Když jsem přišla před soudní síň, kde se mělo odehrávat soudní jednání, které jsem se rozhodla navštívit, všimla jsem si dvou lidí, kteří v družném hovoru seděli na lavičce přede dveřmi. Přemýšlela jsem, kdo to asi je, a napadlo mě, že to snad budou manželé, kteří mají být rozvedeni, což se později i potvrdilo. Velmi mě překvapilo, že přišli takhle spolu, a že seděli vedle sebe a normálně si povídali. Soudkyně přišla asi pět minut po ohlášeném začátku soudu.
Když jednání začalo, paní soudkyně začala jakoby automaticky odříkávat, co bylo třeba. Nejprve se ptala paní – zatím ještě manželky – jestli je opravdu přesvědčena, že manželství již nelze dát dohromady, jestli nechce třeba zkusit navštívit
manželskou poradnu. I tento dotaz vznesla stále stejně znuděným a formálním hlasem. Paní na to odpověděla, že manželskou poradnu navštívit nechce.
Kromě znuděného přístupu soudkyně byl pro mě, jak jsem již předestřela, překvapivý i ne-emocionální přístup obou manželů. To by se ale nejspíš dalo vysvětlit tím, že paní podala žádost o rozvod již najaře roku 2008 a emoce za tu dobu stihly vyprchat.
Když jsme všichni – soudkyně, rozvádějící se manželé, já a tři studentky právnické fakulty – vešli do soudní síně, jednání mohlo začít. V průběhu celého jednání mě překvapila nepřítomnost emocí a jakási znuděnost a velká formálnost paní soudkyně. Vzhledem k předmětu jednání jsem očekávala od paní soudkyně větší takt a větší projevy zainteresovanosti a emocionality od rozvádějících se manželů. Vlastně jsem si vybrala soudní jednání o rozvodu právě proto, že jsem chtěla zjistit, jaké emoce se při tom budou projevovat. Proto mě svým způsobem sklamalo, jak celé jednání probíhalo formálně a bez emocí. Na druhou stranu je příjemné vidět, že i taková nepříjemná událost, jako je rozvod, nemusí znamenat přetrvávající negativní vztah mezi oběma rozvádějícími se lidmi.
Celý zbytek jednání probíhal v tom duchu, že soudkyně mluvila o jednotlivých ujednáních, ke kterým již manželé ve spolupráci se soudem došli (jako je dohoda o svěření nezletilého syna do péče paní a o výživném, které má pán na něj platit, a také to, že se manželé dohodli, že paní zůstane byt, pánovi pak kutilské nářadí) a ověřovala si, zda jsou si těchto ujednání oba manželé vědomi a stále s nimi souhlasí. Manželé celou dobu mlčeli a jen přikyvovali. Nakonec soudkyně dospěla ke konečnému rozhodnutí, že manželství se rozvádí. Toto byla první chvíle, kdy jsem si všimla alespoň nějakého projevu emocí, a to u paní, která vypadala poněkud posmutněle. Naproti tomu výraz pána se vůbec nezměnil. Že by se potvrzovalo, že ženy jsou přece jen opravdu emocionálnější než muži?
Celkový formální průběh jednání mě nijak nepřekvapil, snad jen tím, že nebyla přítomná ani zapisovatelka, místo které měla paní soudkyně diktafon, na který si vše nahrávala. Naproti tomu mě velice překvapila nepřítomnost výraznějších emocí a jakoby nezaujatost všech účastníků – soudkyně i obou manželů. Celkově na mě ale oba rozvádějící se manželé působili velice vyrovnaně, když vezmeme v úvahu, o jakou příležitost šlo. Paní na mě dokonce působila dojmem, že už si nalezla jiný vztah, a čeká jen, až se skrze rozvod definitivně vymaní z manželství. To je ale pouze má domněnka, nic takového u soudu nikdo nezmínil.
Žádné komentáře:
Okomentovat