Zhroucení práva: bez práva není společnosti

Společnost a právo jsou v jistém smyslu jedno a to samé, resp. jedno bez druhého nemůže existovat. Tak nějak uvažovalo šest kolegů, kteří argumentovali pro tezi, že zhroucení práva by vedlo k zániku společnosti.

1) Pavlína: Zanikla by společnost
Pokud by přestala fungovat veškerá práva, zcela určitě by to mělo za následek konec nejen naší moderní společnosti a veškerých vztahů v jejím rámci existujících, ale také jakékoli jiné společnosti, neboť právo není něčím, co se objevilo jednorázově, ale je to instituce budovaná od počátků lidstva. Po zániku práva by nastala situace, kdy všichni by mohli vše a zároveň nikdo nic a lidstvo by pravděpodobně začali ovládat ti nejsilnější dle svého uvážení. Nepříjemná představa….
Ačkoli bych mohla hlouběji spekulovat o následcích zániku veškerého práva, z důvodu náročnosti a obsáhlosti takové debaty se raději zaměřím pouze na jedno ze základních práv člověka – právo na soukromé vlastnictví.
V případě neexistence tohoto práva by naše domy, auta, lednice, televize, počítače, ponožky a prostě vše, co považujeme za naše, najednou naše nebylo a bylo všech. Zkrátka kdykoliv by si to mohl kdokoliv vzít a pak vaše nohy, i když by to byly jen obyčejné ponožky, budou v zimě mrznout.
Ať již naše společnost prošla mnoha etapami, právo na soukromé vlastnictví bylo, je a bude porušováno. Především ze strany jedinců, kteří v podobě krádeží, loupeží, tunelování a mnoha dalších s tím souvisejících trestných činů porušují práva ostatních.
I nám bylo jednou toto právo odepřeno. Před lety se nám za slušné peníze podařilo sehnat auto, přesněji Škodu 105S, které jsme si uvedli do, řekla bych, velmi dobrého stavu a byli jsme na to náležitě hrdí. Přesto to bylo 20 let staré vozidlo, a proto jsme nevěřili vlastním očím, když jedné noci zmizelo z parkoviště. Pro policisty vrak v hodnotě několika málo tisíc, pro nás prozatím nejcennější majetek, neboť možnost dopravit se kamkoliv a kdykoliv, kam vede silnice, vás zbavuje závislosti na hromadných dopravních prostředcích a tudíž je tu prvek určité svobody. A svoboda je člověku tím nejcennějším. K našemu překvapení se nám však za několik týdnů policisté ozvali s tím, že „škocna“ byla nalezena (avšak pachatelé nikoli), a dokonce v pojízdném stavu. No po pravdě pojízdná nebyla, ale s pomocí několika tisícovek se nám ji podařilo zprovoznit a ještě dva roky nám statečně sloužila. Takže šťastný konec.
Možná, že si zlodějíčkové uvědomili, že svým činem porušili naše právo na soukromé vlastnictví, ale pravděpodobnější verze bude, že jim došel benzín v nádrži, kterou jsme těsně před krádeží zaplnili po okraj.

2) Miroslav: Stav kdy chybí právo je pro moderní společnost nepředstavitelný
Bez práva?
Napadá mě např. Poválečný stav v nově osvobozeném Československu. Právní systém propojený již v každodenním životě občanů a zabazpečující chod státu, najednou v posledních dnech války jakoby ztrácí na významu. Blíží se „nová“ doba. Na scéně se objevuje instituce msty, živená dlouhotrvajícím kolektivním traumatem národa. Doba, kdy se bortí staré pořádky a nové se ještě nestačili zkonstruovat, může představovat jisté vakuum právního řádu. Objevují se případy lynčování, práva ulice a davu, jež neleží na žádném psaném podkladu ale jež jsou svým způsobem legitimizovány,právě díky jedinečné konstelaci událostí napříč prostorem a časem.
Úvaha výše mě vede ještě k jedné paralelní situaci stavu bez práva. Opět bohužel případ z naší vlastní historie. Před 40 lety došlo před zraky mnoha svědků, kamer, zahraničních pozorovatelů k bezprecedentní situaci na evropské půdě v moderní historii. Sovětská okupace, bez jediného legitimního nároku na vstup se svými vojsky na území svrchovaného státu (smlouva o pobytu sovětských vojsk a byl podepsána až někdy v říjnu, nemýlím li se) ma na svědomí stovky nevinných životů. Pokud je mi známo, žádné zločiny nebyly na našem území údajně spáchány a nikdo nebyl potrestán.
Stav, kdy chybí právo (jako souhrn právních norem a její aplikace) je pro dnešní společnost nepředstavitelný. Již jen cesta a dějiny lidstva byly velkou měrou formovány právě existencí smluvních vztahů, feudalismus, trestní , občanské právo – modelování institucionálních norem a vůbec charakteru vztahů... Právo a jeho aplikace představuje pravděpodobně klíčovou konstrukci společenského života, jež se velkou měrou podílí na předpověditelnosti lidského jednání . Stav existence práva a stav neexistence práva lze velmi hrubě přirovnat k hokejovému zápasu. V prvním případě probíhá hokej v podobě, jak jej známe, ve druhém případě chybí mantinely a rozhodčí. (velmi zjednodušeno) 
3) Petra:Nepozastavovali bychom se nad tím, že Italové nezastavují na křižovatkách
Pravděpodobně by nastala anarchie a u většiny lidí by se projevila
horší stránka jejich osobnosti. Nicméně jsem přesvědčená, že by bylo zajímavé takovou společnost sledovat. V situaci, kdy nad lidmi visí hrozba zákona, trestajícího nevhodné chování, je lidská morálka určována právě touto skutečností. Málokdy poznáme, jestli se lidé chovají podle zákona jen proto, že se bojí důsledků chování opačného, anebo protože takové je jejich přesvědčení. Ve společnosti bez práva bychom mnohem snáze rozeznali ty, u kterých funguje morálka autonomní a vyprofilovaly by se tedy skutečné osobnosti, ke kterým by ostatní měli důvod vzhlížet jako k lidem nezvykle charakterním. Je ale pravdou, že takovíto jedinci by byli spíše výjimkou.

Svět není černobílý, všechno má své světlé a stinné stránky. Stejně tak právní systém není zdaleka bezchybný. Tak jako se v právní společnosti vyskytují určité nešvary, tak společnost opačného charakteru musí mít určitá pozitiva, i když by se nám to tak nemuselo na
první pohled jevit.
Je také faktem, že právo někdy život spíše komplikuje. Stačí se podívat na
nekonečné soudní tahanice, které trvají i celé dlouhé roky a přesto nikdy nedospějí k uspokojivému závěru. Ve společnosti, kde právo nefunguje, by se pravděpodobně spory řešily ,,ručně stručně" . Tak namísto toho, aby celebrita cítící se uražená článkem v bulvárním plátku, podala žalobu na daný časopis, přišla by za autorem a vyřídila spor během několika
málo minut.
Vzhledem k neexistenci práva by se v takovéto společnosti nesepisovaly žádné smlouvy a dohody a lidský život by byl tudíž v mnohém založen na důvěře na důvěře zaměstance, že dostane zaplaceno od svého zaměstnavatele, na důvěře kupujícího, že výrobek, za který zaplatil, není vadný. Nespornou nevýhodou je, že pokud by byla důvěra zklamána, neměli by lidé nikoho, kdo by mohl autoritativně stanovit, že má být dostáno ústní dohodě, která mezi oběma stranami proběhla.
Jsou ovšem oblasti, ve kterých mi absence práva připadá naprosto katastrofická.
Nemluvím teď jen o tom, že by neexistovalo nic, co by zakazovalo vraždu, krádež, či znásilnění. Stačí se podívat do běžné reality, na naše běžné každodenní životy. Všichni ráno vstaneme a spěcháme do práce a do školy a stáváme se tak účastníky silničního provozu. Jak by ale taková dopravní situace vypadala, kdyby se na křižovatkách neuplatňovalo pravidlo
pravé ruky nebo kdyby dokonce vozidla nejezdila vždy vpravo, to je velice těžké si představit.
Troufnu si ale říct, že už bysme se nepozastavovali nad takovými banalitami, jakože italové nezastavují na křižovatkách, nebo že přednost má ten, kdo troubí hlasitěji. Úmrtnost na silnicích by jistě výrazně stoupla a těžko říct zda by bylo bezpečnější používat osvědčené dopravní prostředky jakými jsou automobily, vlaky či autobusy, nebo chodit po svých.
Už jsem udala příklady situací, kdy by se bezprávní společnost projevovala zcela negativně a kdy naopak možná lépe než společnost, na kterou jsme zvyklí.
Myslím si ale, že v určitých ohledech by se lidský život příliš nelišil od našeho zaběhlého standardu.
Například oblast rodiny do jisté míry reguluje právo rodinné, ovšem z velké části jen podává předobraz toho, jak by rodina měla fungovat. Sám stát do rodiny nijak nezasahuje, neuvězní muže proto, že byl své manželce nevěrný ani nedá rodičům pokutu, když se svým dětem nevěnují tolik,
jak by měli, z důvodu pracovního vytížení. Z tohoto důvodu si myslím, že rodinné soužití by absencí práva nebylo nějak výrazněji ovlivněno.

Moje úvahy už mi ale začínají připadat až příliš naivní. Celá tahle situace je čistě hypotetická, jelikož si nedokážu představit, že by společnost, ve které by nefungovala nějaká forma práva, vůbec mohla existovat. Kdyby takova situace na chvíli opravdu nastala, tak by vznikl obrovský chaos, ve kterém by měřítkem pravdy byla fyzická síla a skupina lidí, kteráby svoje názory dokázala prosazovat nejtvrději, by se dříve či později postavila do čela společnosti a vytvořila své vlastní právo, vlastní zákony, které ať by byly dobré nebo špatné, zbytek společnosti by byl nucen se jimi řídit.
4) Petra II. – Bez práva není společnosti
Každá společnost by měla být založena na základech soudržnosti a spravedlnosti, které by měli být nějak zajištěny. Pokud nemohou být zajištěny právně, je potřeba najít jiné pojítko lidu. Jednou z možností je založit je na nějaké náboženské ideologii, např. na křesťanství, kdy lidé v něco věří a podle toho se chovají a jednají. V křesťanství věří, že Bůh provede boží soud, že všichni lidé jsou si před Bohem rovni. Určitě by se dalo polemizovat nad tím, že je to jistý druh práva, ale na druhou stranu není nějak vědecky dokázaný, nevíme, jakým způsobem Bůh soudí, kde má hranice (koho do království božího pustí a koho ne - i hříšníkům může být odpuštěno). Pro lidi je náboženství jaká si hnací síla, kterou mají v hlavě (svědomí), a ve kterou věří, že je správná. Doufají, že se všem dostane spravedlivého soudu, když ne v jejich reálném světě, tak alespoň ve světě posmrtném. Tato možnost ale předpokládá, že všichni lidé budou věřící v Boha.
Druhou možností by mohlo být založení společnosti na předávání tradic a zvyků z generace na generaci, kdy dochází ke snaze vychovat jedince, který bude čestný a spravedlivý, na základě rodinné výchovy. Ale ani tato možnost není bez chyb. Musel by zde být předpoklad, že všichni lidé mají stejnou, nebo alespoň podobnou výchovu.
Určitě existuje mnoho dalších možností, jak se snažit tento bezprávní stav nějak vyřešit, ale myslím si, že vždycky je alespoň v malé (přemalé) míře přítomno právo, nebo nějaká část z něj. Tudíž si myslím, že pokud by nebylo právo vůbec přítomno, nastal by ve světě chaos, lidé by si dělali co chtěli a neohlíželi se na druhé. Otázkou zůstává, jestli by bylo možno hovořit o společnosti jako takové, když by v ní nebyl právní řád. Nebyla by to spíše jen masa tvorů, kteří jednají bez nějakého omezení? Když by se rozpadl právní řád, neznamenalo by to i rozpad společnosti?

5) Aneta: Právo dělá člověka
Svoji úvahu začínám prostou myšlenkou: nastane zmatek a každý bude sobě svým pánem, dělat si co chce… to je přece jasné!
Poté mě napadají další a další navazující myšlenky – lidé, kteří se doteď drželi pořádku a řádu – budou se jej už z pouhé zvyku držet i dál? Co další generace, které teprve přijdou? Taky se budou držet zvyků, jež už jim pouze předali jejich rodiče, prarodiče? Nebo opravdu bude naprostá svoboda v tom dobrém i špatném pojetí? Pocit bezpráví přinese s sebou i pocit svobody a volnosti, takže lidé přemění ze dne na de, z hodiny na hodinu, své jednání, chování a smýšlení jen proto, že již neexistuje neviditelné oko Velkého Bratra, který nad námi drží dohled – všudypřítomného práva.
V dnešní době se v různých koutech na celém světě setkáme s bezprávím. A to je pouhý zlomek světa. Představuji si, že by se 6 miliard chovalo dle svého, neregulováno právem a spravedlností. Zmizela by i úcta ke druhému, solidarita a ten „prostý“ pocit bezpečnosti, protože člověk by nebyl regulován právem.
Listina základních práv a svobod má něco do sebe.Už pouhým svým názvem napovídá, že přestože člověk má určité povinnosti k druhým, hlavně svá práva a svobody. Mimo jiné i právo na svobodu, samozřejmě za určitých pravidel, právních jak jinak. Je to prostě stále dokola. Také si to můžeme vyložit že člověk, který je v právu a právem chráněný, je i svobodný.
Jedna idea patří i právu nepsanému v paragrafech a odstavcích, které upravuje snad vše, co opravuje mezilidské vztahy na poli obchodním, osobním, správním atd. Pro mě samotnou je totiž důležitá myšlenka docela „obyčejného“ práva každého člověka. Na život, dýchání, myšlení.. zkrátka na hodnoty, jež činí člověka lidským tvorem. Přesněji řečeno žijícím tvorem. Při absenci tohoto práva by život ani nebyl.
V dnešním světě poznáváme především povinnosti. K těm ale nutně náleží i jejich protiklad. Od doby Chamurappiho zákoníku již uběhl nějaký čas, ovšem lidstvo už v té době vědělo, že je nezbytné nějakým způsobem upravit a sjednotit mezilidské vztahy a jednání, aby vůbec byla možná domluva mezi individui, k tomu je ale nutné upravit i hranice práv pro každého jedince zvlášť.
A teď si představme, že by nic z toho nebylo a nefungovalo? Jak bychom mohli žít?
Pro nás, co jsme zvyklí žít v souladu s právem, s pocitem, že jsme pod jeho ochranou, je nepředstavitelná jeho neexistence, ovšem ti, kteří i přes jeho přítomnost právo dokážou porušit by to představovalo určité výhody.

6) Miroslava: Musely by se postarat jiná moc či instituce
Predstavme si situáciu ,keby prestalo napríklad fungovať rodinné právo. Proste vzbura sudcov, ktorí by sa rozhodli, že sa im už viac nechce pozerať na to ako sa ničia ľudské životy.
Ako by na to reagovali páry, ktoré si myslia že vedľa seba už nedokážu vydržať ani sekundu a chcú sa dať rozviesť?
Proste by si tieto svoje problémy museli vyriešiť sami, svojpomocne. Samozrejme, každý z nás by sa s touto situáciou vysporiadal inak.
Niektorí by to nebrali až za taký veľký problém, proste by si sadli za jeden stôl a snažili by sa vyriešiť túto situáciu rozhovorom , dohodou, či v najlepšej situácii aj mierom.
U iných by to asi nebolo také jednoduché. Nastali by hádky, dlhé ťahanice a život plný stresu ako tento problém vyriešiť. Mnohí by sa možno nad tento problém povzniesli, proste by to nechali tak a žili si svoje životy ďalej, oddelene, bez akýchkoľvek otázok, či odpovedí.
Ale čo by v tejto situácii robili deti? Mladiství, o ktorých sa rodičia zaviazali starať a pomáhať im v ich mladosti? Ako by si oni vymáhali výživné, či ako by si oni nárokovali na svoje práva? Kto by sa týchto mladých ľudí zastal, kto by im podal pomocnú ruku? Nestačilo by si asi sadnúť za jeden stôl s otcom, ktorý ma týra ani s matkou ktorá nemá záujem o moju existenciu. V krajine by stúpla kriminalita a počet bezdomovcov, na uliciach by sme stretávali ďalšie mladé zblúdilé duše bez nádeje na nápravu ich životov.
V tejto situácii by zrejme musela zasiahnuť nejaká vyššia moc. Musela by sa o to začať starať nejaká iná inštitúcia, ktorá by tieto problémy riešila. Ktorá by opäť nastolila prirodzenú rovnováhu v krajine.
Takže, či chceme alebo nechceme, či nás to obťažuje alebo nie musia existovať v našom živote určité mantinely, určité normy, ktoré nám dávajú možnosť dovolávať sa svojich práv a ktoré nám určujú naše povinnosti.