Na soudním jednání jsem byl poprvé v životě a působilo na mě dost formálním dojmem. Jeho formálnost však pravděpodobně byla způsobena tím, že se už jednalo o závažnější případ a byl uložen i jeden nepodmíněný trest. Utvrdil se mi také názor, že pomoc právního profesionála je při takovýchto jednáních prakticky bezpodmínečná, jelikož není v silách jedince bez předchozího právnického vzdělání porozumět všemu, co se projednává. Měl jsem také dojem, že v některých částech jednání se o to, aby bylo jednání srozumitelné pro všechny, soud ani nesnažil. V tyto okamžiky působil dost uzavřeným dojmem a například obžalovaní mohli nabýt dojmu, že se jedná „o nich, bez nich“. To dle mého názoru neprospívá obrazu soudnictví u veřejnosti, kdy může soudnictví působit elitářsky. Na druhou stranu nepravda, že soud se v prvé řadě musí snažit o exaktnost, která se bez jisté dávky formálnosti neobejde. Až na malé detaily tedy vše probíhalo zhruba tak, jak jsem si to představoval.
23. 10. 2009; cca 12:00 – 13:00
Obžaloba z trestného činu porušování domovní svobody a krádeže
Svou esej bych začal popisem budovy soudu – její přístupnosti a orientaci v ní. Budova se nachází v centru města a dostat se k ní není díky mnoha ukazatelům problém ani pro člověka, který je ve městě poprvé. Ve vestibulu jsem byl zastaven uniformovanou ostrahou a byl jsem dotázán, kam jdu. Ostraha měla u sebe rozpis jednotlivých jednání, a je schopna jedinci, který je na soudu poprvé, poradit, co dělat a kam jít. V budově tak po radě personálu není problém se zorientovat. Problém může nastat, pokud se laik bude snažit sám porozumět popiskům jednotlivých jednání, které visí u každých dveří. Jsou psány právnickými výrazy. Pro mě byl například roblém z popisků zjistit, který typ jednání by pro mě byl na pozorování nejlepší.
Proto jsem zprvu navštívil veřejné slyšení, které mělo trvat 45 minut a nakonec trvalo minut 5 a v podstatě nic se na něm nedělo.
Ještě bych se rád v souvislosti s přístupností soudu pro širokou veřejnost zmínil o
přístupu personálu soudu. I když jsou soudy ze zákona veřejně přístupné, alespoň osazenstvo toho novojičínského nejsou na veřejnost pravděpodobně moc zvyklé. Prakticky každý ze zaměstnanců, kterého jsem potkal (včetně soudce samotného), se mě ptal, co tam chci.
Samotné jednání se odehrávalo ve formálním duchu, kdy dle mého soudu každý hrál svou
roli. Ale i zde se projevovala rutina každodennosti a oficiální řád a realita samotná se lišily.
Projevovalo se to například v dodržování pravidla, kdy člověk musí k soudu mluvit vestoje. Veřejný zástupce, který se vyjadřoval poměrně často, totiž například vstávání většinou jen naznačil. Avšak všichni se snažili tyto formální pravidla alespoň zdánlivě dodržovat i přes to, že jim to přinášelo většinou jen komplikace (například když si obhájci a státní zástupce při vynesení rozsudku museli
dělat poznámky vestoje).
Dalším specifickým fenoménem byl způsob vyjadřování se a komunikace při jednání, a
vůbec v právním prostředí. Nejlépe viditelné to bylo, při vynášení rozsudku. U něj mě překvapila jeho dvojúrovňovost, s jakou byl vynesen. Nejprve paní soudkyně mluvila hodně rychle a formálně.
Této části v soudní síni očividně rozuměli jen právní profesionálové – soudkyně, státní zástupce a obhájci. U obžalovaných, kterými byli tři mladí lidé (ve věku od 17 do 19 let), byla během chvíle zpozorovatelná ztráta soustředění, kdy porozumění této části procesu nechali na svých obhájcích. Ani sama soudkyně se nesnažila s obžalovanými v této části jakkoli (třeba nonverbálně) komunikovat a soustředila se jen na právní profesionály. Po úvodní velmi formální a pro laika špatně srozumitelné části následovalo zdůvodnění rozsudku. To už soudkyně promlouvala přímo k obžalovaným.
Bylo zřetelné, že se snaží, aby rozuměli tomu, co jim říká. Mluvila pomalu a volila jednoduchý a přímý slovník. I přesto jim nebylo vše srozumitelné. Například, když se jednoho z obžalovaných soudkyně zeptala, zda se chce na místě odvolat, nechat si lhůtu na rozmyšlenou nebo se neodvolávat, dotyčný očividně vůbec nevěděl, co se po něm chce. Domnívám se, že problémy v komunikaci mezi soudkyní a obžalovanými byly způsobeny především rozdílným sociálním prostředím (dotyční byli drogově závislí), věkem a vzděláním (obžalovaní měli podle všeho vychozenou jen základní školu).
Všechny tyto faktory ovlivňují způsob vyjadřování a jazykový kód.Důležitou roli při komunikaci proto hráli obhájci, kteří fungovali de facto jako tlumočníci pro obě strany – jak pro obžalované, tak pro soudkyni.
U soudu byl přítomen také pomocný personál. Zastupovala ho jedna zapisovatelka a dva
příslušníci policie, kteří přivedli jednoho z obžalovaných z vazby. Ani jedni do jednání prakticky vůbec nezasahovali.
Jednou z věcí, která mě zaujala, byly vcelku neformální oděvy účastníků jednání.
Předpokládám, že byli oblečeni ve svých každodenních oděvech. Jedinou výjimkou byla paní soudkyně a státní zástupce, kteří měli taláry.
Žádné komentáře:
Okomentovat