Celé soudní jednání mi chvílemi přišlo jako hodně neformální a ke konci jednání už soudkyně začala i vtipkovat. Jelikož se jednání neblížilo ke zdárnému konci, tak soudkyně s otázkou „děti moje vlastní, tak co, už se domluvíte“ a s lehkým a zoufalým boucháním hlavou o své ruce položené na stole, čekala na odpověď, po které v 15.40 hodin ukončila toto druhé jednání. K dohodě nedošlo, a tak se paní soudkyně spolu s obhájci domluvila na termínu dalšího jednání, a pak si začala s obhájkyní žalobce povídat o její dovolené. Což neformálnost tohoto jednání ještě více podtrhlo.
22. 10. 2008, 14.05 hod- Konec: 15.40 hod Popis: 2. jednání ve věci obchodní o nezaplacení
Když jsem si vybírala, jaké jednání navštívím, rozhodovala jsem se nejdříve mezi řízením trestním či občanskoprávním. Městský soud má své internetové stránky, které podávají celkem slušné informace, a tak jsem doufala, že zde naleznu i rozpis jednotlivých jednání. Bohužel jsem zde našla jen rozpis jednání trestních, a to ještě neúplný. Rozhodla jsem se tedy, že raději navštívím soud osobně a na rozpis se podívám nebo poptám spíše tam. V pátek, později odpoledne, jsem se tedy vydala zjišťovat rozpis jednání, kterých bych se mohla zúčastnit. Soud byl už ale uzavřen. Do termínu odevzdání této práce zbývaly dva týdny a já se začala obávat, že jednání nestihnu navštívit. Shodou náhod mi ten večer zavolala známá, která dělá přímo zapisovatelku u soudu a nabídla mi, že mi návštěvu soudního jednání domluví. O pár dní později mi zaslala rozpis tří jednání, že prý si mohu vybrat a poté se na něj dostavit. Paní soudkyně již se mnou počítá. Jelikož má známá pracuje na obchodním soudu, všechna jednání se týkala věcí obchodních. Z toho jsem se začátku měla trochu obavy. Pak jsem si ale řekla, že většina kolegů a kolegyň navštíví spíše jednaní trestní, či občanskoprávní a že toto bude zase něco jiného.
Ve středu 22. 10. 2008 jsem se tedy dostavila ke krajskému soudu. Přišla jsem o patnáct minut dříve, abych měla nějakou časovou rezervu a včas našla patro i místnost, kde se bude jednání konat. V tu chvíli mi zavolala má známá, jestli už jsem někde poblíž, že pro mě dojde, abych nemusela procházet rámem. Policisté, kteří průchod rámem kontrolují, byli nejdříve celkem zaraženi z mého postávání před soudem, ale jakmile viděli, že patřím k zaměstnankyni soudu, začali být velice příjemní. V tu chvíli mi proběhlo hlavou, že to není úplně správné, i když má známá zde pracuje. Byla jsem však plná očekávání z toho, co přijde, a tak jsem to nějak více „neřešila“.
Známá mě zavedla přímo k soudní síni, kde se jednání mělo konat. Tím mi hodně pomohla, jelikož bych se v té obrovské, chodbami propletené budově, asi hned ztratila. Také mi popsala, jak paní soudkyně vypadá a řekla, ať se za ní potom zastavím v kanceláři. Chodba, na které jsem čekala, byla dlouhá a úplně prázdná. Jen před každou jednací síní byla lavice. Bylo deset minut před předpokládaným začátkem jednání a já byla na chodbě stále sama. Akorát na druhé straně chodby čekala ještě jedna slečna, říkala jsem si, že je to buď svědkyně, ale spíš mě napadlo, že je zde ve stejné roli, jako já. Začala jsem si číst řád soudní síně a přitom poslouchala hluk, který vycházel z jiné jednací místnosti.
V tu chvíli začali přicházet první účastníci řízení. Nebyla jsem si jistá, kdo je kdo, jen mě zarazilo, že byli jen tři a z jejich rozhovorů jsem pochopila, že jde o žalobce s obhájkyní a o obhájce žalovaného. Žalovaný však nikde nebyl. Po chvíli přiběhl další muž a já si myslela, že on je ten čtvrtý, který chyběl. O pár minut později jsem se však dozvěděla, že je to svědek. Asi minutu po 14 hodině přišla paní soudkyně, ohlásila jsem se jí, kdo jsem a ona mi sdělila, že mám vstoupit spolu s ostatními, až to vyhlásí rozhlasem. Z toho jsem byla celkem překvapená, jelikož jsem netušila, že nějaká výzva ke vstoupení do místnosti se dělá takto. Ještě před tím, než přišla paní soudkyně, jsem zaslechla účastníky jednání řešit to, jak dlouho bude jednání trvat. Jeden z nich, už přesně nevím kdo, řekl, že mu paní soudkyně sdělila „že to budou řešit tak dlouho, dokud to nevyřeší“. O pár chvil mě ale nemile překvapil jejich další rozhovor, kdy se začali bavit o mně a začali mít poznámky na mou přítomnost ve smyslu „proč mě to zajímá“, apod.
Soudkyně nás zavolala do místnosti a my vstoupili. Nejdříve jsem nevěděla, kam přesně si mohu sednout. Místnost byla malá, složená ze soudcovského stolu a k němu přisunutých dvou menších stolů. Celá stěna za soudkyní a všechny stoly měly černou barvu, oproti tomu protější stěna a vstupní dveře byly natřeny na bílo. To mi přišlo lehce depresivní. Naproti soudcovskému stolu bylo asi pět židlí, kam jsem se usadila já. Když jsme vstoupili, soudkyně se ptala pána, který zde měl svědčit, kdo je, a poté co se dozvěděla, že je svědek, poprosila ho, aby počkal před soudní síní, dokud ho nezavolá.
Soudkyně oznámila začátek soudního jednání – 14.10 hodin – a zeptala se, kde je obžalovaný. Jeho obhájce sdělil, že se nemohl dostavit a soudkyně se jen pousmála. Soudkyně zde neměla ani zapisovatelku a celé líčení diktovala na magnetofonovou pásku.
Jelikož už toto bylo druhé líčení v tomto případu, nevěděla jsem přesně, o co v jednání jde, ale časem jsem pochopila, že šlo o rozpor mezi bytovým družstvem a jistým majitelem stavební firmy, která měla na starosti rekonstrukci vyklizených sklepů v daném domě. Stavební firma měla ve smlouvě i to, že odpad z vyklizených sklepů vyveze. Spor se týkal nedostatečné finanční částky, která měla být bytovým družstvem firmě zaplacena. Svědek, jak jsem pochopila, byl od firmy, kterou si zaplatila daná stavební firma na odvoz kontejnerů s odpadem z těchto sklepů.
Soudkyně na mě působila velmi přísně svým jednáním. Na začátku jednání chtěla po obhájkyni žalobce novou smlouvu, obhájkyně neměla vše dobře připravené, a tak na ní soudkyně zvedla hlas. Ptala se jí, jestli tuto novou smlouvu poslala včas, a to do 15. 10. protější straně. Ta řekla, celkem nejistě, že ano. Já si ale vybavila událost, která se odehrála ještě před začátkem jednání, kde jsem viděla, jak paní obhájkyně se žalobcem předává nějaký štůsek papírů obhájci žalovaného a já zaslechla něco o tom, že je to žaloba. Obhájkyně se špatně vyjadřovala, párkrát se zakoktala, a i když mi přišlo, že soudkyně byla ohledně sporu na její straně, obhájkyně si vůbec nebyla jistá sama sebou a svým výstupem. Obhájce žalovaného byl mladší muž a jeho vystupování mi přišlo chvílemi až hloupé a často nevěděl, jak má položit otázku a paní soudkyně mu to dávala důrazně najevo. Jednou, když pokládal otázku ke svědkovi, byl soudkyní důrazně okřiknut, že tato otázka není k věci.
Po chvíli jednání byl povolán svědek, který nejdříve vypovídal ve stoje směrem k paní soudkyni. Mluvil nespisovně a neustále se tak jakoby „pohupoval“. Pak byl vyzván k tomu, aby se posadil vedle mě. O chvíli později, když ho soudkyně opět vyzvala k výpovědi, už zůstal sedět. Ke konci jednání se soudkyně obrátila na svědka a řekla mu „že jí nesmírně pomohl a že až bude něco stavět, a podobně, tak si pozve jeho“.
Co mě hodně u soudkyně překvapila, že neuměla přeložit z angličtiny názvy měsíců a ptala se na to všech zúčastněných, i mě. Paní soudkyně byla moc milá a i přes to, že jsem si vůbec nedokázala představit, že takto soudní jednání může vypadat a chvílemi jsem byla až v rozpacích, odcházela jsem z něj, alespoň po stránce sociologické, spokojena.
Žádné komentáře:
Okomentovat