Jednání se týkalo pěti mužů obžalovaných kvůli opakovanému odcizení plechových plátů, krytin a svodů z mnoha objektů. Jak jsem se dozvěděla během přestávek od ostrahy, soudní řízení už probíhalo přibližně měsíc, poškozených bylo asi kolem 60. V tomto konkrétním jednání jich bylo vyslechnuto 8, jeden se nedostavil. Jednání bylo rozděleno dvěma přestávkami. Jednání bylo na konci přerušeno do příštího jednání, které se mělo konat za týden.
26. 10. 2009, 9:00 – 13:30, obžaloba z TČ krádeže
Když jsem dorazila (bez jakýchkoli překážek, samozřejmě nepočítám-li ostrahu a detekční rám u vchodu do budovy) k soudní síni, soudce, senát a státní zástupkyně byli již uvnitř. Před soudní síní čekali svědci (poškození), od kterých si později paní zapisovatelka vybrala občanské průkazy. Postupně přicházeli obhájci - vesele a hlasitě se spolu bavili. Ti pak byli do místnosti pozváni jako první. Chvíli nato přivedlo 6 mužů eskorty 5 obžalovaných. Společně s nimi jsem vstoupila do soudní síně i já – to, kdy mám vstoupit a kam se usadit, mi předem vstřícně vysvětlila paní zapisovatelka i členka ostrahy stojící před soudní síní.
Pro obžalované byla určena stará dřevěná lavice, pro veřejnost jedna řada rovněž velice starých dřevěných divadelních sedaček hned za lavicí pro obžalované. Obhájci (5) se na svých místech poměrně tísnili. Soudce zahájil jednání familiárním „Tak se u nás posaďte“ a i v průběhu jednání mluvil ke všem velice přívětivě, ke svědkům uklidňujícím hlasem. V některých chvílích s nimi hovořil skoro jako s dětmi, což ale, podle mého názoru, bylo na místě, neboť bylo vidět, že svědci jsou poměrně nervózní. I přesto ale mluvil vždy jasně a k věci, vyzařovala z něj přirozená autorita.
Svědci (poškození) byli vyslýcháni v první části jednání. Každý byl soudcem poučen o svých povinnostech a právech, načež vypovídali o tom, co jim bylo odcizeno a jaké škody způsobeny. Většina případů se stala již před více jak rokem, a tak na některé otázky svědci odpovídali, že si to již přesně nepamatují. Toto bylo pro mě zarážející, protože mi přijde zvláštní, že se někdo nepřipraví na jednání, kde se dovolává spravedlnosti. Týkalo se to například hodnoty způsobených škod, která byla již dříve ohodnocená znalcem apod.
Po každé výpovědi se soudce zeptal státní zástupkyně, obhájců a poté i obžalovaných, jestli mají nějaké dotazy, přičemž jsem měla pocit, jakoby se obžalovaných ptal už jen pro případ, jakoby s jejich dotazy v tuto chvíli ani nepočítal. Ostatně za celou tuto část jednání nebyl vznesen ani jeden dotaz z ani jedné strany. Každého svědka se soudce po jeho výpovědi zeptal, zda chce nějaké svědečné. Jak jsem si mohla všimnout, tato otázka uvedla mnoho svědků do značných rozpaků. Hodně jich váhalo s odpovědí - bylo vidět, že by svědečné chtěli, ale neví, jak to říct, aby nevypadali jako „hrabiví“.
V dalších dvou částech jednání šlo o vyjmenovávání předchozích trestů obžalovaných a dalších současně vedených trestních řízení, přehled důkazů aktuálně spáchaných trestných činů a přestupků, přehled výsledků znaleckých posudků. Toto bylo pro většinu přítomných značně unavující, postupně byla téměř na všech vidět ospalost, především pak na jednom z členů senátu. Členové eskorty se chvílemi neskrytě protahovali, zívali, četli si ve vlastních notesech, jeden si dokonce vyndal s cinkotem klíče a začal si s nimi přejíždět přes loket, což mi přišlo už poněkud nemístné. Na konci jednání měli dva obžalovaní ještě několik připomínek k důkazům - měli prý pocit, že během čtení nedostali možnost se ohradit. Podle mého názoru, prostoru k vyjádření dostávali během jednání dostatečně - průběžně po celou dobu jednání. Domnívám se, že tento názor zastával i soudce, protože tím byl překvapen, nicméně je bez jakýchkoli okolků přívětivě vyslechl.
Celkově, co se týče atmosféry, bylo vidět, že vztahy mezi pracovníky soudu jsou velmi přátelské. Všichni byli vstřícní i ke mně. Ovšem ze strany jednoho člena eskorty (jako jediný nevedl žádného obžalovaného) byla vstřícnost až přehnaná. O druhé přestávce při odchodu ze soudní síně mě dokonce trochu „vyděsil“, když se mnou začal žertovat, že si mě vezmou s sebou nahoru „na hraní“, jestli nechci jít s nimi. Po přestávce v humoru pokračoval – při vcházení do soudní síně mě chytl za ruku a pustil mě až uvnitř, s tím, že „mě taky vede“ – jestli jsem dobře pochopila, měla jsem hrát roli obžalovaného.
Dle mého názoru budova soudu, zvenku vhodně reprezentuje důstojnost orgánu, který v ní sídlí. Jedná se o v centru umístěnou neoklasicistickou nově opravenou budovu. Uvnitř soudní síně, ve které se konalo jednání, bylo ovšem ještě zastaralé vybavení, které působilo poněkud stroze.
Žádné komentáře:
Okomentovat