Nevím, jak se to stalo, ale až paní uklizečka mě nasměrovala k panu předsedovi. Měla jsem trochu stažené hrdlo, když jsem klepala na dveře jeho kanceláře, ale když mi otevřel od pohledu moc sympatický pán ve středních letech, všechno ze mě okamžitě spadlo. Nevím proč, ale najednou ve mně projel pocit důležitosti, že si mohu podat ruku s tak vysoce postavenou osobou. Když jsem panu předsedovi okresního soudu vysvětlila, kdo jsem a co potřebuji, zavedl mě do jedné jednací síně, kde zrovna neprobíhalo žádné jednání, a představil mě paní soudkyni, která působila velmi přísně. Avšak zdání klame, jak jsem se mohla přesvědčit později, když už byl pan předseda pryč a měla jsem dovoleno zúčastnit se nesporného jednání o zvýšení výživného, začala se se mnou paní soudkyně bavit a prý nemusím čekat na chodbě, než jednání začne a můžeme si zatím chvíli povídat. Ptala se mě na studium a tak celkově byl rozhovor s ní velmi příjemný a atmosféra byla více než přátelská.
30. 10. 2008 10:00-10:45 Zvýšení výživného
S prvním problémem se kterým jsem se setkala ještě před vstupem do budovy, byla parkovací místa. Jelikož je okresní soud od mého bydliště vzdálen ještě 30km, vydala jsem se na cestu autem. To jsem však ještě netušila, že budu objíždět soud a hledat místo k zaparkování. Ano, jistě, soud měl vyhrazené parkoviště pro návštěvníky, avšak všech pět parkovacích míst bylo obsazeno, zřejmě zaměstnanci soudu. Po necelých dvaceti minutách se uvolnilo místo asi 200m od soudu. Z představy, že bych pospíchala na soudní jednání, jehož bych byla účastnicí a nervozitou se mi třásla kolena a takto bych tu musela kroužit, mi naskočila husí kůže.
Již na první pohled na mě budova soudu působila velmi příjemně. Opravená historická budova navazovala na moderní komplex. I žlutá omítka a parčík kolem ve mně spíše vyvolávaly pocit, že jdu do divadla a ne na soudní jednání. Ani zevnitř budova nezklamala, zářila novotou. Hned za vstupními dveřmi jsem musela projít detektorem kovu a zastavit se u recepčního pultu, kde seděli tři strážníci. Jelikož jsem tu byla poprvé, nechala jsem se hned tady nasměrovat k jednacím síním. Vyděsila mě trochu prázdnost budovy, věděla jsem, že je to jen menší okresní soud, ale myslela jsem si, že se tu budou lidé alespoň trochu střídat, zatímco jsem tu byla jen já a občas prošla nějaká úřednice. Neměla jsem přesnou představu, na jaké jednání půjdu, pouze jsem věděla, že chci něco z rodinného práva a to jsem měla zjištěno z internetu, že tu určitě v tento den nějaké takové jednání proběhne. Kde ale zjistit, kdy toto jednání probíhá, když u dveří je napsán pouze čas a jména účastníků?
Odvážila jsem se tedy zaklepat na dveře jedné podatelny. A tady to začalo, neskutečně dlouhá cesta z jedné kanceláře do druhé. Nikdo nevěděl, jaká jednání proběhnou a jestli se ho vůbec mohu zúčastnit.
Nevím, jestli to bylo kvůli mně nebo paní soudkyně není moc přesná na čas, ale jednání začalo o 8 minut později, než mělo. Paní soudkyně pomocí mikrofonu vyzvala všechny účastníky jednání, aby se dostavili do jednací síně. Do místnosti vstoupili tři lidé. Otec a matka, jak jsem později zjistila a ještě jeden mladý muž, který si sedl nalevo od paní soudkyně a naproti paní zapisovatelce. Celou třičtvrtě hodinu mi vrtalo hlavou, jakou roli v jednání hraje, protože ani jednou nebyl tázán a sám se také k případu nevyjadřoval. Všichni tři se legitimovali a jednání mohlo začít.
Případ byl velmi jednoduchý, matka podala návrh na zvýšení výživného pro dceru, protože dítě nastoupilo do první třídy základní školy a začalo navštěvovat různé zájmové kroužky (taneční, výtvarná a hudební výchova) a tím se matce zvýšily náklady na péči.
Pouze na začátku jsem se trochu ztrácela, když soudkyně četla nějaké spisy a letopočty. Četla to velmi rychle a skoro vůbec jí nebylo rozumět, jakoby to už chtěla mít za sebou. Pak už bylo všechno jasné, soudkyně přečetla situaci nejdříve matky a pak otce a zároveň se jich ptala na nějaké otázky. Dozvěděla jsem se, že matka pobírá průměrný plat 11000Kč a její zaměstnavatel je s ní velmi spokojený. Bydlí v řadovém domě s matkou a na domácnost přispívá 2500Kč, zároveň pobírá přídavky ve výši 600Kč. Otec bydlí v bytě 3 + 1 a průměrný měsíční příjem má 15000Kč.
Otec mi přišel spíše tichý a bylo vidět, že sám souhlasí se zvýšením výživného a má o svou dceru zájem (kupuje jí hračky, platí pojištění). Avšak ptal se matky, jestli se bude moci alespoň účastnit dceřiných vystoupení, když bude přispívat na kroužky. Matka souhlasila, ale nepřišlo mi to moc přesvědčivé, spíš jen pokývala hlavou, aby si to u soudkyně „nerozhodila“. Dále otce zajímalo, jestli dcera bude stále navštěvovat kurz angličtiny. A tady nastává první neshoda, kdy matka říká, že ne a otec nesouhlasí.
Paní soudkyně se zastává matky (a přijde mi, že je trochu na její straně po celé jednání) a toto téma ukončuje tím, že říká, že pro tak malé dítě je angličtina zbytečná. Myslím si, že je to záležitost rodičů a že i otec má právo posílat dceru do kroužků, které mu přijdou užitečné. Otec zčervenal a bylo vidět, že už neměl chuť dále něco řešit, ale měl o své dítě zájem a komunikace mezi rodiči je asi velmi špatná, proto mu nezbývalo nic jiného. A tak se znovu táže matky, jestli s ním dceru pustí na letní dovolenou. Matka se zatvářila naštvaně a s výrazem“počkej potom“ všechno nějak odkývala.
Přišlo mi, že už do jednací síně přišla naštvaná a tento výraz ji opustil, až se za ní zavřely dveře soudu. Jinak jednání probíhalo v klidu, jevilo se mi to spíše jako nějaké neformální ujednání. I nespisovný jazyk, který paní soudkyně používala, nepřesvědčoval o vážnosti jednání. Paní zapisovatelka ve chvílích, kdy neměla co psát, koukala z okna a soudkyně ji vždycky musela upozornit: „Tak si můžete poznamenat“ a diktovala. Mladý muž seděl se skloněnou hlavou a neustále si něco zapisoval do svého diáře, možná si i kreslil. Paní soudkyně navrhla zvýšení výživného o 500Kč, tedy na celkovou částku 2250Kč. Otec se svým podpisem zavázal platit výživné od listopadu do patnáctého dne každého měsíce. Tímto jednání skončilo, všichni mohli jít domů. Jen mě si paní soudkyně ještě na chvíli zavolala k sobě a ptala se mě, jestli jsem všemu rozuměla a jestli nechci s něčím poradit. Zeptala jsem se jí pouze na toho záhadného mladého muže a dozvěděla jsem se, že to byl opatrovník dítěte, který jedná v jeho zájmu, když je potřeba. Pak mi ještě doporučila, ať si zajdu do odpočívárny, že prý tam mají v automatu výborné kafe. Rozloučily jsme se a já se s novým zážitkem vydala domů.
Jednání uběhlo velmi rychle, a co se týká atmosféry, myslím si, že to byl takový ten střed, sice se objevila nějaká nedorozumění, ale rodiče se nakonec dohodli. Návštěva soudu pro mě byla nová zkušenost a velmi mě nadchla práce soudce/soudkyně. Možná to bylo tím, že jsme se tu setkala s tak příjemnými lidmi.
Žádné komentáře:
Okomentovat