Rozvod manželství probíhal zcela bez emocí, avšak pokud došla řeč na spor o majetkové vyrovnání, které obžalovaná s žalujícím vedli, bylo jejich jednání mnohem emotivnější. Tím, že se oba spory – rozvod a majetkové vyrovnání – projednávaly odděleně, došlo tak také k jakémusi oddělení emocí, jednotlivých částí celé situace.
Hlavním dojmem, který jsem si tedy ze soudního jednání odnesla, byl fakt, že těmi, kdo vytváří kolem soudnictví auru byrokratické neproniknutelnosti, jsou spíše účastníci soudních řízení než zaměstnanci soudů samotní.
13. 10. 2009 09:00 – 09:35 Rozvod
Na soudním jednání jsem už jednou byla, a to v budově stejného soudu, na který jsem se vypravila i tentokrát. Pamatuji si, že poprvé bylo nutné se do jednací síně dostat bludištěm chodeb z jedné budovy do druhé a to dokonce přes nějaký dvůr. Obtížnost sehnat na internetových stránkách české justice rozpis jednání a nemožnost sehnat o nich více informací jsem měla v paměti ještě čerstvěji. Tento háv neproniknutelnosti a záludné rafinovanosti – působící jistě na všechny občany, kteří kdy měli co dělat s justicí – byl příčinou nepříjemného pocitu v žaludku, který mne svíral celou cestu k soudu. Detektorem kovu jsem prošla bez problémů, justiční stráž byla velmi vstřícná. Vzpomínka na spletité chodby mne však neopustila a proto jsem se rovnou vyptala na budovu A, aniž bych se vůbec snažila sama zorientovat. Dozvěděla jsem se, že je to budova, do které jsem právě vstoupila a zároveň jsem si také všimla velkého nápisu na orientační tabuli. V tomto případě tedy má obava z nekonečného bloudění chodbami soudu beze zbytku zapůsobila.
Jednací síň jsem podle tabule našla rychle. Byla v úzké chodbě, ve které byly dveře do více jednacích síní a to velmi blízko sebe – celou dobu čekání jsem přemýšlela, jak je možné, že se na tak malý prostor vejde tolik místností, ve kterých má probíhat soudní jednání. Dorazila jsem se značným předstihem, takže jsem měla možnost pozorovat, co se na chodbě děje. Musím se přiznat, že všichni zaměstnanci soudu na mne působili pozitivním a neformálním dojmem. Dámy pobíhaly mezi kancelářemi se slovy, že v Tatrách je sněhová kalamita a personál do soudních síní svolával účastníky milým hlasem.
Před soudní síní již seděla účastnice jednání se svou advokátkou a já měla možnost zaslechnout útržky z jejich rozhovoru – musím přiznat, že tato zkušenost pro mne byla snad zajímavější a přínosnější než samotné soudní jednání. Advokátka vytáhla nějaké papíry a radila své klientce, že až bude přečtena výpověď, bude předstoupeno k výslechu účastníků a že by měla vypovídat „v tomto duchu“. Tuto formulaci jsem již slyšela tolikrát, ale ten den jsem si ji musela opakovat ještě mnohokrát, protože mne její možný obsah znepokojil. Každý ví, že se u soudu vypovídá pod přísahou, „pravda a nic než pravda“ – jak do toho zapadá vypovídání „v nějakém duchu“ mi nebylo jasné. [zde se kolegyně mýlí, jednak je soudní jednání interpretací svého druhu a jednak u účastnické výpovědi se předpokládá subjektivní zkreslení, a míra redukce a transformace informace je dána i reakcemi a přístupy protistrany]. Během rozhovoru také vyšlo najevo, že kromě rozvodového řízení vedou manželé také spor o dům, ve kterém bydlí. Několik minut před zahájením jednání vešla do síně neformálně oblečená zapisovatelka a chvíli po ní soudce s notesy a talárem přehozeným přes ruku. Ostatní byli pozváni do síně přesně na čas.
Síň byla malinkatá, pro veřejnost zde byla pouze jedna lavice těsně u zdi, přesto působil prostor majestátně a úředně – nemohla jsem si nevšimnout velkého státního znaku ČR přímo za soudcovými zády a v průběhu jednání upoutal mou pozornost ještě několikrát. Kromě soudce a zapisovatelky byli přítomni již jen žalovaná se svou advokátkou a žalující, který se zastupoval sám, což mne překvapilo vzhledem k tomu, že – jak jsem se během jednání dozvěděla – neměl žádné právnické vzdělání. Jak žalovaná a její advokátka, tak žalující na mne působili velmi škrobeným dojmem. Byli oblečeni formálně a staromódně. Při pozorování interakce obžalované a její advokátky jsem se nemohla zbavit pocitu, že se advokátka snaží působit na svou klientku právě onou formálností a úředností a tím ji dohnat k přesvědčení, že je vydána napospas jejím profesionálním radám. [dobrý postřeh] Naopak soudce sice po celou dobu zachovával potřebné formality a dekorum, nicméně na mne působil velmi sympatickým, uvolněným dojmem. Zapisovatelka celou dobu zapisovala do počítače a upoutala mne pouze jednou, a to když v průběhu jednání nahlas vzdechla – nepozorovala jsem však nic v síni, co by mohlo onen vzdech způsobit, byl to velmi zvláštní okamžik. Ve výsledku tak byla atmosféra v síni v podstatě dvojí – účastníci zachovávali formální, mrazivou atmosféru a soudce naopak působil pozitivním dojmem. Zaujal mne způsob vedení soudního zápisu, kdy soudce vždy vyslechl jednu ze stran a pak diktoval zapisovatelce obsah výpovědi.
Celý průběh jednání byl srozumitelný – jen jednou použil soudce komplikovanější výraz a ten okamžitě objasnil tak, aby byl srozumitelný i laikovi. Jeden okamžik během výpovědi žalované mi také trochu objasnil onu na začátku použitou frázi „vypovídat v tomto duchu“. Když se totiž soudce žalované zeptal, proč stále bydlí v domě se svým manželem, se kterým se rozvádí a už déle jak rok s ním nevede společnou domácnost, odpověděla žalovaná, že se nechce odstěhovat kvůli nezletilému synovi, který jí byl svěřen do péče a který na tom domě velmi lpí. Je mi jasné, že málokteré dítě se stěhuje rádo z domu, kde celý život vyrůstalo, nicméně si myslím, že to není ten pravý a hlavní důvod, proč žalovaná stále bydlí v domě, o který se se svým (dnes již bývalým) partnerem soudí.
Během čekání na rozsudek jsem si vedle dveří jednací síně všimla vyvěšeného poučení pro osoby vstupující do jednací síně. Byly na něm uvedeny pokyny jak se chovat během jednání, včetně správného oslovování, vstávání při rozsudku a sundávání pokrývky hlavy – připadlo mi to velmi praktické, nebyla jsem si jistá, jak se mám při vyslechnutí rozsudku jako přihlížející chovat.
Při opětovném vstupování do jednací síně k vyslechnutí rozsudku mi žalovaná málem zavřela dveře před nosem a počastovala mne nepřívětivým pohledem, který jsem naprosto chápala. Byla to kromě jednoho rychlého ohlédnutí v průběhu jednání jediná očividná reakce na mou přítomnost v soudní síni. Po vynesení rozsudku mělo být jeho znění vytištěno, aby ho účastníci obdrželi ihned písemně. Kvůli technické chybě však nefungovala tiskárna. Očekávala jsem, že se situace bude muset složitě řešit, a velmi mne proto překvapilo, když po chvilce snažení zapisovatelky soudce uzavřel jednání s tím, že účastníci obdrží rozsudek do měsíce poštou. Jistě v mém případě opět převládla představa justice jako byrokratické mašinérie, která se neobejde bez jediné formality.
Žádné komentáře:
Okomentovat