Soudní jednání je podle mého názoru pěknou ukázkou Goffmanova divadla, kde všichni aktéři hrají naučené role. Za prvé zde rozeznáme „scénu zahrnující nábytek, výzdobu, rozmístění objektů v prostoru a další předměty v pozadí, jež vytvářejí kulisy a rekvizity pro množství lidských činností hraných před, uvnitř a na této scéně“ (Goffman 1999: 29). Soudní síň představuje prostor, v němž každému z aktérů náleží přesně vymezené místo. Hierarchie vztahů mezi aktéry je dokonce jasně vyjádřena prostřednictvím vyvýšeného místa určeného soudnímu senátu, takže senát na obžalovaného sedícího v lavici vždy shlíží shora. Za druhé můžeme u každého z přítomných v soudní síni rozeznat znaky, jež jsou součástí jeho osobní fasády. Nejnápadnějším znakem je bezesporu oblečení; zatímco obhájce, obžalovaný, svědci a publikum jsou oblečeni civilně, soudci i státní zástupci mají na sobě talár. V této souvislosti nelze nepřipomenout aktuální diskusi na téma zavedení povinnosti pro advokáty nosit taláry při soudních jednáních. Je záměrem České advokátní komory posílit věrohodnost výkonu role advokátů? Dle Goffmana však přesvědčivost role závisí nejen na oblečení, ale také na pohlaví, věku a rase; velikosti a vzhledu; držení těla, způsobu mluvy, výrazu obličeje, gestikulaci atp.
Dojem divadelního představení ve mně vyvolává nejen prostor soudní síně jako scény, ale především výkony aktérů soudního jednání. Právo se dle některých autorů (Niklas Luhmann, Günther Teubner) chová jako tzv. autopoietický systém – systém sebe-referenční a sebe-reprodukující (Freeman 2001), který si sám určuje své zákonitosti a formu, svá pravidla fungování, sám se organizuje a určuje svou změnu. Proto se mu snadno daří vyvolat zdání uzavřeného světa; účastníci soudního jednání mají pocit, že se ocitají ve zvláštním světě práva, kterému úplně nerozumí a mohou proto být pouhými diváky hereckého vystoupení právních profesionálů.
V tomto textu si kladu otázku, nakolik se právníci ztotožňují se svou rolí u soudu.
Dle Goffmana (1999) existují dva extrémy v přístupu k vlastní roli: buď se s ní aktér zcela ztotožní, nebo k ní přistupuje cynicky a vědomě klame své diváky. Goffman konstatuje, že je možné v aktérově přístupu k vlastní roli sledovat jak cestu od nedůvěry k absolutnímu přesvědčení rolí, tak cestu opačnou. Goffman uvádí příklad studentů medicíny, kteří pronikajíc do tajů lékařství pochybují o upřímnosti svého vztahu k lékařskému povolání. Podobně se tomu podle mého názoru děje také u právníků. Mnoho mladých právníků přistupuje ke své profesi jako k povolání (ne-li poslání, jako je tomu u lékařů). Ideál spravedlnosti je hlavním motorem jejich pracovního úsilí. V průběhu profesní kariéry však obvykle ztrácejí vnitřní odhodlání prosazovat spravedlnost za všech okolností. Podle Goffmana je běžné, že využívají cynismu jako „prostředku, jímž své vnitřní já od kontaktu s obecenstvem izolují“ (1999: 27). Skutečnost, že se právníci plně neztotožňují se svou rolí, nemusí znamenat, že by ji nadále nechtěli hrát nebo že by nerespektovali nepsaná pravidla autonomního světa práva, do něhož se dobrovolně rozhodli vstoupit.
Huizinga (2000) právo považuje za jednu z forem hry, neboť naplňuje její definiční znaky. Za prvé, hra je svobodným jednáním, neboť „hra na rozkaz přestává být hrou“ (Huizinga 2000: 17). Hra je prostorově vydělená z všedního obyčejného života, od něhož se odlišuje místem a trváním. Dalším definičním znakem hry je dle Huizingy (2000) její uzavřenost a ohraničenost, které tak výstižně korespondují s charakteristikou práva jako autopoietického systému. Student práv se svobodně rozhodne vstoupit do hry jménem právo a přistupuje tak na pravidla, která v této hře platí. Během studia a v počátcích své pracovní praxe se naučí tato pravidla dokonale ovládat. Později může nastat moment, kdy si uvědomí, že se zcela neztotožňuje s rolí, jež mu právo přisuzuje, a zaujme ke své roli cynický postoj. Nadále však respektuje pravidla hry, hraje falešně, ale nekazí hru. „Kazit hru je něco docela jiného než hrát falešně.“ Hru kazí ten, kdo „jedná proti pravidlům nebo se jimi neřídí“ (Huizinga 2000: 22).
Z výkonu některých právníků během soudních jednání můžeme nabýt dojmu, že hrají hru a jsou si toho vědomi. Podobně je tomu koneckonců i u jiných profesí; podle Huizingy (2000) si dítě, sportovec i hráč na housle jsou vědomi toho, že hrají hru, ale nebrání jim to v tom, aby ji prožívali naplno. Jejich zaujetí hrou můžeme popsat termínem illusio - vsazení, které dle Bourdieu znamená „být ve hře, být do hry zapojen, brát ji vážně, […] být chycen, být zaujat hrou, věřit, že hra stojí za námahu“ (1998: 106). To, oč přicházejí právníci s cynickým přístupem ke své roli, je podle mého názoru právě illusio. Vykonávají svou roli a často se jim úspěšně daří klamat své publikum, neboť dovedně ovládají veškeré vnější i vnitřní atributy své role. Ovládají verbální i neverbální výrazové prostředky, pohybují se sebejistotou na divadelní scéně soudní síně a dokonalý výkon jejich role podtrhuje talár. Od své role podle Goffmana (1999) odstupují zejména sebejistí aktéři, kteří jsou pevně integrovaní a orientovaní v daném sociálním prostoru, např. chirurgové-profesionálové, kteří vtipkují na operačním sále. Berger (In Marada 2004: 87) se domnívá, že sebejistí aktéři používají odstup od výkonu svých rolí „jako nástroje potvrzení vlastního statusu a jako účinného způsobu kontroly prostředí, tj. nakonec k posilování svých mocenských pozic“. To je podle mého názoru pozitivnější vysvětlení odstupu od role. Mé osobní méně pozitivní vysvětlení spočívá ve ztrátě zaujetí hrou a setrvávání ve hře z pouhé setrvačnosti či utilitarismu.
Odstup od role obhájce, jenž byl znatelně cítit v tomto konkrétním soudním líčení, si lze vysvětlit různě. Je možné, že pan obhájce chtěl jako sebejistý herec ukázat publiku, že si může dovolit od své role poodstoupit a odkrýt něco ze zákulisí. Poškodil svého klienta v momentě, kdy dal najevo své osobní nesympatie k obžalovanému a odmítl možnost jeho re-socializace. Tím postupoval zcela v rozporu s rolí, která mu byla během soudního líčení přisouzena a kterou od něj všichni aktéři - herci i publikum - očekávali. Během líčení však na sobě nedal nijak znát, že by z role „vypadl“ omylem; naopak jsem nabyla dojmu, že přesně ví, jak svými slovy svou roli popírá. Po shlédnutí jeho jediného výkonu si však neodvažuji tvrdit, že by strategii odstupu od role uplatňoval ve všech soudních jednáních, jichž se jako obhájce účastní. Pokud by tomu tak bylo, pak by se jednalo o ztrátu illusio. Obhájce, který přestal věřit, že hra jménem soudní jednání stojí za námahu, by pak podle mého názoru neměl legitimní nárok v právu dále působit.
Literatura:
o Bourdieu, P. 1998. Teorie jednání. Praha: Karolinum.
o Freeman, M. D. A. 2001. „Sociological Jurisprudence and the Sociology of Law.“ In Lloyd's introduction to Jurisprudence. 7th ed. London: Sweet and Maxwell, pp. 659-702.
o Goffman, E. 1999. Všichni hrajeme divadlo. Praha: Ypsilon.
o Huizinga, J. 2000. „Podstata a význam hry jako kulturního jevu.“; „Hra a právo.“ In Homo ludens. Praha: Dauphin, s. 9-43; 110-125.
o Marada, R. 2004. Kritický intelekt a buržoazní věda: Pojednání o Bergerově Pozvání do sociologie. Biograf - časopis nejen pro biografickou a reflexivní sociologii 1/2004 (33): 83 -96.
Žádné komentáře:
Okomentovat