Rozdíl v pohledu je v základu vyjádřen odlišnými názory na výši trestu. Při spodní hranici zákonem stanovené doby (10 let) u obhájce a naopak při vrchní (15 let) u státního zástupce lze očekávat. Jako dobrý rozlišovací nástroj to lze použít u svědků. „Osobně“ zasažená žena navrhuje provaz. Známý, který i během přelíčení obžalovaného pozdraví: „Ahoj,“ a ještě se na něj při své výpovědi několikrát obrací, nevěří ani v to, že čin skutečně spáchal, a trest odhaduje kolem 10 let.
Naše vnímání soudního jednání jakožto studentů sociologie nemohlo zůstat neovlivněno sociologickými poznatky a teoriemi. Pro mnohé aspekty tohoto jednání jsme nacházeli sociologicky relevantní interpretace.
Soudní jednání jako celek bylo charakteristické přísně byrokratickou podobou. Klasická teorie Maxe Webera „chápe byrokracii nehodnotícím způsobem a zdůrazňuje, že právě ona zajišťuje díky své odbornosti ve srovnání se všemi ostatními typy správy nejvyšší míru preciznosti, stálosti, disciplinovanosti, spolehlivosti, propočitatelnosti“ (Keller 2005: 274 – 275) a formální racionality. Všechny tyto rysy byrokratické správy bylo možné během soudního jednání identifikovat, a to v jednání všech aktérů. Nebyl zde žádný prostor pro libovůli. Weber sám nicméně upozorňuje také na negativní důsledek, který s sebou přináší vysoký stupeň formální racionality zosobněný v byrokracii. Je jím rostoucí neosobnost vedoucí až k dehumanizaci společnosti. Také tuto charakteristiku jsme mohli při soudním jednání spatřit, zejména v roli předsedkyně senátu, státní zástupkyně i obhájce, jakoby se obžalovaný jako člověk rozplynul v paragraf. V tomto smyslu se přelíčení podobalo jakési továrně na čisté svědomí společnosti.
Skutečnost, že nikdo v soudní síni nevyjádřil ani nejmenší možnost nápravy obžalovaného, může být nahlížena sociologickou teorií jako labeling, etiketizace ; sociálně nepřizpůsobivý a zároveň alkoholik je většinovou společností označen jako neschopný nápravy a v důsledku toho se neschopným nápravy skutečně stává. Pohybujeme se tak v paradigmatu interpretativní sociologie.
Celý proces jakožto proces veřejný bychom mohli společně s Émile Durkheimem klasifikovat jako rituál, jehož „funkcí… je… obnovovat pocit vzájemnosti mezi členy společnosti a posilovat vliv celku na jeho části… Rituály… vyzvedávají bezpodmínečnou závaznost nadindividuálních sociálních norem a pravidel“ (Keller 2005: 222). V tomto případě onu „část“ představuje obžalovaný a „celek“ je společnost reprezentovaná formálně státní zástupkyní a co do autority předsedkyní senátu, která usiluje o dosažení spravedlnosti ve společnosti a rozhoduje o ní. Samotné veřejné soudní jednání, umocněné navíc aktivní přítomností médií - focením obžalovaného, můžeme pak pojímat jako součást trestu, popřípadě výchovného a nápravného působení. Nicméně, zdá se nám, že předsedkyně senátu tuto možnost výchovného efektu situace z pozice své autority využila velice minimalisticky až nedostatečně.
Soudní jednání je podle našeho názoru pěknou ukázkou Goffmanova divadla , kde všichni aktéři hrají naučené role. Za prvé zde rozeznáme „scénu zahrnující nábytek, výzdobu, rozmístění objektů v prostoru a další předměty v pozadí, jež vytvářejí kulisy a rekvizity pro množství lidských činností hraných před, uvnitř a na této scéně“ (Goffman 1999: 29). Soudní síň představuje prostor, v němž každému z aktérů náleží přesně vymezené místo. Hierarchie vztahů mezi aktéry je dokonce jasně vyjádřena prostřednictvím vyvýšeného místa určeného soudnímu senátu, takže senát na obžalovaného sedícího v lavici vždy shlíží shora. Za druhé můžeme u každého z přítomných v soudní síni rozeznat znaky, jež jsou součástí jeho osobní fasády. Nejnápadnějším znakem je bezesporu oblečení; zatímco obhájce, obžalovaný, svědci a publikum jsou oblečeni civilně, soudci i státní zástupci mají na sobě talár. V této souvislosti nelze nepřipomenout aktuální diskusi na téma zavedení povinnosti pro advokáty nosit taláry při soudních jednáních. Je záměrem České advokátní komory posílit věrohodnost výkonu role advokátů? Dle Goffmana však přesvědčivost role závisí nejen na oblečení, ale také na pohlaví, věku a rase; velikosti a vzhledu; držení těla, způsobu mluvy, výrazu obličeje, gestikulaci atp.
Při pozorování výkonu pane obhájce při soudním líčení nám neuniklo jeho neprozřetelné vypadnutí z role během jeho závěrečné řeči. Co se stalo? Pan obhájce zcela v souladu se svou rolí, jíž sledoval naplnění zájmů svého klienta, potažmo svých zájmů, pronesl závěrečnou řeč s důrazem na polehčující okolnosti. Avšak v jednom z argumentů uvedených na obhajobu obžalovaného jakoby na krátko vypadl z role, když uvedl, že „krátkodobé tresty za majetkovou trestnou činnost na obžalovaného nepůsobily výchovně“. Co tímto argumentem sledoval? Bylo by vhodnější obžalovaného potrestat delším pobytem ve vězení, aby to na něj zapůsobilo výchovně? Domníváme se, že touto větou obžalovanému spíše přitížil, na což koneckonců narazila během rozhovoru se soudkyní i naše kolegyně. Paní soudkyně uvedla, že „někdy jí připadá obhájce jako spíš přitěžující okolnost obžalovaného“. Z rozhovoru s panem obhájce vyplynulo, jak slabé je jeho ztotožnění se s rolí v tomto konkrétním soudním procesu. Pan obhájce byl naprosto přesvědčen o vině svého klienta, a proto byl jeho výkon role obhájce jen málo věrohodný. Jistou váhu bychom přikládali také faktu, že panu obhájci byl klient přidělen, a proto chyběla finanční motivace pro výkon jeho role.
Při jednání jsme zaznamenali rozdíly ve výpovědích svědků bezprostředně po činu na policii a u soudu, které se nám pozorovatelům zdály dost významné. Na to, jak na tyto rozdíly pohlížejí, jsme se ptali paní soudkyně, přísedícího a státní zástupkyně – a jejich přístup k těmto rozdílům je překvapivě zcela odlišný. Podle soudkyně jsou v podstatě normální, nejde o konkrétní slova, ale jak to, co svědkové vypověděli, zapadá do celkového obrázku průběhu trestného činu, podle přísedícího je pro soudce důležitější to, co zazní u soudu, a podle státní zástupkyně je důležité to, co svědkové vypověděli dříve na policii. Tyto různé přístupy se u paní soudkyně a státní zástupkyně dají vysvětlit selektivním vnímáním každé z nich, což je způsobeno jejich odlišnou rolí v soudním řízení (sama soudkyně poznamenala, že zatímco státní zástupce a obhájce si vždy z důkazů vybírají jen něco, ona musí obsáhnout vše). Překvapivý je ale rozdíl mezi názorem soudkyně a přísedícího – ten může být způsoben tím, že jeden z nich je profesionál a druhý laik, kdy každý z nich je (v duchu fenomenologie) vybaven jiným balíkem příručního vědění, na jehož základě přistupuje k interpretaci jevů, navíc pohled laika může být ovlivněn i obecnou představou, že u soudu se říká vždy pravda.
Jak nahlížet na nemožnost resocializace, která byla tolikrát zmiňovaná jak v řeči státní zástupkyně, tak při vynášení rozsudku hlavní soudkyní? Jak na ni nahlížet ze sociologického úhlu pohledu? Zajímavou perspektivu poskytuje etiketizační teorie (Giddens, 2005). Deviaci nechápe jako objektivní vlastnost jedince. To, co je deviantní, zjišťují sociální aktéři při interakci s ostatními jedinci a společenskými institucemi. Deviace tak pochopitelně ztrácí svůj nepřijatelný charakter ve společnosti, která ji jako deviaci nerozpoznává – mezi odsouzenými bude člověk těžko sankcionován za to, za co by byl ve společnosti „tam venku“.
Verdikt týkající se nemožnosti resocializace, který soud a státní zástupkyně zdůrazňovali, je akt etiketizace par excellence. Odsouzený je zde prakticky vyloučen z normální společnosti ba co víc, toto vyloučení je institucionálně potvrzené a neustále – výpisem z trestního rejstříku - reprodukované. Z obviněného, který byl doposud označován (etiketizován) jako bezdomovec, ačkoli tomu tak paradoxně nebylo (žil u rodičů), se najednou stal odsouzený, u něhož je návrat do společnosti přinejmenším velmi obtížný. A když by se tak stalo, je mu vinou etikety jistá sféra společnosti (např. určitá zaměstnání) zcela uzavřena. Kruh se uzavírá, sebenaplňující se proroctví vstupuje na scénu.
Giddens ve své knize Sociologie upozorňuje na fakt, že samotný proces etiketizace má mocenskou povahu. Nabízí se tedy paralela s teorií Michela Foucaulta, který tvrdí, že konstituce jakéhokoli subjektu je mocenský akt (Foucault, 1996). Nejde tady totiž pouze o etiketu, kterou soud odsouzenému nalepí do jeho trestního rejstříku, jde i o konstituci jedincovy identity. Diskurz práva je totiž neúprosný. Lidský subjekt je přinucen podrobit se mu a přijmout tak zcela jinou definici sebe sama. Subjekt je vyloučen z kontextu, který chápe jako zdroj své identity, a místo toho podroben systému, který jeho identitu vytváří znovu bez ohledu na to, čím je. Svým vlastním jazykem, svými vlastními praktikami, které jsou tak vzdálené praxi běžného života. Diskurz, který znovu kategorizuje a disciplinuje, aby dal vzniknout subjektu, jehož hranice (v případě trestního práva) tvoří vina, nevina a výše trestu.
Resocializace je tedy nemožná nejen kvůli tomu, že jí jedinec není schopen na základě vyjádření soudních znalců, ale i kvůli tomu, v jakém kontextu dochází k redefinování jedincovy identity a jaké praktiky jsou k tomu užívány. A v neposlední řadě také kvůli tomu, v jakých kategoriích je na tento proces nahlíženo. K novému zapojení do společnosti je totiž potřebný především kontakt s těmi, kteří jsou oním referenčním rámcem, k němuž resocializace směřuje. A ten bohužel těžko zprostředkuje skupina dozorců a ostatních odsouzených.
Žádné komentáře:
Okomentovat