Když jsem přišla do budovy soudu, vůbec mi nedošlo, že u vchodu existuje něco jako bezpečnostní rám. V klidu jsem prošla skrz a zastavila se až u pultu, za kterým seděl policista a chvíli se na mě nevěřícně koukal. Nechápala jsem proč a hlavně mi nedošlo, že to odporné pípání je kvůli mně. Pro sebe si zamumlal něco ve smyslu - to snad není možný – a vydal se hledat svého kolegu, který měl stát u kontrolního pultu. Já jsem čekala s úsměvem na tváři, co se bude dít dál. Po běžné kontrole mě konečně pustili dovnitř. Zmátlo mě, že ještě dvě minuty před začátkem jednání na chodbě před jednací síní nikdo nestál, proto jsem raději sešla zpátky dolů k policistům a tam počkala, zda se někdo neobjeví.
Atmosféra celého jednání se nesla spíše v pozitivním duchu. Paní soudkyně byla jasně nestranná, ale bylo vidět, že se snaží sjednat mír, aniž by zahájila soudní řízení. Po zjištění několika skutečností případ odložila o měsíc, aby dala šanci oběma stranám. Myslím si však, že jednání by proběhlo rychleji, kdyby se dostavil sám žalobce, jeho právník bez pokynů svého klienta neudělal žádný zásadní krok, což byla velká ztráta času.
9. října 2009; 10.35 - 10.55
Toto soudní jednání mi takzvaně spadlo do klína, protože už rok pracuji ve firmě která patří mému bratrovi. Jeho dlouholetý spolupracovník si nějaký čas po odchodu z firmy začal nárokovat provize za své služby, přestože na něj byla kladena podmínka, že své peníze dostane, až sežene formality, díky kterým bude možné prodávat zboží, které pro firmu objednával. Po jeho odchodu z firmy se žádných dokumentů nedočkali, a proto kvůli domluvě (bohužel jen ústní) peníze nedostal. Rozhodl se formu zažalovat, aby získal svou provizi. Situace byla zkomplikovaná, protože jsme jeho faktury uznali, ovšem vystavili a započetli mu jinou pohledávku, na které se s mým bratrem taktéž ústně dohodl. Jednalo se o zboží, které nepřišlo od výrobce a náhradu škody tímto vzniklé si měli rozdělit napůl. Naše faktury vrátil, ale zápočet si nechal jako doplňující důkaz, že uznáváme jeho nárok na provize.
Na co však soudkyně upozornila, předložené důkazy - faktury, které mu měly být uhrazeny, neměly razítka. Rovněž označila důkazy za lajdácké, protože neměly důstojnou formu a navíc nebyly podloženy skutkovou podstatou, nebo-li že žalobce neprokázal žádné dokumenty, díky nimž má na provize nárok. Žalobce se na jednání nedostavil, proto neznáme důvod, proč nebyl doložen zbytek dokumentů.
Po přečtení protokolu a poučení, právník žalujícího žádal o změnu soudního petitu. Jestliže jsem správně porozuměla, protože některé pasáže jsem slyšela hůře, jednalo se o řešení konfliktu mimosoudním vyrovnáním, jež přinesl teprve na jednání. Soudkyně a žalovaná strana měly prostor si tuto dohodu přečíst, ale právník žalovaného prohlásil, že na tuto dohodu nepřistupují. Následovala diskuze, kdy se soudkyně snažila přesvědčit žalované, aby si dohodu promysleli, protože pokud nebude přijata, bude muset zahájit soudní jednání,
při němž musí být vynesen rozsudek. Na krátkou poradu vyhradila pět minut.
V této chvíli došlo k celkem vtipné situaci. Když jsme vycházeli ze soudní síně, soudkyně si všimla, že jsem přežvýkla. Poprosila mě, abych příště vstoupila bez žvýkačky. Všichni účastnící se lehce zasmáli. Na vývěsce před místností visely pokyny jak se chovat během jednání, aby nedošlo k narušení důstojnosti soudního jednání, mimo jiné i zákaz pití a konzumování potravin a jiných poživatin. Až o hodně později jsem si uvědomila, že bych mohla dostat i pokutu na narušení důstojnosti jednání. Můj bratr tuto scénu završil slovy: „Ty si tam žvýkáš jako koza!“ Po pauze pokračovala diskuze, ve které se soudkyně znovu ptala, zda žalovaná strana zvážila své rozhodnutí nepřijmout dohodu. Právník žalovaného prohlásil, že je pro ně velmi nevýhodná. Zlom nastal po otázce soudkyně, proč je nevýhodná. Právník odvětil, že mají vůči žalujícímu rovněž pohledávky, a to přesahující jeho požadovanou částku. Zástupce žalujícího zpozorněl, neboť bylo vidět, že jeho klient mu asi nepověděl celou pravdu. Rovněž paní soudkyně se divila, že o této pohledávce neví.
Právník odvětil, že nebyl důvod se prozatím zmiňovat, protože nebyla předmětem sporu a že se jí chtěli bránit až podle průběhu jednání. Tedy spor, co jsem popsala, se u soudu projednával jen z části nárokované žalobcem. Po této části, která připomínala slovní přestřelku kdo s koho aneb kdo má pohotovější reakce, paní soudkyně prohlásila, že žalobce má měsíční lhůtu na doplnění skutkového tvrzení, tedy prokázání jeho nároku na provize. Zeptala se, jestli by žalovaná strana byla ochotna přijmout jinou dohodu o mimosoudním vyrovnání, na které by se obě strany domluvily.
Po odsouhlasení stanovila rovněž měsíční lhůtu, po které by se měla dozvědět stanoviska obou stran a výsledek jejich domluvy a poté se budou plánovat další kroky. S tímto ukončila proces. Před jednací síní si právníci vyměnili kontakty a domluvili si společné jednání. Právník žalobce mě mile překvapil svým vystupováním, byl příjemný, jednal rychle a přímo. U jednání mi ale přišel spíše zakřiknutý, myslím, že to bylo chybějícími dokumenty, které neměl „v ruce“, tudíž chybějící jistotou a suverenitou. Oproti tomu právník žalovaného disponoval mnoha pravdivými dokumenty, ale jeho chování působilo chladně, až arogantně. Ještě předtím než se ze mě stal nestranný divák, při předávání doplňujících materiálů vůbec nereagoval na můj komentář, i poznámky svého klienta nebral v potaz a pořád se oháněl jen svými argumenty, které chtěl použít při jednání.
Jelikož lhůta ještě nevypršela, nemohu se na konci této práce zmínit o dalším průběhu, avšak sama jej budu pečlivě sledovat, abych se dozvěděla jak to dopadne, ať už z hlediska zainteresované strany, ale i proto, že mě bavilo být chvíli nestranným pozorovatelem.
Paní soudkyně neměla zapisovatelku a vedení protokolu si nahrávala na diktafon. Záznam nejspíš později přepsala. Připomnělo mi to jednání, kterého jsem se v létě zúčastnila jako jeden ze svědků. Ačkoliv šlo o „pouhou“ přestupkovou komisi na městském úřadě, zasedali tři komisaři a zapisovatelka.
Když jsme odcházeli ze soudní budovy, můj bratr prohlásil: „Mně se třepou ruce, jak kdybych něco provedl.“ :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat