Skupinová případová studie 3: rozbor

Pro výklad našeho pozorování jsme se rozhodli použít radikálně mikrosociologického přístupu Randala Collinse, zejména teorie interakčních rituálů[1]. Tak jsme se rozhodli hlavně ze dvou nejpodstatnějších důvodů. První, praktičtější, lze vyjádřit jako zájem nastínit soudní jednání (a potažmo i právní praxi) jako řetězec rituálů, které mají různé důsledky jak pro zúčastněné, tak i obecněji. Stručně řečeno, nahlížíme právní praxi jako každodenně (re)produkované vědění, jehož důsledky jsou obecně považovány za bezesporné, pravdivé a téměř neomylné. Nadále se budeme tedy
snažit mimo jiné zaměřit pozornost na rytmus soudních jednání a jeho vliv na celkový dojem, který si tvořili jednotliví účastníci. Druhým důvodem je pro nás fakt, že Collins ve své teorii detailně pracuje s durkheimovským pojetím solidarity, která se nám rovněž jeví jako velice efektivní výkladový prvek. Na základě interakcí přítomných vzniká pocit solidarity, která je-li narušena, vzbuzuje u jednajících pocit oprávněného hněvu vůči narušiteli.
V krátkosti nyní představíme základní teoretickou linii, kterou budeme ve výkladu sledovat. Pro Collinse je symbolické a hodnotově zaměřené jednání určeno dynamikou interakčních rituálů. Emocionální energie jako podklad (v jistém smyslu univerzální “zboží“) veškerého jednání je vytvářena zážitkem skupinové solidarity. Solidaritu zde myšlenou v širokém durkheimovském smyslu, reprezentují symboly (sacred objects), k nimž se jednání váže jako ke konečným referenčním bodům,
morálním hranicím skupiny. Emocionální energie nabíjí a zároveň i strukturuje symboly, čímž strukturuje i morální vědomí, kterému lze rozumět z opačného pohledu jako symbolickému univerzu, do něhož jedinec vrůstá prostřednictvím interakčních rituálů.

Z této perspektivy je soudní jednání rituálem, jehož prostřednictvím se na jedné straně reprodukuje solidarita ve smyslu důvěry v soud jako nezávislou instituci (stejně jako důvěra v právo, která je podstatným znakem solidarity moderních společností – právní stát je zkrátka maximou) a na druhé straně se vytváří specifická
solidarita mezi účastníky konkrétního řízení.

V našem případě se jednalo o soudní spory výživné dětí a úpravu styku rodiče s dítětem. Je tedy nutné připomenout, že v naší společnosti jsou děti jakýmsi posvátným předmětem par excellence. Jakýkoliv napadení práv dítěte je považováno za jeden z nejhorších zločinů, kterých se může člověk dopustit.

První soudní jednání jsme navštívili jako první. Tento soudní proces netrval déle než dvacet minut a vyvíjel se příznivě už od samého začátku. Dříve než jsme vstoupili do soudní místnosti se potkaly obě strany na chodbě před soudní síní. Pozdravily se, podaly si ruce, ale i přes viditelně bezproblémový vztah se každá strana odebrala do svého „koutu“. Jednalo se o rozvedené manžele, kde oba dva zastupovala žena - advokátka. Po vyzvání jsme vstoupili do soudní síně a spolu s námi studenty ještě další dvě slečny, které si rovněž dělaly poznámky k projednávanému případu.

Přestože případ nebyl nijak choulostivý svoji tématikou, bylo zjevné, že přítomný muž z rozvedeného páru byl jemně znepokojen, ba možná vystrašen ze značného počtu diváků. V tomto soudním líčení šlo pouze o schválení dohody bývalých manželů, které se týkalo úpravy styku otce s jeho nezletilou dcerou. Proces probíhal bez přítomnosti opatrovníka dítěte. Otec měl na první pohled se svoji bývalou manželkou dobrý vztah, v soudní síni se na sebe usmívali a přikyvovali při projevu druhé
strany. Otec platil na nezletilou dceru měsíčně 8 tis. Kč. S dcerou prý vycházel velmi dobře, bral si ji vždy v přesně vymezené dny i hodiny. Dcera má u otce svůj pokoj. Chtěl, aby ji mohl vídat častěji a aby ji bylo možné nechávat přespat u sebe doma. Matka s touto dohodou souhlasila a společně jej navrhli soudu. Soudce poté pokládal oběma bývalým manželům pouze upřesňující otázky.

Obě strany byly bez jakýkoliv námitek a bez dalších návrhů, proto nás soudce po čtvrt hodině tohoto líčení vyzval, abychom se odebrali do vynesení rozsudku na chodbu. Všichni jsme čekali před soudní síní pouze pár minut a byli jsme zavoláni opět dovnitř. Soudce rozhodl rychle a v souladu s požadavky manželů. Bylo schváleno vše, na čem se obě strany domluvily, a jednání bylo ukončeno.

Z Collinsovy perspektivy je zajímavá právě bezproblémovost celého soudního jednání. Nejedná se ovšem o faktickou bezproblémovost, jak by mohlo být patrné z okolností celého případu. Jinými slovy je možné, aby se za stejně příznivých okolností (nejedná se vlastně o spor, ale pouze o soudem posvěcenou úpravu styku s otcem) došlo k velice vyhrocené situaci. Jak již napovídá mírné rozladění otce z množství účastníků, může být celé jednání ovlivněno velice různorodými faktory (odstup od
role, použijeme-li Goffmanova termínu, který vyjadřuje možnost reflexe daného jednání, není vždy jednoduše možný). Ústřední myšlenkou z Collinsova pohledu je důvěryhodnost celého soudního jednání (rituálu) a to nejen na faktické rovině. Jak je patrné ze záznamu jednání výše, očekávalo se poklidné řízení. K tomu náleží i průběh, jehož důležitým rysem byl fakt, že otázky soudce byly pokládány za pouze doplňující a závěrečné rozhodnutí bylo provedeno v poměrně krátkém čase. Mikrosociologická rovina pozorování v tomto případě sleduje bezproblémovost na rovině jednání, jež je uvěřitelné, a proto bezproblémové v dané roli. Mikrosociologicky vzato, obě strany tohoto sporu svou předchozí domluvu prezentovaly právě souhlasným přikyvováním. O jednotlivých rolích nebylo pochyb, proto ani soudce nemusel déle pochybovat o navrženém rozhodnutí. Solidarita v širším slova smyslu je zde prezentována právě bezproblémovostí nabízených rolí a důvěrou jednotlivých aktérů
k instituci soudního jednání.


Druhé soudní jednání. Je tři čtvrtě na jednu. Před soudní síní s jednacím řádem, který zůstal bez povšimnutí (vrátíme se k němu později), se objevují první účastníci jednání. Podle pohledů, které směřují kamkoliv jen ne jeden na druhého, rozeznáváme „dokud Vás smrt nerozdělí“ v praxi, tedy znesvářený bývalý manželský
pár. Jelikož exmanžel zaujal spolu se svojí advokátkou místo před jednací síní, exmanželka zavedla svůj právnický doprovod v opačném garde a opatrovnici z dohledu, do čekárny svědků. Atmosféra by se dala krájet, nicméně nutně potřebujeme rozhovor, a tak navazujeme verbální kontakt s exmanželem, který zaskočeně a nechápavě přikyvuje slovům jeho advokátky: „Jedná se o zvýšení výživného.“
Na otázku, zda mu nebude nepříjemná naše přítomnost v jednací síni, odpovídá: „Vy tam jako budete?“, načež se nechápavým pohledem dotazuje své zástupkyně, která dodává, že je to ze zákona možné. „No co mám dělat, ale je to blbý. S chlapama v hospodě si o tom možná pokecám, ale probírat před cizíma lidma moje osobní věci…“ I přes počáteční odstup se ale dává do vřelé konverzace, kde barvitě vykresluje svojí exmanželku jako zdatnou manipulátorku, lhářku a zhýčkanou a nenasytnou osobu, „která si tímto způsobem chce vydělat peníze.“ Seznamuje nás s jeho situací a po každé větě
„po očku“ sleduje, zdali jeho právní zástupkyně souhlasně přikyvuje. Svým výrazem se snaží dávat najevo svoji bezmocnost proti té „zlovůli“ (exmanželce). „Vůbec nevím, co si tam vymyslí a nalže jim o mně, ale podařilo se mi zatím vyvrátit všechno, co říkala.“

Právní zástupkyně otce dětí nám sdělila, že předpokládají zvýšení výživného, jelikož se posuzuje zájem dětí (například jejich volnočasové aktivity). Jak jsme se později u soudu dozvěděli, finance na jejich volnočasové aktivity dosahují třicet tisíc korun ročně za obě děti.

Povzbuzeni (pro nás) dobrým průběhem spěcháme před začátkem jednání vyzpovídat exmanželku. Ta si nicméně všimla našeho předešlého rozhovoru s bývalým manželem a zaujala k nám zcela nepřátelský postoj. Procházejíc kolem nás pronesla s úšklebkem: „To jsou jistě jeho přátelé“ a začala se neskrytě smát. Exmanžel následně podotkl: „Vidíte sami, tak to je celá vona.“ Sebrali jsme všechnu odvahu a pomalým krokem vyrazili za bývalou manželkou, která již seděla se svým právním zástupcem,
opatrovnicí a sestrou v čekárně svědků, kde ještě projednávali argumenty, které budou soudu předkládat. Po představení se a zdůvodnění naší přítomnosti v soudní síni se její postoj směrem k nám nezměnil. A na otázku, zda se můžeme optat, o co se tu jedná, dosti razantním způsobem odsekla, že nemůžeme a to v žádném případě. Právní zástupce se na ni zpočátku nechápavě díval (zřejmě pro její tón hlasu, s jakým se na nás „obořila“), ale poté odpověděl, že to musíme respektovat. Omluvili jsme se a s husí kůží vstoupili do soudní síně, jelikož se zrovna otevřely
její dveře a s napětím jsme očekávali, co bude následovat.

Jedna hodina odpoledne. Snažíme se zachytit první okamžiky v jednací síni. Soudní proces zobrazoval dramaturgickou sociologii Ervinga Goffmana a jeho díla Všichni hrajeme divadlo, kdy aktéři prezentují své já za účelem hraní dojmu na druhé. Pro publikum vyvolávají představu o tom, kdo jsou. Exmanželka zdatně pohledem navazuje kontakt se soudcem a vykouzlí tak líbezný úsměv, až nám z něj běhá mráz po zádech. Exmanžel s hlavou v dlaních opět přijal roli „stébla unášeného proudem“.

Soudce předčítá fakta o soudním sporu. Oba právní zástupci divoce zapisují do svých poznámkových bloků. Součástí tohoto divadla je prezentace vzhledu, mluvy apod. Soudce je oblečen do taláru, ostatní účastníci včetně právních zástupců obou stran jsou oděni civilně, ale svátečně. Mluva je velmi formální, důležitost je přikládána především vstávání při jakýkoliv poznámce směrem k soudci. To všechno vyjadřuje jistou úctu k soudci. Důležitost oddělení jeviště od zákulisí je u soudního
jednání nezbytná a prostor pro ně určený je jasně vymezen. Zatímco jeviště (soudní síň) je přístupné veřejnosti, v zákulisí se připravuje představení. Je to místo odpočinku pro soudce (když je sám) a současně místo k přípravě závěrečné řeči a rozsudku. Prostor jeviště má svá vlastní pravidla, týkající se rozmístění rekvizit. Stůl pro soudce je umístěn nejvýše a uprostřed, zatímco stoly pro stranu obžalovanou a žalující jsou ve stejné výši a naproti sobě, ale daleko níže než je
tomu u stolu soudce. Toto rozmístění vykazuje jasné vztahy nadřízenosti a podřízenosti typické pro byrokratické řízení.

Celé soudní jednání vycházelo z Weberových pravidel ideálně typické byrokracie: absolutní podřízení se pravidlům, jasné vztahy nadřízenosti a podřízenosti, každá pozice má jasně dané kompetence. Všudypřítomné byrokratické řízení znemožňující veškerou snahu o lidský přístup, potlačení humánnosti způsobené podřízením se pravidlům.


Soudce byl tentýž jako u prvního případu. Jeho aktivita byla ale viditelně větší. Byl ve střehu a neustále upozorňoval exmanželku, aby si odpustila emocionální projevy, které provázely minulá jednání. Jeho pohledům také neunikly pozdější úšklebky exmanželky směřující k soudu. Bylo zajímavé sledovat, jak se obě strany snaží maximalizovat různé aspekty, aby byla jejich pozice co nejsilnější. Tak například matka do měsíčních nákladů na dítě uvádí i krmivo pro králíky,
vybavení dětských pokojů, telefon aj., což je při nejmenším úsměvné. Otec pak jako podnikatel uvádí svůj měsíční příjem z podnikání kolem 11 tis. Kč. To samozřejmě je možné, avšak nutno poukázat na možnost živnostníků „přizpůsobit“ údaje o výdělku tak, aby byl co nejnižší. Otec ještě pronajímá nemovitost v Jihlavě za 6,5 tis. Kč měsíčně.

Pokud bychom vše, co bylo u soudu řečeno, brali za pravdu, není možné považovat rozhodnutí soudu za spravedlivé. Finance otce jsou tedy 10 tis. Kč a u matky s dětmi 30 tis. Kč. Na hlavu tedy stejně. Nutno však dodat, že domácnost o třech členech vychází levněni než s jedním členem. V tom případě by rozhodnutí bylo založeno na faktech, nikoliv však morálním opodstatnění.

Velká část jednání se točila okolo exmanželovy finanční aktivity, která se netýkala výživného, ale materiálních příspěvků v podobě dárků. Matka argumentuje tím, že se otec mimo výživné finančně nijak neangažuje a že od něj děti nedostávají žádné dárky. Otec je samozřejmě v opozici a kontruje, že například nedávno koupil kolo v hodnotě 12 tis. Kč. Matka nesouhlasí a opatrovnice dodává, že děti uvádějí, že od otce dostávají malé dary. Otec nechápe, proč takto děti vypovídají, když to kolo opravdu mají: „Nevím, kde je nebo co s ním udělali a kam se podělo. Nedokážu ani říct, proč tohle řekli, ale mají ho! Vidím je jednou za dva týdny na víkend a Emu jsem neviděl už dva měsíce, kvůli údajné nemoci.“ (V rozhovoru před vynesením rozsudku se k tomu opět vrací a poukazuje na exmanželčino manipulování s dětmi.) Na vyzvání soudu o důkazu k tomuto tvrzení předkládá některé účtenky a dodává, že si opravdu nedělá tabulky o tom, co kdy dětem koupil. Z účtenek, jež předložil, je zřejmé, že kolo opravdu koupil. Na druhou stranu právní zástupce matky po nahlédnutí
konstatuje, že kromě kola se k jednání mnohé účtenky nevztahují.

Dále je otec právním zástupcem matky obviněn z plýtvání svých financí v podobě tří aut, které údajně vlastní a každoročních dovolených na horách a u moře. S tímto tvrzením manžel jednoznačně nesouhlasí. Zde je těžko soudit, jelikož pro to nejsou hmatatelné důkazy. Sám manžel tvrdí, že mu takový přepych jeho finanční situace neumožňuje. Obratem právní zástupce matky napadá exmanžela se slovy: „Proč podnikáte, když vám to, jak tvrdíte, moc nevynáší?“ Bývalý manžel bez váhání odpovídá, že je to jeho svobodná volba podnikat, „ restaurování mě baví a nehoním se za penězi.“

Dvě hodiny odpoledne. Soudní řízení je přerušeno. Po patnácti minutové přestávce opět vcházíme do soudní síně čekajíce netrpělivě na rozsudek. Soudce pronáší závěrečnou řeč, z níž se dozvídáme, že se výživné na dvě nezletilé děti zvyšuje o dva tisíce, přičemž otec byl ochoten dát jen jeden tisíc. Navíc exmanžel musí do konce září tohoto roku zaplatit se zpětnou platností částku čtyřicet tisíc a to za dobu, kdy děti nastoupily do základní školy. Otec dětí odchází s hlavou skloněnou a
na náš opětovný pokus o rozhovor reaguje: „Nezlobte se, po tomhle už vážně nemám, co říct.“ Evidentně zdrcen odchází. Obracíme se tedy na právního zástupce exmanželky, který vychází ze soudní síně a s úsměvem na rtech ochotně odpovídá na naše dotazy. Sděluje nám, že jsou s výsledkem velice spokojení, i když nedosáhli osmi a půl tisíc, které zpočátku požadovali. V zápětí nám vysvětluje, že se částky vždy nadsazují. Považují tedy tento soudní spor za vyhraný.

Poslední tvrzení nás však zaráží, neboť nám opatrovnice sděluje, že obě děti zná již od narození, tedy „stará známá“. „Tato žena je velice dobrá matka a pro děti dělá maximum. V ostatních případech je manipulace dětí velice častá, v tomto jí ale zcela vylučuji.“ Po takovém výroku by náš předpoklad o její objektivnosti byl minimálně naivní.


Zpět k jednacímu řádu. Kromě soudce, zapisovatelky a zástupců se účastníci i veřejnost chovali zmateně při každé změně situace. Tázavým pohledem se na svém zástupci domáhají návodu, jak dále postupovat. Takovým případem je i povinnost osoby postavit se, hovoří-li. To samozřejmě neplatí pro soudce. Je však nutno pozastavit se nad odůvodněním, jež spočívá v předpokladu kladného působení autority na vypovídání, tedy autoritě je složitější lhát. Toto předepsané jednání však z pohledu
diváka vypadá velice úsměvně, obzvláště odpovídá-li dotazovaný jednoslovně. K autoritě soudu tedy nijak nepřispívá. V této situaci je však důležitý ještě jeden aspekt a to ona nejistota při svém jednání. Cítí-li se jedinec nesvůj, snáze podléhá autoritě a z toho důvodu je pro něho nedokonalá znalost jednacího řádu pro soud určitou výhodou.

Ve druhém námi sledovaném případě již formální pravidla soudního řízení nebyla ctěna do takové míry jako v případě předchozím. V tomto smyslu mluví Collins o tzn. nepodařeném rituálu (failed ritual). U tohoto druhu rituálu jsou buď záměrně, nebo nezáměrně porušována pravidla pro daný rituál. Rituál je potom pouze prázdnou formou, která nepřináší svým účastníkům žádnou nebo pouze negativní emocionální energii[2]. Již samo napomenutí soudce, aby si pro toto sezení matka odpustila
emocionální výstupy, je z jistého hlediska za hranicemi rituálu soudního řízení, jelikož by se každé stání mělo považovat za svébytné, pouze s přihlédnutím k důležitým předchozím faktům. Neschopnost zúčastněných reagovat plynule na jednotlivá vyzvání a nejistota při “rituálně“ daných pravidlech, jako je povstání, je-li někdo soudem osloven, odkazuje právě k nefungujícímu rituálu.

Můžeme však tuto situaci nahlédnout i z opačného pohledu. Je zřejmé, že spory o výživné budou velice často nepříjemné a situace velice vyhrocená. V takových případech forma soudního řízení do jisté míry ztrácí svůj pevný charakter a stává se více či méně soudně zprostředkovanou hádkou bývalých manželů. Rituál soudního jednání, který je svým charakterem formálně velice přísně omezený, je narušen, ovšem ne bez náhrady. Z pozorování je patrné, že rytmus interakce byl dodržen,
což je zřejmé z napětí všech zúčastněných. Je rovněž zřejmé, že soudní jednání splnilo i požadavky na nárok být rituálem v Collinsonově smyslu, jelikož v konečném hledisku mělo vliv na interpretaci pravdy. Jak jsme již upozornili, z daných faktů by bylo právo spíše na straně otce, ovšem výsledek byl opačný. K čemu soudce přihlížel a jaké byly všechny okolnosti je nyní již nepodstatné, jelikož rituál soudního jednání proběhl i se svými důsledky, tedy i s interpretací práva v konkrétním případě.