K soudu jsem se dostavila několikrát, a ne jen k jednomu. Nejdříve jsem se snažila podívat se na nějaké jednání v okolí mého bydliště. Tento soud jsem navštívila celkem třikrát. Bohužel, ani při jedné mé návštěvě neprobíhalo jednání, na které by se dostavila obžalovaná strana. Ve všech případech šlo v nějakém smyslu o peníze.
Navštívila jsem jiný okresní soud. i zde se na tři jednání, kterých jsem se zúčastnila, nepřišla obžalovaná strana – šlo o dvě jednání kvůli výživnému a jedno kvůli rozvodu. na Krajském soudě jsem se na začátku obávala, že opět nepochodím, vybrala jsem si jednání ve sporu o autorská práva. Jednání bylo ke dni 29.10. napsáno celkem 6, ale při rozhovoru se zástupkyní žalující strany jsem se dozvěděla, že k předešlým jednáním se žalovaná strana zatím nedostavila, a to samé lze očekávat i v tento den. akováto zkušenost ve mě samozřejmě vyvolala řadu pochybností o autoritě, kterou u nás soudnictví a právo disponuje (i když mohlo jít o mou chybu při výběru jednání). Opravdu už u nás soudní systém nemá žádnou autoritu, takže obžalovaným ani nestojí za to, aby se dostavili k jednání? Neobává se následků, jaké může toto jeho nedostavení se mít rozhodnutí o jeho věci? Je to jen pokus o odvrácení rozsudku, který ale nakonec musí být tak jako tak vynesen? Na tyto otázky asi nejsem schopná objektivně a zasvěceně odpovědět, vzhledem k povědomí, které mám o našem soudním systému a o problémech, se kterými se v této chvíli potýká.
Další poznatek, který mě ale zas tak nepřekvapil, je, že z chování některých soudců a soudkyň jsem došla k názoru, že už ani oni sami našemu právnímu systému moc nedůvěřují a považují ho za nefunkční. Příkladem může být jednání z prvního okresního soudu a ve věci zaplacení dluhu, kde byla trochu neformální atmosféra, za strany tu byl přítomen jenom právní zástupce žalobce. Soudkyně často mluvila přímo ke mně a snažila se mě zasvětit a vysvětlit problematiku tohoto případu. Tento spor také trvá již několik let, už od roku 2002, a od té doby se k jednání žalovaná strana nedostavila. Z řeči soudkyně vyplývalo, že přestože jí je zřejmé, že žalovaná strana obchází různými způsoby povinnost dostavit se k soudu, není v její moci, jak ji k tomu dostupnými prostředky donutit, nebo alespoň urychlit prověřování výmluv, které žalovaná strana neustále k soudu podávala.
Dne 29.10. 2008, oficiální začátek: 10:30 Odvolací jednání v dědické věci
Soudní jednání, které jsem navštívila, se týkalo dědického sporu dvou bratrů o majetkové vyrovnání. Spor probíhá již od roku 1999, kdy bylo poprvé ve věci rozhodnuto soudem nižší instance. Popravdě, detaily sporu jsem úplně nepochopila, soudce sice na začátku v krátkosti zrekapituloval průběh celé kauzy, ale mluvil moc potichu na to, abych ho slyšela i já v zadní části soudní síně. Žalovaná i žalující strana podle mého názoru rozuměla dobře řečeným věcem. Žalující byl zastoupen advokátkou, žalovaný měl zřejmě dobré povědomí o systému práva a jeho procesech a termínech. Nebyl nikým zastoupen a vedl sám závěrečnou řeč. V jednání, které proběhlo toho dne, kdy jsem se ho zúčastnila, v podstatě nedošlo k žádnému posunu, bylo zopakováno, to co se odehrálo již dříve, v závěrečné řeči strany zopakovaly svá stanoviska, která nebyla jiná než dřívější. Rozhodnutí soudu nebylo v tento den vyhlášeno, bylo odloženo na další termín.
Atmosféra, která u soudu panovala, je pro mě popravdě trochu těžké popsat nějakým určitým způsobem. Soudní jednání je pro soudce i členy senátu už stereotypem, proto se asi tvářili trochu nezúčastněně, až na soudce se členky senátu na strany nedívaly ani při jejich závěrečných řečech. Zapisovatelka také nevykazovala žádný větší zájem o jednání, pouze zapsala to, co jí bylo nadiktováno a jinak byla jakoby ve svém vlastním světě. Ani na žalujících stranách nebyla znát žádná známka nervozity nebo očekávání, jak soud dopadne, což není překvapující, vzhledem k tomu, jak dlouho už spor trvá. Bratři k sobě neprojevovali nějakou vášnivou nenávist nebo nevraživost, byli ve fázi nevšímavosti a ignorování, v podstatě se na sebe ani nepodívali. Jak řekl jeden z nich, už osm let mezi nimi neproběhla žádná komunikace.
V porovnání se prvním okresním soudem bylo soudní jednání na krajském soudu mnohem formálnější, místnost, ve kterém jednání probíhalo, byla mnohem větší, a asi proto jsem měla větší pocit neosobnosti, odměřenosti a formálnosti. Na druhou stranu, budova krajského soudu , její chodby a vnější podoba na mě nezapůsobila tak špatně, jako budova prvního okresního soudu, přestože je nově zrekonstruována. Tam jsem totiž měla pocit, že jsem se dostala do Kafkových knih – dlouhé chodby s počtem dveří jakoby nekonečným, což umocňovaly kulaté lustry, které byly v zástupu za sebou. Část budovy dříve sloužila jako vězení, proto jsou zde místnosti s okny, které jsou umístěny moc nahoře na to, aby z nich bylo vidět ven a člověk má pocit, jako by byl v suterénu, přestože je v druhém patře. Za moc šťastné nepovažuji ani to, že zde byly zachovány masivní dřevěné dveře s průzory pro dozorce, které sice mají nyní plnit spíše ozdobnou funkci, protože jsou otevřené a za nimi jsou normální dveře, ale i přesto ve mně umocňovaly nepříjemný pocit.
Účastnit se soudního jdnání pro mě určitě bylo zajímavou zkušeností, ale nevyvolalo ve mně ten nejpříznivější dojem o stavu českého práva a soudnictví.
Žádné komentáře:
Okomentovat