Nedávno jsem se zamýšlel nad pozůstatkem, který v nás zbyl z doby před rokem 1989. Tím, co v nás zanechala režimní socializace, abych se držel daných termínů. Zajímalo by mě, jak dlouho mají šanci se různé komunistické normy a předsudky udržet hluboko v našem podvědomí a ovlivňovat náš pohled na realitu, respektive naše chování. Nebo tohle všechno zmizelo zvednutím vítězného V a pozdějším vystřelení špuntu z láhve sektu na přelomu devátého a desátého desetiletí? Nebo integrací do západních struktur? Obávám se, že zdaleka ne.
Rozdíl mezi komunistickou a dnešní demokratickou společností je opravdu markantní. Člověk, který celý život byl socializován podle pravidel režimu, kde mezi hlavní ideje patří láska k Sovětskému svazu a na druhé straně nenávist k západnímu způsobu života, přece nemůže jen tak změnit pohled na společnost. Totéž je pochopitelné i v problému práva. Dokážu si představit, že právní vědomí občanů socialistického Československa je zcela odlišné právnímu vědomí demokratického státu. Rád bych
místo obecného pojmu „demokratický stát“ stát zvolil označení Česká republika, jenže to je ono gros mého problému.
Vezměme si jako příklad politickou kulturu v tomhle státě. Konkrétně narážím na přesouvání stále dalších a dalších problémů k Ústavnímu soudu, který je po rozhodnutí dehonestován. Vždyť nejdříve rozhodne v otázce podzimních voleb a okamžitě je na to obviňován z podílení se na soupeření politických subjektů ať už na jedné či druhé straně. Podruhé rozhodne o Lisabonské smlouvě a na to
je obviňován z podjatosti. Není to právě vše důsledkem nevyzrálosti české demokracie, respektive předlistopadovou socializací dnešních elit, z čehož plyne trochu pokroucené chápání právního vědomí? A jaká by tedy zde měla být vyšší právní autorita, než je Ústavní soud?
Ten přece má být jedním ze základních pilířů demokracie. A co tedy znamená, že má důvěru 55% občanů? Je to důsledkem „nesprávné“ socializace? Zajímalo by mě, která generace v sobě již neponese dědictví minulého režimu…
Žádné komentáře:
Okomentovat