Miroslav: Snažili – li se architekti o propojení reprezentativnosti, účelnosti a psychologického tlaku, podařilo se jim to

Po projití bezpečnostní kontrolou (jež mi přijde po zkušenostech z letišt naprosto přirozená) se dostávám k vývěsce. Překvapuje mě počet projednávaných případů, jednuduše mnoho. Podle čeho mám vybírat? Vidím jen jména, méně či více povědomé názvy firem, spisové značky, nic neříkající čísla místností...
Na jaký případ jít? Kouknu na hodinky, několik jich začíná o půl 9, to je za chvíli..
Rozhdoduji se pro případ, kde jsou uvedeni pouze dva obžalovaní, bůh ví proč se domnívám, že se bude jednat o závažnější případ a je rozhodnuto!

Samotný vnitřek budovy neztrácí nic na dojmu nabytém již zvenku.
Půdorys budovy ve tvaru obdélníku s volným prostranstvím uprostřed působí jako labyrint, a na člověka může působit poměrně skličujícím dojmem. Množství dveří se jmenovkami titulovaných odborníků, jedny stejné jako druhé. Dlouhé chodby, masivním dřevem dekorované vchody. Snažili – li se architekti o propojení reprezentativnosti, účelnosti a psychologického tlaku, podařilo se jim vskutku mistrovské dílo.

Při výběru soudního jednání, jsem se obrátil s žádostí na svého kamaráda, čerstvého absolventa právnické fakulty aby mi poradil kam, kdy a jak. Dostalo se mi odpovědi, že je dobré zajít hned ráno do budovy soudu, kde jsou na nástěnce vyvěšené soudní líčení pro aktuální den. Na základě tohoto doporučení jsem se 20.října rozhodl, že pojedu již brzy ráno s tím, že se zastavím v budově krajského soudu. Budova krajského soudu vypadá na první pohled zcela majestátně. V postraní uličce vedle budovy jsem si všiml zaparkovaného vězenského autobusu a několika ozbrojených policistů, doprovázejících obžalované bočním vchodem do budovy.

Nakrátko se mě zmocnil drobný pocit vzrušení a potenciálního nebezpečí. (poměrně iracionální představa). Stoupám na rozlehlém schodišti ústící v masivní vchodová vrata, jež jen podtrhují vážnost instituce a místa. Konečně sem dorazil k místnosti. Již tu nervozně postávají dva muži (obžalovaní, napadá mě) jedna žena sedí na lavici, je poměrně v klidu a také tu sedí muž silnější postavy, brýle s obroučkami a stduduje nějaké papíry (to musí být advokát).
Po několika minutách se „čekárna“ stáva rušnější, někdo vchází dovnitř pak zase ven, čekajících lidí přibývá. Je nás kolem 10, někteří hýří podezřele dobrou náladou.
Podle atmosféry usuzuji, že se nebude jednat o příliš vážný případ.

Mám divný pocit, že sem nepatřím a téměř nikdo si mě naoko nevšímá přesto cítím, že v této malé „komunitě“ lidí visí otazník „kdo je to?“ Dveře se po několikáté otevírají ale tentokrát nějaká postarší žena s vlídným úsměvem sděluje, že můžeme jít dovnitř.

Vnitřek soudní síně mě překvapil asi jen tím, že je až nápadně podobný tomu, jaké jsem o něm měl představy např. z filmu či dokumentů. Vyšší postavení soudce a jeho přísedících vzhledem k stojícímupři výpovědi má jistě silný psychologický efekt pro obě strany a zaujme snad jako první věc, při vcházení do soudní síně. Soudcovský talár, výzdoba z těžkého dřeva tyčící se za soudci, státní znak, formální oděvy, specifická mluva, všechny tyto faktor y dotváří jakou si až „posvátnou“ vážnost této instituce.

Soudci po levici se usadili dva obžalovaní,(paradoxně, nejoptimističtější jedinci na chodbě) společně s dvěma právníky, naproti nim usedl státní zástupce, (v taláru) mezi těmito stranami seděl soudce společně s přísedícími (jak symbolické rozdělení míst). Veřejnost sedí naproti soudci s rozhledem na celý proces a mlčky sledujeproces vykonávání spravedlnosti.

Začíná postupný výslech svědků. Každý je povinnen prokázat se osobním dokladem a je seznámen s povinnostmi, vztahujícími se k předmětu jejich výpovědi. Postupně, na základě jejich výpovědí zjištuji, předmět soudního líčení. Oba obžalovaní poskytovali společně pod jednou firmou reklamu, propagaci a s tím spojené služby.
Žalující strana (státní zastupitelství) poukazovala na fakt, že v některých případech nedocházelo k plnění sjednaných obchodních podmínek. Svědkové ze strany obžalovaných byli převážně představitelé podnikatelských subjektů, se kterými v minulosti spolupracovali. Všechny výpovědi 4, po sobě jdoucích svědků jednotně svědčili ve prospěch obžalované dvojice. Žádný svědek, ze strany poškozených zde nebyl. Občasné dotazy ze strany státního zástupce směřovaly směrem, jehož podstata mně často unikala. Soudcovi poznámky a upřesnující otázky k výpovědím svědků občas rozestřely stín pochybností v neprospěch obžalovaných přesto se za celou dobu výslechu svědků nevyjevily žádné zjevné okolnosti, jež by svědčily o vině obžalovaných, či jim nějak významně „uškodily“.

Přibližně po 3 hodinách byla vyhlášena přestávka.
Rozhodl jsem se již ukončit moji účast na soudním líčení. Na chodbě ještě potkávám muže v poutech na rukou v doprovodu dvou policistů (to mohl být zajímavější případ, pomyslel jsem si) S dobrý pocitem, pouhého diváka, nikoliv aktéra, opouštím brány krajského soudu někdy kolem 11 hodiny dopoledne.

Návštěvu soudu (z pozice pozorovatele) vnímám, jako velmi zajímavou zkušenost.
Doposud jsem měl pouze představu o tom, jak soudní líčení probíhají pouze zprostředkovanou televizí, či z vyprávění známých. Samotné navštívení soudu na mě ovšem zvláštním způsobem zapůsobilo. Před očima se člověku odehrává proces, který je vlastně starý, jako lidstvo samo. Střet dvou stran „soupeřících“ o spravedlnost. Spravedlnost?Nebo jen o vlastní utilitární zájem? Nebo o něco jiného? Soudce, legitimizovaná autorita, rozhoduje.