Jakub:
Lze snad říci, že pro právní myšlení je specifické to, že pracuje s dvěma odlišnými kategoriemi, které se snaží dát dohromady na jedné straně s abstraktními právními normami a na straně druhé s pestrými reálnými skutečnostmi, které při tvorbě norem či aplikaci práva musí zjednodušovat, protože je založeno na představě (či fikci), že na každý sociální jev lze napasovat právní normu. Tyto jevy uchopuje tak, aby byly subsumovatelné pod právní normu či jiné pravidlo, a často je tak
připravuje o lidský či morální rozměr.
Významným rysem je dle mého názoru i uzavřenost, možná spíš všeobsažnost práva, které
funguje tak, že zahrnuje vše, je zastřešujícím systémem snažícím se v ideálním případě normovat celou realitu a všechny ostatní systémy, i kdyby pouze tak, že vymezuje prostor, který normami neomezuje. Právní myšlení se tak seberealizuje jako nadřazené všem ostatním, protože právo samo určuje co je právem a jak se s ním nakládá a navíc jak nakládat se vším ostatním, právo samo tvoří i pravidla svého vzniku. Právní myšlení tak pochází z práva a funguje zase uvnitř práva. Právní myšlení dokáže s realitou zacházet účelově. Nejenže pracuje s kategoriemi pravdy, která nemusí být vůbec zjistitelná, ale může dát jednání aktérů obsah a smysl, který v jejich jednání vůbec nebyl přítomen, konstruuje (často zpětně nebo naopak dopředu) vlastní představu pravdy a skutečnosti, vypomáhá si fikcemi a domněnkami. V právním myšlení je obsažen jakýsi ideální stav, kterého má být dosaženo (dobro, spravedlnost, zjištění pravdy), právní myšlení tak pracuje s pojmy, které nedokáže uspokojivě definovat a popsat, směřuje k něčemu a operuje s něčím, co nikdo
nedokáže uchopit.
Nejsem si však nakonec vůbec jistý, zda něco takového jako ,,právní myšlení" vůbec existuje, pokud by tato kategorie neměla být příliš vágní. Zcela jistě je úplně jiné právní myšlení kontinentálních právníků, myšlení v common law nebo islámském právu, protože každý systém je založen na jiných východiscích a doktrínách. Zcela odlišné bývá myšlení právních pozitivistů, iusnaturalistů, zcela jiné kategorie a doktríny užívají směry jako critical legal studies, law and economics, právní marxismus, právní realismus atd. Každý z těchto myšlenkových směrů vidí smysl, povahu, prameny a účel práva a stejně tak jeho fungování a aplikaci zcela jinak na základě
svých vlastních často odlišných východisek a to ovlivňuje i jejich právní myšlení.
Pozitivisté mohou zdůrazňovat více či méně neomezenou vůli zákonodárce při regulaci vztahů, stoupenci přirozeného práva se mohou snažit nacházet právo, které je platné jinak, např. morálně či sociálně. Už jen to, zda právníci podle toho, k jakému směru se řadí, vidí základ práva v tvorbě norem a jejich aplikaci na skutečnosti nebo v soudním rozhodování (soudcovské tvorbě práva) jako v common law znamená zcela jiné myšlení. Jinak právníci jistě uvažují v různých situacích, např. při normotvorbě, interpretaci či realizaci práva. To mě vede k názorů, že je zde mnoho druhů a způsobů
právního myšlení, některé mají společného více než jiné, ale společné mají jen to, že se nějakým způsobem vztahují k právu a jeho fungování (aniž by se vždy shodly na tom, co vlastně právo je).
Žádné komentáře:
Okomentovat