Celé jednání mi připadalo podivuhodně klidné a zbavené jakýchkoli emocí. Nejspíš tomu tak bylo proto, že různá jednání ohledně rozvodu manželů Jančíkových se konala už od dubna 2008, emoce tedy už stačily vyprchat. Dalším poznatkem je, že se mi zdálo, jako by paní Jančíková jaksi spěchala a bála se, že se ještě něco zvrtne. Vždy, když měli oba souhlasit s nějakým ujednáním, které již proběhlo, znervózněla, na konci jednání pak pobízela pana Jančíka aby se vzdal odvolání. Toto chování by se možná dalo vysvětlit tím, že již má nový vztah.
Dne 29.10.2009 jsem navštívila občanskoprávní soudní jednání ve věci rozvodu manželů . Jednalo se o manžele, kteří svazek manželský uzavřeli v roce 1982. Žádost o rozvod podala paní.
Při čekání před soudní síní jsem si všimla dvou lidí, kteří přišli společně v družném, i když ne nijak zvlášť veselém rozhovoru. Tento fakt se mi zdál docela překvapivý, protože jsem byla připravena spíše na to, že rozvádějící se lidé spolu spíše nebudou dobrovolně komunikovat. Před soudní síní také kromě mě a zatím ještě manželů čekaly tři studentky Právnické fakulty, které také chtěly navštívit soudní jednání.
Asi pět minut po oficiálním začátku jednání přišla paní soudkyně. Strohým úřednickým hlasem zavolala pana a paní J. Studentky Právnické fakulty se také vydaly do soudní síně, a tak jsem zaplašila obavy, že by to mohlo někomu vadit, a vstoupila jsem také. Uvnitř nečekal nikdo kromě soudkyně. Nebyla přítomna zapisovatelka, namísto toho si soudkyně vše nahrávala do diktafonu.
U paní soudkyně mě zaujalo, že se celou dobu chovala velice znuděně a vše říkala jakoby automaticky. Vlastně na tom není nic překvapivého, soudy musí rozvádět hodně manželství. Na začátek se paní soudkyně zeptala paní J.(stále stejně znuděným hlasem, což se mi zdálo malinko nepřípadné), jestli je přesvědčena, že manželství již nelze dát dohromady, a jestli by nechtěla ještě navštívit manželskou poradnu. Ta tiše odpovídá, že ne.
Pan a paní J. po celou dobu jednání spíše mlčí, odpovídají paní soudkyni jen velice stručně. Paní Jančíková mírně znervózněla pouze tehdy, když soudkyně mluvila o tom, že jí byl do péče svěřen nezletilý syn, na kterého pan J.přispívá. Při této zmínce se paní nervózně rozhlíží okolo, jakoby se lekla, proč se o tom mluví. Při řeči soudkyně o dohodě o bydlení se pan Jančík a paní J.poprvé za celé jednání dívají přímo na sebe, jakoby se vzájemně ujišťovali o souhlasu se stavem, na kterém se dohodli (paní J.si nechá byt a vybavení, pan J.drobné kutilské nástroje). Paní Jančíková sleduje reakci pana J., který přikyvuje, s dohodou o bydlení souhlasí. Poté se paní J.jakoby stydlivě dívá do země.
Při konečném rozhodnutí, kdy paní soudkyně manželství rozvádí, vypadá paní J. poněkud smutně, pan má naprosto strnulý výraz bez jakékoli změny. Jediný jeho pohyb je, že si nervózně hraje s prsty. Oba se vzdávají odvolání, a to po vzájemné dohodě, která probíhá přímo v soudní síni. Paní J. kývá na pana J.se slovy: „Tak co, tak to tak uděláme, ne“, pan přikyvuje. Paní pak za oba mluví k soudkyni a říká, že se vzdávají práva na odvolání.
Po vyslechnutí rozsudku nastává zajímavá situace, kdy soudkyně vysvětluje, že se soud stěhuje do nové budovy, a že pro potvrzení bude nutné zajít tam. Zajímavá mi tato situace připadá proto, že najednou jakoby soudkyně vypadla ze své role, kterou tak znuděně a formálně vykonávala, a začala velice živě vysvětlovat situaci. Bylo na ní vidět, že se jí toto stěhování velice dotýká, a proto o něm poskytne mnoho detailů i „cizím“ lidem, které rozvádí.
Žádné komentáře:
Okomentovat