Návštěva soudu byla podle mě velmi zajímavým (a mnohdy také docela překvapivým) zážitkem a určitě také zkušeností, která se mi může v životě hodit. Už jen kvůli tomu, že budu vědět, jak to na českých soudech chodí, jak se tam člověk má chovat, a také že ze soudu nebudu mít takový nepříjemný pocit, jako tomu bylo před mou první návštěvou.
Datum jednání: 14.10.2009 Délka jednání: 10:30-11:10
Věc: trestní řízení ve věci opakovaného maření soudního rozhodnutí o zákazu pobytu
Budovu soudu jsem navštívila dvakrát, účastnila jsem se celkem tří zajímavějších jednání. Můj první příchod do budovy byl provázen trochu nepříjemnými pocity. Jednak jsem u soudu nikdy nebyla, takže jsem vůbec nevěděla, co od toho mám čekat, jednak jsem se hned u vchodu musela podrobit menší prohlídce. Poté jsem se už ale po budově mohla volně pohybovat a nikdo se o mě již nezajímal, což mě celkem překvapilo. Skoro jsem čekala, že mě na každém rohu bude někdo zastavovat a vyptávat se, co že tam pohledávám. Docela mě také překvapilo strohé a nepříliš moderní vybavení jednacích síní, protože v porovnání s budovou samotnou a také se soudními síněmi, jak jsem je vídala v amerických filmech či seriálech, to byl výrazný kontrast. Na jednáních jsem se zpočátku cítila trochu nepatřičně, i když jednání byla veřejná, bylo na nich přítomno více pozorovatelů a jeden ze soudců dokonce na mou adresu poznamenal, že pozorovatelé jsou vítáni. Přes to všechno jsem se nemohla zbavit pocitu, že tam nemám co dělat nebo že strkám nos do cizích věcí.
Jak jsem již napsala, účastnila jsem se celkem tří jednání. První se týkalo majetkového vypořádání rozvádějících se manželů. Jednání bylo celkem krátké, nejvíce mě na něm zaujala paní soudkyně. Jednalo se o starší paní, která na mě působila velice autoritativně a přísně. Přišlo mi, že ji daný spor už asi trochu unavuje, neboť se táhne delší dobu, protože manželé spolu odmítají komunikovat a nejsou schopni se téměř na ničem dohodnout. I přes to byla ale paní soudkyně místy i velmi vtipná, což bych u ní nečekala. Co na mě ale udělalo asi největší dojem, byla její velká snaha o nalezení nějakého řešení a usmíření stran sporu, aby kvůli své tvrdohlavosti tzv. „neprosoudily kabát“. To jsem (možná narozdíl od soudících se manželů) velice oceňovala.
Druhé bylo trestní jednání ve věci zpronevěry více než 1,3 milionu Kč. Toto jednání jsem si vybrala hlavně proto, že obžalovanou byla žena. Trestní řízení se ženami podle mého názoru přece jenom nejsou moc častá. Toto jednání bylo „největší“ a také nejdelší ze všech, co jsem navštívila. Kromě výpovědi obžalované probíhaly také výpovědi 4 svědků, proces nesoudil samosoudce – měl i dva přísedící. Jednání mi také připadalo nejvíce formální – před zahájením výpovědí bylo všem přečteno poučení o možnosti výpověď odepřít, výpovědi svědků byly vždy vedeny podle stejného scénáře – nejdříve otázky kladl státní zástupce, poté obhájce, soudce, ten se pak ještě vždy ptal přísedících, jestli mají nějakou otázku, a nakonec se mohla k výpovědi vyjádřit obžalovaná.
Soudce, státní zástupce i obhájce působili velice profesionálně, překvapil mě snad jen nízký věk soudce i státního zástupce. Svědkové vystupovali velmi vyrovnaně. Samotná obžalovaná na mě působila hlavně značně nervózně a taky docela mile. Nikdy bych ji netipla na člověka, který by se mohl dopustit tak rozsáhlé trestné činnosti. Před soudem několikrát vyslovila lítost nad svým činem i úmysl vše napravit. Tato prohlášení mi přišla ale spíše účelná, protože další její výpověď je moc nepotvrzovala. Bohužel jsem musela z jednání odejít ještě před jeho koncem, takže nevím, jestli (a jaký) padl rozsudek, nebo jestli bylo jednání odročeno.
Poslední (a pro mě nejzajímavější) jednání bylo také trestní a jednalo se o řízení ve věci opakovaného maření soudního rozhodnutí o zákazu pobytu. Obžalovaný v tomto případu byl Slovák, který se na území ČR dopustil menší trestné činnosti, za což mu byl uložen trest zákazu pobytu na 5 let, který ovšem opakovaně porušil. Zajímavost tohoto případu by mohla být doložena i tím, že kromě mě bylo jednání přítomno ještě asi 6 dalších pozorovatelů.
Soudce působil velice profesionálně, vyrovnaně a autoritativně. Pan obhájce byl podle mého názoru takovým typickým příkladem právníka, jak si je mnoho lidí představuje – starší, uhlazený atd. Státní zástupkyně mě opět překvapila svým nízkým věkem, jinak však byla také příkladem naprostého profesionála, i když zpočátku působila trochu nervózně – při čtení obvinění mluvila dost rychle a občas trochu drmolila, takže jí nebylo dobře rozumět. To ovšem může být jen můj dojem. Sám obžalovaný vypadal, jako by si myslel, že je mu nějak ubližováno, křivděno, že on vlastně nic neudělal a nechápe proto, z jakého důvodu stojí před soudem. Jinak mi ale nepřišel nervózní nebo nějak nesvůj, možná to bylo způsobeno tím, že to nebyl jeho první soud a že už měl také zkušenosti s vězením.
Samotné jednání začalo přesně na čas tím, že do jednací síně byli pozváni všichni jeho účastníci. Poté se chvíli „napjatě“ čekalo na obžalovaného, protože toho měla na jednání dopravit z vazby policejní eskorta. Po úvodních záležitostech (např. přečtení obvinění) měl obžalovaný vypovídat. Obžalovaný nejdříve k výpovědi (i když dosti neochotně) přistoupil, po několika minutách trochu zmateného a také místy nesrozumitelného povídání ale prohlásil, že vypovídat nechce a že platí jeho předchozí výpověď zaznamenaná pravděpodobně policií, která byla poté soudcem přečtena. Během čtení výpovědi se mi zdáli obhájce i státní zástupkyně až jakoby znudění, duchem nepřítomní, jakoby poslouchali jen napůl. Působili tak zřejmě proto, že onu výpověď dobře znali a její opětovné přečtení bylo pouhou nutnou formalitou. V tomto případu kromě obžalovaného už nevypovídali žádní další svědci, takže po přečtení jeho výpovědi už následovalo navržení trestu ze strany státní zástupkyně i obhájce. Soudce si oba návrhy vyslechl a poté několik minut zvažoval své rozhodnutí, po celou dobu jsme zůstávali všichni v jednací síni. Vyhlášení rozsudku bylo pro mne nejformálnější částí celého hlavního líčení – už proto, že všichni v místnosti při něm museli stát. Obžalovaný dostal trest 8 měsíců nepodmíněně ve věznici s ostrahou. Trest si vyslechl v klidu, jakoby odevzdaně, hned se také vzdal možnosti odvolání. Státní zástupkyně si ponechala lhůtu na rozmyšlenou, protože požadovala vyšší trest. Poté bylo jednání ukončeno.
Žádné komentáře:
Okomentovat