Za ústavním soudcem Vladimírem Klokočkou

Přestože vím, že lidé nejsou nesmrtelní, smrt pana Profesora mě zaskočila. K první sestavě Ústavního soudu mám blízký vztah a když jsem poprvé začal vnímat, jaké dílo budují, nikdy by mě nenapadlo, že budu mít štěstí se "s dědky" potkat, byť to nebylo potkávání tak intezivní, jako je popsal Vojtěch Šimiček na blogu Jiné Právo.


Odešel velký muž. Aniž bych chtěl ublížit ostatním, myslím, že V. Klokočka patřil k lídrům prvního soudu, pracoval často nenápadně, ale odváděl velmi důležitou práci. A nebál se. Vydal mnoho průkopnických rozhodnutí, která veřejnost zná zprostředkovaně z následných nálezů, kterým byla propůjčena akademická a odborná publicita (tento fakt lze snadno ověřit, ale to přinese čas). Paradoxně právě pro tuto vlastnost je pro mě pan profesor ztělesněním hesla "slušnost neznamená slabost".
Možná proto, že byl z Masarykova intelektuálního rodu, vědel o potřebnosti obou složek kréda nebát se a nekrást (k české justiční mentalitě ve vztahu právo-politika nás s kolegou odkázal na Českou otázku a podobenství o českém správci statku, tož jsme to hledali, a spadla nám čelist).

Jako student politologie jsem se seznámil s jeho prvním vydáním Ústavních systémů evropských zemí, a musím říci, že jsem za těch pár hodin o ústavním právu pochopil více, než za celé následné právnické studium, silně zacílené na naučení obsahu pomíjívých právních předpisů.
Ano píši pár hodin, protože takový pocit jsem měl z textů pana Profesora. Četly se velmi dobře a snadno, a nebylo to tím, že by šlo o fakty a literaturou nepodložené plácání. Pan Profesor měl totiž dar sdělnosti, (jistě cizelovaný mnoha stovkami napsaný textů...).

Můžeme jen děkovat, že po skončení mandátu pan profesor nesložil ruce do klína a nešel se věnovat svému malému synovi, ale že svou práci aktualizoval a doplnil s poctivostí a invencí, která je u nás u reedic nevídaná, protože se honí publikační čísla.

V. Klokočka (snad mohu uvést pánové se prý občas štengrovali a občas říkali: ta Klokočka a ta Jurka, ke které později přibyla ta Mucha) a V. Čermák měli svou odbornou knihovnu v hlavě (Z. Kessler a A. Procházka měli zase podobnou knihovnu životních zkušeností). Tato vybavenost zřejmě byla příčinou, proč krátce po obměně ústavní soudu se jeden ze soudců sháněl po tom centrálním odborném aparátu, který připravoval pro rozhodnutí rešerše. Žádný takový tehdy nebyl, ale mnohá rozhodnutí vypadala, že za nimi takový aparát stojí.
Když pan profesor vzkázal, že se stěhuje z Geltendorfu a že má "nějaké nepotřebné knížky, které by se mohly hodit", věděl jsem, že to nebude marná cesta. A nebyla. (ale o tom jinde) Pan Profesor sice říkal, že už v podstatě nemá co říci, ale když spustil na jakékoli téma, vyplatilo se poslouchat a pamatovat si. Jsem rád, že jsme s kolegou Marianem možná trochu přispěli k tomu, aby se znova začal veřejně vyjadřovat k otázkám ústavnosti a práva. Snažili jsme se mu sdělit, že podobné erudované hlasy v naší veřejné debaty velmi chybí. On ten pocit neměl, ale poslední rok se na stránky tisku vrátil.

Nejen kvůli dnešní situaci jsem sklíčený z toho, že studenti práv neměli širokou možnost naslouchat přednáškám pana profesora. (Nepléduji zde pro nějakou indoktrinaci ve smyslu jediného učení. Univerzita a zejména humanitní fakulty mají být doménami plurality a studenům bych přál, aby jim škola nabízela opulentní raut fakultativních kreditů přednášek všech různých osobností co mají co říci, včetně (nikoli výhradně) V. Čemáka či V. Klokočky.

Ale na některé věci už je pozdě. Nenávratně. Chystaná pocta V. Klokočkovi vznikne in memoriam, a pánové profesoři budou přednášet už jen nebeské vrchnosti.

Pár let se divím, že nikdo z první sestavy ústavního soudu nedostal státní vyznamenání, za své zásluhy za zásluhy o republiku či za rozvoj demokracie. Zrovna Vladimír Klokočka by byl jeho důstojným nositelem. Významně se podílel na vybudování prvního soudu (do federálního jej nepustili - www.psp.cz).

Není vinou nikoho z první party, že ve funkci těžce nabývané (nepublikovatelné) know how ústavního soudce (disciplíny jako umění být pouhým divákempolitické čtverylky, umění položit telefon atd.) nemohli předat, neboť soudcům prvního a druhého soudu nebylo umožněno "podat si dveře".
Byla nastavena diskontinuita a dlouhé neobsazení, které vždy instituci oslabí (Kraje, Senát by mohly vyprávět...)

Ale zpět k V. Klokočkovi. Když jsem utíkal pracovat na končící ÚS v opačném směru než ostatní asistenti, bylo to právě ze snahy být s těmi lidmi aspoň chvíli pohromadě při práci. A díky tomu jsem měl možnost následně pracovat na nápadu, který nestihl být vyřízen (nápad je kontinuální a proto vždy něco zbude) za prvního soudu (doba na vyřízení se protáhla, neboť nápad neustal, ale počet souců via facti výrazně poklesl). Snad proto mohu posoudit kvalitu "zanechaného nápadu". Soudci jistě vědí co myslel dr. M. Mazanec tím, že NSS musel ze začátku vyřizovat "husté ode dna", tedy soudní případy, které původně napadly jinému soudu, a ze které byly vlivem nutnosti a špatně nastaveného výkaznictví vybírány případy, které lze snadno skončit.

V tomto smyslu soubor věcí, který po soudci zůstává, velmi vypovídá o jeho přístupu k práci a úctě k zákazníkům (např. po P. Varvařovském zbyla opravdu malá hromádečka, která pokud vím, byla snadno vyřízena). Po panu profesorovi zbyla hromádka o něco větší, ale když jsme ji seřadili od nejstarších spisů a začali připravovat k vyřízení, vyšlo najevo, že máme před sebou sadu věcí, vyřizovaných tak jak napadaly, takže rozložení složitých a jednodušších věcí odpovádalo skladbě běžného nápadu, což věru není často vídáno. Zkrátka i k práci soudce přistupoval pan profesor poctivě, a jsem rád, že jsou u nás vzory, jako je on.
Pane profesore, závěrem dovolte malou výčitku. Ještě jste to mohl chvíli vydržet...