Studie 2 - pohledy aktérů - soudci, státní zástupkyně a obhájce,

soudkyně
Předsedkyně senátu obžalovaného odsoudila na 13 let do vězení se zvýšenou ostrahou (státní zástupkyně navrhovala trest 15 let odnětí svobody, obhájce trest při dolní hranici, která je 10 let), což zdůvodnila tím, že přihlédla jak k polehčujícím okolnostem (pan Č. se doznal, projevoval lítost), tak k okolnostem přitěžujícím (měl celkem 7 záznamů v trestním rejstříku, a to za krádeže a zpronevěru). Možnost resocializace je u pana Červenáka dle posudků soudních znalců velmi malá.

Názor soudkyně na jeho nápravu se shoduje s posudky. Trest odnětí svobody v tomto případě okomentovala tak, že asi není nejvhodnější, ale nic lepšího jsme ještě nevymysleli. Jako přínos tohoto trestu vidí to, že pachatel bude na nějakou dobu izolován od společnosti, pro niž je nepochybně nebezpečný, a také od svého okolí a alkoholu, na kterém je závislý.
Zajímalo mne, jak soudkyně vnímá závěrečné řeči, protože dle mého dojmu závěrečná řeč obhájce pana Červenáka nebyla příliš přesvědčivá. Ke konkrétnímu případu se nevyjádřila, ale přiznala, že si všímá občasných chyb jak státního zástupce, tak obhájce, kteří někdy nedovedou využít všech důkazů k hájení svých zájmů (u státního zástupce potrestání a u obhájce co nejmírnější trest). Někdy jí, dle jejích vlastních slov, připadá konkrétně tento obhájce jako spíš přitěžující okolnost obžalovaného. Také poukázala na to, že státní zástupce i obhájce si z posudků a důkazů vybírají vždy jen část – jejím úkolem je potom pokusit se zrekonstruovat průběh trestného činu a zohlednit při rozhodování všechny důkazy a posudky.
V průběhu procesu se také objevily rozpory ve výpovědích svědků na policii a u soudu. Podle paní soudkyně jsou drobné rozdíly v podstatě normální a jí nejde přímo o to, kdo co konkrétního řekl a jak se to liší od dřívější verze, ale jakým způsobem to, co řekl, zapadá do celkového obrázku, jak se ten trestný čin asi stal.
Při našem rozhovoru byli přítomni i přísedící, pan Schmidt a paní Mášová. Do rozhovoru nevstupovali, ovšem na slova paní soudkyně souhlasně přikyvovali.
přísedící
Jako přísedící se soudního přelíčení účastnili pan Sch. a paní Má.. Ani jeden nevyužil vlastního práva dotázat se svědků. Rozhovor probíhal se Schmidtem. Přestože byl vyzván, abychom komunikovali v soukromí, zůstal sedět na svém místě (hned vedle soudkyně). Při většině svých odpovědí sklouzával pohledem k předsedkyni senátu, jakoby se obával svými odpověďmi narušit její autoritu. Značná konformita vycházela i ze samotných odpovědí: při rozhodování o rozsudku neměl jiný názor či náhled než soudkyně, při dotazování svědků se soudkyně ptala na vše potřebné a získala dostatečné informace atp.
Bavili jsme se o zásadě ústnosti. Svědkové jsou přímo k soudu pozváni, aby prý vnesli nové poznání do procesu. Pokud se objevují odlišnosti, důležitější než zpráva z policejního výslechu je pro soudce to, co slyší přímo v místnosti. Většinou jsou však rozdíly minimální a ani v tomto případě nepadlo nic nového. S tímto názorem však úplně nesouhlasím, neboť sama soudkyně čtením z výslechových zpráv upozorňovala na odlišnosti v tom, co dříve svědkové řekli a co jsme slyšeli při přelíčení. Navíc dotazování po půl roce, ač šlo dle slov soudkyně i přísedícího o událost, která se běžně nestává, už podle mého názoru nemůže být v ničem kvalitnější než první výslechy hned po činu. Barvu oblečení si mohou svědkové zapamatovat, ale stejně tak může jít o už vsugerovanou informaci, kterou slyšeli od jiných a při neustálém omílání ji převzali za svou.
Přísedící se také vyjádřil k možnosti resocializace obžalovaného. Podle jeho slov má šanci každý, nicméně vězení nápravu tohoto člověka spíše ztíží, protože se jedná o prostředí, kde se dá spíše přiučit kriminálním činům než se zapojit do většinové společnosti. Žádná alternativa k vězení však v tomto případě nepřichází dle Schmidta v úvahu, a proto musí být převezen do věznice, kde má strávit 13 let.

Státní zástupkyně
Státní zástupkyně byla reprezentantem státu při ochraně veřejného zájmu. Sama za sebe vnímala svou roli v tomto soudním jednání především jako roli dokazovací. Poté, co se jí podařilo shromáždit dostatečné množství podkladů a důkazů pro podání obžaloby a předsedkyně senátu nařídila hlavní líčení, spatřovala svůj hlavní zájem a cíl během celého trestního řízení v udržení obžaloby a prokázání viny obžalovaného.

Z tohoto pohledu mohla státní zástupkyně vnímat rozhodnutí soudu o vině jako úspěšné. Co se týká rozhodnutí soudu o podobě trestu, ponechala si státní zástupkyně právo na odvolání. Ve své závěrečné řeči totiž navrhovala trestní sazbu nejvyšší, tedy odnětí svobody na 15 let ve věznici se zvýšenou ostrahou. Vycházela přitom z toho, že jednání, jehož se obžalovaný dopustil, naplnilo skutkovou podstatu trestného činu vraždy, a to navíc zvláště surovým způsobem. Zohlednila také provedené znalecké posudky jednak z oboru soudního lékařství, podle něhož každá jednotlivá rána do krku poškozeného ho bezprostředně ohrožovala na životě, a jednak z oborů psychologie a psychiatrie, v nichž byl obžalovaný klasifikován jako osoba s agresivními sklony v terminálním stádiu závislosti na alkoholu, jehož pravděpodobnost resocializace je velice malá. Nejpřísnější trest tedy státní zástupkyně navrhla vzhledem ke společenské nebezpečnosti obžalovaného.
Při hodnocení trestu 13 let odnětí svobody uděleného soudem brala v úvahu skutečnost, že se nachází mírně v horní polovině zákonného rozpětí trestu odpovídajícího prokázanému trestnému činu vraždy. Přesto však ještě prostuduje odůvodnění rozhodnutí a zváží, zda se odvolat. V rozhovoru připustila, že by bylo možné přihlédnout k polehčujícím okolnostem doznání obžalovaného a jeho projevené lítosti, nicméně v její závěrečné řeči tyto vůbec nezazněly.
Vzhledem k tomu, že státní zástupkyně brala ohled při navrhování trestu zejména na společenskou nebezpečnost obžalovaného, otázka, zda navržený trest 15 let může vést ke snížení jeho společenské nebezpečnosti lépe než udělený trest 13 let, je nasnadě. Adekvátní trest vzhledem k tomuto cíli zdá se mi být ve veřejném zájmu. Takovýto nápravný či výchovný účinek na obžalovaného státní zástupkyně příliš nevnímala ani u jednoho z trestů. Podle ní bylo důležité zejména spáchaný trestný čin po právu potrestat.
V posledním dotazu se zřetelně prokázalo, jaký může být sociolog skutečný cizinec ve specifické kultuře trestního řízení. Otázka zněla, jestli výpovědi svědků v dnešním soudním jednání přinesly nějaké nové, nečekané skutečnosti, které by nějakým způsobem ovlivnily obžalobu. „Domorodec“ pohybující se v trestním řízení totiž ví, že svědecké výpovědi jsou státní zástupkyni i dalším aktérům dostupné z protokolu, zohledňovala je tedy již při své přípravě na soudní jednání. Jedna ze základních zásad trestního řízení je zásada ústnosti, bylo tedy nutné, aby důkazy svědeckými výpověďmi byly provedeny před soudem.
obhájce
V této kauze byl advokátem ex offo. Při rozhovoru s panem obhájcem mě zarazila zejména skutečnost, v jak velké míře se liší jeho závěrečná řeč od jeho vlastního názoru na vinu a trest obžalovaného.
Během své závěrečné řeči obhájce zdůraznil polehčující okolnosti (dle §33 trestního zákona):
 Obžalovaný se ke skutku sám doznal.
 Nebyly objasněny všechny okolnosti.
 Motivem jednání obžalovaného byla žárlivost.
 Obžalovaný svého jednání litoval, uvědomoval si, co způsobil. Bezprostředně po spáchání činu se chtěl jít sám udat na policii.
 Obžalovaný přispěl k objasnění své trestné činnosti, byl nápomocen orgánům činným v trestním řízení.
 Obžalovaný je závislý na alkoholu; není schopen si zapamatovat všechno, co dělá, není schopen rozpoznat pravdu a fabulaci v tom, co říká. Obhájce zpochybnil výpovědi i samotného obžalovaného.
Dále obhájce ve své závěrečné řeči zmínil možnost nápravy obžalovaného, který dosud nespáchal násilný trestný čin. Obhájce také zdůraznil roli dalšího obžalovaného , kterého se obžalovaný Červenák obával a který mohl být iniciátorem útoku. S poukazem na tyto polehčující okolnosti obhájce navrhl ve své závěrečné řeči trest při dolní hranici trestní sazby.
Osobní postoj pana obhájce k případu obžalovaného se však lišil. Pan obhájce považuje vyměřený trest 13 let odnětí svobody za naprosto přiměřený, osobně trest očekával v horní hranici trestní sazby. Podle jeho názoru by bylo v tomto případě dokonce vhodnější postupovat dle § 219, odst. 2 trestního zákona, jenž vraždu trestá odnětím svobody na 12 až 15 let nebo výjimečným trestem, je-li spáchán čin zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem. (Toto soud ve svém odůvodnění odmítl, neboť způsob vraždy nepovažuje za zvlášť brutální.)
Obžalovaný se dle slov obhájce dlouhodobě pohyboval mezi pachateli trestných činů, kteří se vzájemně chlubili svou trestnou činností. Proto se obhájce domnívá, že to „nemohlo ani jinak dopadnout“. Člověk, který je závislý na alkoholu a na pomoci rodičů podobně jako pan , směřoval k něčemu podobnému. Pan obhájce řekl, že jeho klient ztratil svou berličku – alkohol, trpí proto momentálně hlubokými depresemi a výčitkami svědomí. Bude mu jistě trvat dlouho, než se vyrovná s vlastním svědomím.
Pan obhájce se v rozporu se svým tvrzením během závěrečné řeči nedomnívá, že by v případě jeho klienta existovala nějaká možnost nápravy. Zároveň připustil, že to lze jen těžko posuzovat vzhledem k tomu, že obžalovaného čeká 13 let ve vězení, které jej mohou úplně změnit.