Soud na mě celkově působil dosti „rodinným“ dojmem. Aktéři soudu byli kolegové z práce a dobří známí. Žalující rozhodně neměl v úmyslu způsobit žalovanému újmu, spíš se jednalo o takové „daní za vyučenou“. Přátelské vztahy byly patrné i z rozhovorů během pauz v soudním přelíčení, z toho jak se navzájem pouštěli do dveří (občas jsem měl skoro pocit, že nakonec neprojde nikdo) i z výpovědí u samotného soudu. Co mě trochu zarazilo byl fakt, že upuštěním od kárných opatření došlo upuštění od jakýchkoli reálných dopadů soudu. Tudíž mi to připadalo jako trochu zbytečné vynaložení peněz, času a lidských i materiálních zdrojů. Na druhou stranu, ale soudcům rozhodně jejich zaměstnání nezávidím. Jak by to totiž asi vypadalo, kdybych např. já ve škole nebo lidé běžně v zaměstnání byli podrobeni obdobnému procesu za pozdní odevzdávání prací a pracovních úkolů.
[Post je velmi potřebný. Jen na okraj zmiňme, že pozorovatel rozhodoval na základě obecného mínění o právu a tak nepostřehl, že kárné senáty už nejsou složeny ze soudců, nýbrž ze soudců, advokátů, státních zástupců a akademiků. Hodnocení výkonu spravedlnosti v naší zemi je velmi často ovládáno takovým míněním, což je dáno jak slabou úrovní "občanské vzdělanosti" editorů a vedoucích vydádní novin a zpravodajských pořadů, tak výrazným materiálním podceněním komunikace ze strany soudů, což však není případ NSS, který je se svou ofenzivní mediální politikou velmi úspěšný a již dávno v této disciplíně předčil průkopníka v otevřeném informování o dění v justici, jímž byl Ústavní soud. Nedělám si iluze, že média budou tuto poznámku chápat jako nespravedlivou.]
Datum: 15.10. 2009 10:00-13:00
Věc: Kárná odpovědnost soudů – pozdní vyhotovení spisů -
Soudní jednání jsem hledal přes internet. Nejvyšší správní soud má na webových stránkách přehledný vyhledávač (na rozdíl od soudu nejvyššího), takže nebyl problém si vybrat jednání, které působilo atraktivně a odpovídalo mým časovým možnostem.
Při vstupu do budovy jsem měl poněkud napjatý pocit. Nikdy předtím jsem u soudu nebyl a tak mě zpočátku trochu překvapilo poměrně přísné bezpečnostní opatření. Po důkladném proskenování všech mých věcí i mé osoby, jsem vyhledal plán budovy, abych našel místnost, kde se přelíčení konalo. Ten jsem však nakonec nemusel využít, poněvadž jakmile ochranka postřehla mou nejistotu, tak mě ochotně navigovala do místa přelíčení. Vzhledem k tomu, že jsem dorazil na místo s předstihem, tak jsem využil sedaček na chodbě. Oproti mému očekávání nepůsobí nikterak luxusně. Na vedlejší sedačce seděl mladý muž odhadem tak kolem třiceti let. Byl formálně oblečen a působil soustředěně, možná nepatrně napjatě. Odhaduji, že by to mohl být obhájce žalované strany. Jinak bylo v chodbě prozatím prázdno. Po deseti minutách tzn. asi pět minut před začátkem přišli ještě muž těsně před padesátkou a žena kolem čtyřiceti let, přišli společně. Muže před síní evidentně znali. Žena s ním něco probírala, ale ač jsem měl uši našponované tak jsem neslyšel dost, abych pochopil smysl rozhovoru. Starší muž s mladým komunikuje jen velmi rezervovaně, skoro se zdá, jako by se rozhovoru bránil. V té chvíli byla soudní síň otevřena a my vyzváni ke vstupu.
Kromě 6-ti členů senátu, dvou osob pomocného personálu a žalujícího a žalovaného jsme byli v místnosti jen dva. Já a jeden chlapík co se protáhl do místnosti na poslední chvíli a po té co během první čtvrthodiny pořídil několik fotek opět zmizel. Většinu zasedání jsem byl tedy jediným pozorovatelem.
Po zahájení soudu porotkyně vyzvala žalujícího, kterým byl onen starší muž, aby přednesl svoje obvinění a zahajovací řeč. Ten se však odkázal na dokument, který soudu zaslal předem. Nepronesl ani žádnou zahajovací řeč a měl jsem z toho dojem, že na žalobě nemá žádný osobní zájem (což se nakonec ukázalo jako víceméně pravda), žalující strana byla zastoupena pouze jeho osobou.
Zrovna tak obžalovaná strana, byla zastoupena pouze žalovaným. Byl jím onen mladý muž. Jeho zahajovací řeč trvala asi 25 minut, poskytla mi celkem podrobný vhled do skutkové podstaty celé záležitosti. Obžalovaný byl soudcem, důvodem k žalobě bylo pozdní vyhotovení asi 18-ti soudních spisů na začátku letošního roku. Žalujícím byl jeho nejvyšší nadřízený, tedy předseda zmiňovaného soudu.
Obžalovaný během své řeči plně přiznal, že uvedná událost se stala. Odvolal se však na lékařské zprávy, které měl s sebou a které potvrzovaly jeho onemocnění v inkriminované době. Byla mu nabídnuta neschopenka, kterou však odmítl údajně kvůli množství pracovních povinností, které by díky ní musel odložit. Toto onemocnění mělo způsobit omezení jeho schopností při výkonu práce a potažmo mělo být příčinnou jeho prohřešku. Na závěr navrhl, jako možné závěry buď zproštění obžaloby, nebo upuštění od kárných opatření v případě, že bude uznán vinným. V případě, že by bylo přistoupeno ke kárným opatřením, žádal o jejich pouze symbolickou výši s odkazem na manželku na rodičovské dovolené a tři děti.
Řeč obžalovaného byla pronesena dosti emotivně, skoro bych řekl pohnutým hlasem. Ke konci už se obžalovaný trochu opakoval, a proto ho předsedkyně senátu vlídně, ale rozhodně směřovala ke stručnému dokončení řeči. Současně bylo patrné, že obžalovaný se jako soudce umí v soudním prostředí pohybovat, protože jeho chování, bylo navzdory emotivnosti zcela korektní, zdvořilé a jeho řeč přesná. Tuto zdvořilost (někdy z mého pohledu přehnanou) bych demonstroval na následujícím úryvku:
Obžalovaný: Mohu paní předsedkyně?
Předsedkyně: Ne.
Obžalovaný: Děkuji.
Z poroty obžalovaného sledovala pouze předsedkyně, ostatní zírali do papírů. Ne jinak tomu bylo u žalujícího. Po pronesení této řeči následovalo dokazování, skutkové podstaty věci doličnými spisy. To jak rychle a bez přeřeku dokázala předsedkyně senátu vychrlit poměrně nemalé množství spisů a fakta k nim se vztahující bylo pozoruhodné. Obžalovaný i žalující se vším souhlasili. Poté bylo položeno několik upřesňujících dotazů načež bylo přelíčení přerušeno za účelem porady poroty.
Pauza trvala asi čtvrt hodiny. Vzhledem k tomu, že na chodbě jsme byli opět v původní sestavě tři soudci(žalující, žalovaný a ona žena - svědkyně), tak jsem nemohl uniknout jejich pozornosti. Obžalovaný po chvilce oddechu, přistoupil ke mně (ač jsem se tvářil, že tam nejsem) a optal se mě proč vlastně soud sleduju, odkud jsem a co bude výstupem. Po zodpovězení všech otázek konstatoval, že jsem si vybral poněkud neobvykle a raději jsem si měl zvolit nějaký civilní soud. Během rozhovoru působil velmi sympaticky a musel jsem se trochu bránit, abych mu nezačal fandit.
Po opětovném započetí zasedání byla předvolána svědkyně – ona žena z chodby,přímá nadřízená obžalovaného, která do této doby v soudní síni nebyla. Bylo jí položeno několik otázek týkajících se pracovních schopností a disciplíny obžalovaného. Ty vylíčila ve velmi dobrém světle. Potvrdila, že daný prohřešek od té doby nebyl opakován. Zdůraznila jeho ochotu pomáhat mladším a méně zkušeným kolegům (obžalovaný u soudu pracuje 10 let) Na přímou otázku obžalovaného rovněž potvrdila, že soud není plně personálně obsazen a soudci tak mají více práce než je standardní, čímž učinila rozhodnutí obžalovaného nepřijmout neschopenku legitimním. Během výpovědí, se nijak netajila, že s obžalovaným mají přátelské vztahy(na pracovní úrovni), mají kanceláře vedle sebe a často se o svých kauzách navzájem radí a běžně si tykají.
Po výpovědi svědkyně padlo ještě několik upřesňujících otázek. Ty se dotazovaly především na předchozí kárná řízení (bylo jich asi čtyři nebo pět) a jestli nejsou přitěžující okolností pro obžalovaného. Vzhledem k tomu, že mezi výkonem posledního kárného opatření a tímto přestupkem uplynul více než rok, tak tomu tak nebylo.
Potom byly proneseny závěrečné řeči. Řeč žalujícího byla dost neformální, používal nespisovné výrazy. V řeči věnoval většinu času líčení pozitivních stránek obžalovaného (odbornost, množství vyřešených kauz, ochotu pomáhat, smysl pro fungování v kolektivu). Na závěr uvedl pouze, že toto není první kárné řízení, které obžalovaný absolvuje, a že ho to mrzí právě vzhledem k jeho četným pozitivům.
Řeč obžalovaného dávala důraz především na onemocnění v době přestupku a neúměrné zatížení soudců u dotyčného soudu. Potom bylo zasedání přerušeno asi na 45 min, aby po této pauze byl pronesen rozsudek. V něm byl obžalovaný uznán vinným, nicméně bylo upuštěno od kárných opatření. Po vynesení rozsudku se trojice kolegů zvedla a poměrně rychle odešla, za síně, aniž by dali najevo jakékoli emoce.
Žádné komentáře:
Okomentovat