Soud jako byrokratická struktura
Soudní moc je jedním ze tří pilířů moderního státu. Zdrojem legitimity soudu je jeho nezávislé fungování v rámci legálního panství, tedy systému, v němž všichni jednotlivci nezávisle na svém společenském postavení podléhají odosobněným věcným principům zakotveným v právním systému (Keller, 2001: 16). Pro fungování soudů je stejně jako u všech moderních organizací charakteristická byrokratická struktura . Byrokratizace soudu však sahá za hranici, která by umožnila hladký chod instituce. Soud zaštiťuje svůj chod řadou rigidních pravidel, která technicky nikterak nesouvisí s výkonem soudní moci. Souvisí však s uznáním legitimity soudu všemi participujícími stranami, bez které by soud nemohl účinně vykonávat svoji funkci. Soud jedná podle pravidel vymezených v jednotlivých zákonech. Na tato pravidla se odvolává při svém rozhodování, jsou tedy pro instituci soudu zdrojem, který ovládá.
Soud jako struktura vykládající právo
Soud je jedinou strukturou, která může závazně vykládat právo a jedinec nemá jinou možnost, jak se práva domoci.
Tím je dokončeno ovládnutí práva. Soud funguje při výkladu práva jako arbitr, poslední instance, proti které se nelze odvolat. Soudce rozhoduje skrze svou funkci o správnosti a přípustnosti výkladu práva činěného obhájcem a státním zástupcem. Tito tři experti podle své úvahy volají další osoby v právu nevzdělané , které pomáhají k zajištění dostatku důkazů pro legitimní rozsudek. Právo lze chápat jako technické normy, jejichž dodržování společnost vynucuje. Právo však je třeba chápat jako kulturní sílu, jejíž funkcí je definovat normy a struktury sociálního chování. Cílem práva je normy objasňovat a propojovat. (Timasheff: 1937: 226). Z toho plyne, že soud svým rozhodováním v rámci právního diskursu mění společenské kulturní normy a sociální chování jednotlivců i celých skupin .
Soud jako nástroj výkonu moci
Soudní systém nevykonává pouze technickou úlohu udělování trestu, každé rozhodnutí soudu má společenský dopad , který je pro udržení společenského řádu klíčový. Udržení společenského řádu lze považovat za důvod, proč soud ocenil doznání . Doznání je rituál, který se odvíjí pouze
ve vztahu moci. Člověk se nepřiznává bez instance, která doznání vyžaduje, ukládá a oceňuje (Foucault, 1999: 73). Moc, autorita, soudu plyne z vědění, ovládnutí právního diskursu. Kromě ovládnutí diskursu však soud nezbytně potřebuje mít svoji moc legitimizovanou. Legitimita výkonu soudní moci je dána konfliktem mezi státním zástupcem a obhájcem. Obžalovaný se tak stává pouhým předmětem konfliktu, na který není kvalifikován, nikoli jeho přímým aktérem. Formální rovnost státního zástupce a obhájce v procesu je narušována .
Žádné komentáře:
Okomentovat