Při výběru soudního jednání jsem byl rozhodnutý vyhnout se rozvodovému jednání nebo při o dítě. Nebylo to kvůli špatné životní zkušenosti, pouze jsem se nechtěl účastnit odhalování těch nejsoukromějších záležitostí ze života. Nepřišlo mi to vhodné. Povědomí o výběru ještě doplňovaly parametry „všední ale přesto zajímavé“. Proto jsem si vybral soudní při o vymáhání televizního poplatku navýšeného o sankci.
Kovový rám za těžkými dřevěnými dveřmi na uvítanou zapípal a já byl okamžitě uniformovaným mužem ne zrovna přívětivě dotázán: „Co chcete?“ Vylíčil jsem mu svou situaci, on mě nasměroval žádaným směrem a při mém odchodu se ještě duchaplně zeptal: „A zbraň teda nemáte?“
Před vpuštěním do jednací místnosti se sešli obě strany sporu před dveřmi. Velice mě pak překvapilo, že mladá (asi třicetiletá) žalobkyně neměla žádný profesní či morální problém telefonicky se dotazovat na další podrobnosti případu, aniž by se alespoň pokusila popojít do většího soukromí.
2. 10. 2009, 12:00 – 14:15, spor o uhrazení televizního poplatku
Trochu mě z počátku překvapilo, jak je jednací místnost malá (se třemi nepohodlnými lavičkami pro veřejnost). Přesto vypadala podle představ mladého sociologa, čemuž napomáhaly i nějaké ty a architektonické imitace na zdech. Celkovou počáteční vážnost a tmavou homogenitu oblečení narušovala pouze růžová zapisovatelka a zvuk cirkulárky linoucí se otevřeným oknem.
Problém, o který v soudní při šlo, se zdál být zcela banální. Česká televize žalovala provozovatele restaurace za neuhrazení měsíčního paušálu navýšeného o sankci 10 000,- Kč. Žalovaný se však bránil tvrzením, že televizor byl v té době řádně odhlášen z důvodů nefunkčnosti. Problém však nastal, když ČT si nechala pořídit fotky z té doby, na kterých přístroj stojí na svém místě v restauraci. To, že byl televizor nafocen vypnutý, žalující stranu neznepokojovalo. Alespoň
z počátku.
Žalobkyně vypadala často velice zmateně a ztraceně v množství papírů položených před sebou. Několikrát se dokonce opravovala, za který měsíc vůbec Česká televize žaluje majitele restaurace, což bylo základní věcí případu. Taktéž stavět svou žalobu na tvrzení, že stačí, že televizor v provozovně stál, protože nefungující by majitel určitě odstranil, mně přijde velice naivní.
Toho si samozřejmě všimnul právní zástupce, jímž byl velice sebevědomý čtyřicátník. Jeho suverénnost byla dokumentována proslovy i občasnou žoviálností (avšak v míře), kterou poučoval mladou žalobkyni (jež se tímto chováním pokoušel znejistět), soudkyni, či umlčoval žalovaného. Přes všechnu jeho strojenost se musí přiznat, že byl velice bystrý a svou hru hrál výborně. Erving Goffman by jej označil za nepreciznějšího herce. Oba právníci si krátili dlouhou chvíli (či se
jednalo o nervozitu?) točením propisky v ruce.
Soudkyně byla ze všech zúčastněných osob nejvíce nad věcí, dokázala měnit role z hodné tety na přísnou soudkyni, oscilovat mezi zdravou racionalitou a právními předpisy. Tohle její chování dodalo jednání z pohledu laika potřebný lidský rozměr. Toho by ovšem nebyla schopná bez své nezpochybnitelné autority, která se skrývala v asi pětačtyřicetileté podsadité ženě.
Žalovaný, na pohled emociálně prázdný, takřka po celé přelíčení udržoval poker face. Když byl však dotazován, často odpovídal neurčitě, zmatečně, či se opravoval. Z mého pohledu nešlo o snahu klamat, ale spíše si uvědomoval fatálnost svých odpovědí a vědomí, že by se mohl splést a tím si případ zkomplikovat (např. v odpovědi na otázky, kdy se televize porouchala; kdy se dostavil opravář;), ho velice znervózňovalo.
Během soudního přelíčení jsem měl i to štěstí, že se dostalo také na dva svědky. Prvním byl opravář televizoru, neformálně oblečený postarší muž, kterému byly kladeny otázky, jež ten den už zazněly. Svědek vystupoval zcela klidně, snad až entuziasticky připraven podílet se na spravedlnosti. Odpovídal bez prodlení a lehce neformálně. Nakonec odmítl soudní náhradu za svědčení.
Druhým předvolaným svědkem byl otec žalovaného a zároveň známý ve městě známý divadelní herec. Z jeho chování proto vystupovala jistá artističnost, která byla doplněna charakteristicky výrazným přednesem. Z jeho chování šel vyčíst despekt k žalobkyni, kterou zahrnoval nepříliš milými pohledy, a lehká nervozita ve snaze nevědomky nepřitížit synovi, na něhož se pokusil také otázkou „že je to tak?“ obrátit. Že jde o osobu opravdu známou, potvrdila také slova soudkyně pronesená
žalobkyni.
„Vy asi pana Svědka neznáte, ale ve městě a okolí jsou jeho hry velice známé a dokonce vystupoval i v televizi.“
Přestože jsem cca první půlhodinu přelíčení tápal, o co konkrétně se v případu jedná, brzy jsem se do jednání ponořil. Chvílemi jsem dokonce měl chuť se aktivně zapojit a upozorňovat na případné nejasnosti. To bych byl ale asi brzo vykázán.
Soudní jednání nakonec skončilo pro žalovaného, když v jeho prospěch svědčili oba svědci („televizor nebyl provozuschopný) a žalobkyně (po telefonátu na vyšší místa) vzala žalobu v plném rozsahu zpět.
Žádné komentáře:
Okomentovat