnosti má k dispozici nová auta a nechce, aby je někdo poničil. Po skončení předchozího jednání se soudkyně sháněla po účastnících, přítomná byla ale jen žalovaná strana. Ta uvedla, že viděla nějakého staršího pána čekat před síní, ale pak odešel.
Soudkyně se rozčilovala, že pán je hrozný potížista, a hledala cestu, jak nejednat. Po přestávce (jako začátek však uvedla čas 10:45) nechala do zápisu uvést přítomnost nějakého pána. K žalované pronášela věty typu: „Budeme jednat a on se stejně odvolá.“
„Mně stačilo už jen to, co dělal v žalobě.“ Jednání takto neformálně vedla celou dobu, žalovaná si dokonce jednou stoupla až po první větě. Po půl hodině bylo jednání ukončeno, protože soudkyně zjistila, že žalobci nebylo doručeno pozvání („To nepřebírá naschvál, aby to ještě zdržel. “ - soudkyně). Kdyby tuto skutečnost zjistila již ráno, mohla žalované - státnímu zaměstnanci - ušetřit když už ne nejméně šestihodinovou cestu (jedna trvá nejméně dvě a půl hodiny, nezapočítává-li se cesta po Praze), tak alespoň dvě a čtvrt hodiny (z důvodu časové rezervy byla na soudě hodinu předem). Žalobce žaloval Ministerstvo o náhradu škody (500 000 Kč), která mu vznikla průtahy soudních jednání.
Snažila bych se najít další trestní jednání, na chování této soudkyně jsem však byla zvědavá víc. Spolu se mnou byly v poměrně malé síni přítomny i další studentky práv (bylo jich pět a obsadily jsme všechna místa pro veřejnost). Žalovaný pobíral sociální dávky, jiné příjmy neměl, a bydlel v křesťanské ubytovně. Soudkyně se nejdříve podivovala nad fotkou na občanském průkazu („To jste vy? Vážně?“), což pro mě bylo spolu s jejím výrazem až přehnaně povyšující chování. Po chvíli toho ale nechala a sdělila, že se má žalovaný příště připodobnit (nic podobného se již neopakovalo). Jednání vedla ve dvou rovinách: v právnickém jazyce, kterým hovořila rychle, a v běžné mluvě, kterou žalovanému vysvětlovala, co po něm chce. Nezapomínala na “diváky” v síni - při dotazu o výši splátek, zda má být opravdu jen 200 korun: „Víte, jak dlouho byste to splácel?“ se s úsměvem podívala do “obecenstva”. Zapisovatelka se občas také bavila, s úsměvem se odvracela směrem k oknu. Z okna se dívala také, pokud soudkyně něco vysvětlovala. Bylo poznat, že se nudí.
Žalovaný seděl po celou dobu, kromě vynesení rozsudku a toho, kdy ho soudkyně vyzvala, aby povstal, když měl navrhnout řešení splátek. Žalovaný nejspíše právnímu jazyku nerozuměl, ale i když se ho soudkyně zeptala normálně („Chcete se vyjádřit, máte nějaké námitky?“ poté doplnila na „Chcete k nim něco říct?“), žalovaný se dlouho rozmýšlel, než odpověděl. Celkově byl z této situace rozpačitý, usuzuji tak z toho, že když se občas osmělil a rozmluvil, používal dlouhá vysvětlení (tedy po zbytek času odpovídal krátce a po dlouhých odmlkách). Chvílemi jsem měla potíže tomu, co soudkyně v právním jazyce říkala, porozumět kvůli jejímu rychlému projevu. Vzhledem k tomu, že některé skutečnosti později zopakovala nebo vysvětlila v hovorovém jazyce, nemyslím si, že by mi bylo něco nejasné.
Díky soudkyni nebyla atmosféra nijak zvlášť tíživá. Bylo to jednak dáno tím, že žalovaného neupozornila, že jí nemůže skákat do řeči (udělal to hned na začátku, když soudkyně četla, o co jde) a že má při všech promluvách stát. Snažila se žalovanému vysvětlit nastalé situace buď rovnou, nebo když vypozorovala, že jí žalovaný nerozumí (například při dotazu na podjatost soudu se jej hovorovým jazykem zeptala, zda si myslí, že je proti němu zaujatá). Žalovanému, který netušil, kolik bude muset zaplatit za úroky, nejen řekla, že z takové částky ne moc, ale dokonce mu částku přibližně spočítala. I přes částečně neformální chování soudkyně nebyla autorita soudu nijak snížena. Naopak v porovnání s mladým soudcem při mé minulé návštěvě soudu, který si ji chvílemi až agresivně vynucoval (způsobem připomínání vstávání při promluvě, neochotným tónem a vyjadřováním při vysvětlování požadavků), se autorita soudkyně jevila přirozená. Otázkou však je, zda by požadovala povstání, i kdyby v síni žádní pozorovatelé nebyli (a kam by se tím její autorita posunula – zvlášť, odehrála by se “scénka” s občanským průkazem stejně). Její chování v přítomnosti právničky Ministerstva spravedlnosti, zapisovatelky a jednoho pozorovatele bylo mnohem uvolněnější (a tedy méně autoritativnější), téměř na úrovni nějakého nezávazného “pokecu”. Při prvním jednání navíc soudkyně hovořila se silným hanáckým přízvukem („Podívéte.“), který se při druhém jednání téměř neobjevil.
Dopoledne jsem kvůli dešti měla deštník a uvažovala, zda nebude považovaný za zbraň. Při průchodu brána zapípala, stráž (muž) mě zepředu zkontrolovala ručním detektorem, který už nepípal, a mohla jsem dovnitř i s deštníkem. Dokonce se mě stráž zeptala, zda chci s něčím poradit. Když jsem se vrátila na soud odpoledne, neměla jsem již deštník a měla jiné kalhoty. Při kontrole ruční detektor pípl u kovové spony pásku, musela jsem se však ještě otočit. Při kontrole mi stráž (muž) přejela detektorem po těle - cítila jsem dotyk na horní části obou nohou. Podivila jsem se, protože kalhoty byly poměrně upnuté a z tenké látky (a pípla již spona na pásku), se stráží jsem se však do konfliktu dostat nechtěla. Každopádně nemohou existovat dva rozdílné postupy a stejně jako v případě soudkyně jsem se tedy setkala s odlišným chováním ve stejných situacích, jen s jinými okolnostmi. Jako aktivní účastník soudního jednání bych se však s takovým přístupem setkat nechtěla.
Žádné komentáře:
Okomentovat