Z návštěvy soudu jsem si odnesla tak trochu smíšené pocity. Setkala jsem se s velkým respektem ze soudního jednání ze strany jejich aktérů i přihlížejících, podporovaným formálností jednání, která pro „obyčejného“ člověka není zcela běžná. Setkala jsem se ale i s pravým opakem, když např. na jedno z trestních řízení, kterého jsem se chtěla zúčastnit, bez jakékoli omluvy nedorazil obžalovaný. Viděla jsem různé přístupy soudců, advokátů i státních zástupců, které někdy člověku dávaly pocit, že jeho problém je důležitý, a jindy zase, že je pouze jedním z mnoha, žádná výjimka. Možná proto mají lidé k soudům, právníkům a právu obecně tak rozporuplné pocity. V každém případě to byla ale cenná zkušenost.
První jednání, které jsem navštívila a které se týkalo majetkového vypořádání rozvádějících se manželů, bylo podle mého názoru hezkou ukázkou jedné z nejdůležitějších funkcí právního systému – funkce smírčí neboli funkce řešení sporů mezi lidmi. A to zejména díky chování paní soudkyně. Její přístup vyvolával dojem, že se o daný případ opravdu zajímá, že to pro ni není jen další z mnoha sporů, které musí řešit. Byla na ní vidět upřímná snaha o vyřešení sporu mezi manželi a jejich usmíření, o nalezení nějakého kompromisu přijatelného pro obě strany, aby se řízení zbytečně dále neprotahovalo a jeho účastníkům se tak zbytečně nezvyšovaly náklady na něj. Přesto se ale dané řízení táhne už více než dva roky (což mohlo samozřejmě ke snaze soudkyně konečně spor vyřešit a ukončit také přispět). V tomto případě bych to však nedávala za vinu administrativním průtahům, které jsou bohužel v českém soudnictví celkem časté, jako spíše neschopnosti stran sporu na čemkoli se dohodnout či vůbec spolu komunikovat. [Zde kolegyně bohužel podlehla častému omylu, který přenáší dysfunkce systému na jeho klienty; soud, pokud má plnit rozsuzovací funkci, musí rozhodnout v rozumném čase vždy.]
U trestního řízení ve věci opakovaného maření soudního rozhodnutí o zákazu pobytu, byla nejvíce viditelná funkce právního systému jako regulátora chování ve společnosti a prostředku sociální kontroly. Nejsem si ale jistá, zda v případě daného obžalovaného bude tato funkce práva naplněna. Moje pochybnosti plynou zejména z faktu, že ačkoli obžalovaný stál před soudem už několikrát a pobýval i ve vězení, dopouští se trestné činnosti i nadále.
I v tomto případě všichni (soudce, státní zástupkyně, obhájce) chovali samozřejmě naprosto profesionálně, bez známky jakýchkoli předsudků či negativních postojů vůči obžalovanému. Přesto se mi jejich přístup zdál více odměřený, nezainteresovaný, rutinní (a to i u obhájce, u kterého to člověka asi nejvíce zarazí). Měla jsem zde daleko větší pocit, že se jedná pouze o jeden případ z mnoha, ničím zvláštní, kterým není třeba nějak hlouběji se zabývat. Řekla bych, že to souvisí právě s tím, v jakém případě plní právo jakou funkci. V případě prvním je hlavním úkolem práva vyřešit nějaký spor, pomoci člověku řešit nějaký jeho problém. Soudce se pak možná dokáže daleko více vžít do situace člověka stojícího před soudem, protože by se sám mohl ve stejné situaci ocitnout, a také se více o danou věc zajímá. V druhém případě ale jde hlavně o potrestání protiprávního jednání a jeho nápravu. Vžití se do situace obžalovaného ze strany soudce je zde asi méně snadné a onen neosobní, odměřený přístup je proto častější. Tím ale nechci říct, že by přístup soudců k obžalovaným byl nějak nekorektní, s tím jsem se v žádném případě nesetkala.
Žádné komentáře:
Okomentovat