Našim úkolem bylo zjistit, jak se liší jednotlivé pohledy účastníků soudního jednání na jeho průběh. Za tímto účelem jsme se po nesnadné dohodě o čase a datu vyhovujícím všem členům skupiny všichni zúčastnili výběru soudního jednání.
Postupovali jsme po případech, které měly brzy začít, ovšem moc úspěšní jsme nebyli, neboť některá jednání byla zrušena, u jiného nebyla doručena obsílka, proto se nekonalo. Jiné jednání již skončilo, nebo šlo pouze o upřesňování obžaloby, což pro nás nebylo přínosné.
Nakonec jsme se dostali na civilní jednání, které se mělo konat v místnosti č. 32. Zde seděl mladý muž v obleku, přisedli jsme si k němu oslovili jsme jej. Zjistili jsme, že se jedná o právníka advokátní kanceláře zastupující Statutární město Brno. Mladý muž byl velmi ochotný a na všechny naše otázky se zájmem odpovídal. Zjistili jsme, že se bude projednávat rozhodnutí o vystěhování z městského bytu z důvodu dlouhodobého neplacení. Zeptali jsme se ho, zda mu nebude vadit, když se jednání zúčastníme. Odpověděl, že ne, že jednání je veřejné, tak není žádný problém
s naší přítomností. Ale upozornil nás, že protistrana se nejspíše nedostaví. To se potvrdilo. Nezažádali ani o odročení, proto se soud konal bez účasti protistrany.Jednání proběhlo velmi rychle,
soudkyně přednesla všechny náležitosti, vše bylo zapsáno. Po
přečtení žaloby a ujasnění všech detailů jsme byli vyzváni k odchodu a vyčkání na rozsudek. Zeptali jsme se zástupce, zda je se svým vystoupením spokojený a zda si myslí, že bude úspěšný. Odpověděl, že ano, že jde pouze o formalitu, že je stejně jasné, jak to dopadne. Ovšem mírná nervozita na něm byla znát. To je ovšem pochopitelné, neboť z rozhovoru vyplynulo, že je pouhý rok a půl po škole a že tuto práci nedělá dlouho. Také se nám svěřil, že tato jednání ho příliš nebaví, ale podle jeho slov „firmu něco živit musí“. Ovšem po chvíli přemýšlení nad svou odpovědí dodal, že ho to samozřejmě baví. Po necelých 5-ti minutách čekání jsme byli vyzváni k účasti na vynesení rozsudku. Vrátili jsme se do jednací síně a vyslechli rozsudek: „Žalovaní jsou povinni vyklidit a předat žalobci byt … a to do 60 dnů od právní moci rozsudku.“
Vynesení rozsudku proběhlo bez jakýchkoliv komplikací a jednání bylo ukončeno. Provedli jsme krátké rozhovory, se soudkyní i žalobcem týkající se jejich názory na rozsudek. Také jsme se dozvěděli, že ani soudci a ani žalobci nejsou rádi, když je u soudu přítomna veřejnost a studenti, zvláště v případech jako byl tento (bez účasti protistrany), jelikož vše pak musí probíhat velmi formálně a jednání trvá déle. Kdyby nebylo přítomno publikum, mohli by se na všech podmínkách domluvit na místě, nemusela by byt přestávka před vynesením rozsudku, vše by se sepsalo přímo na místě a
nemuseli by „hrát takové divadlo“.
Rozhodli jsme se tedy navštívit ještě jiné jednání, ve kterém by bylo více účastníků. Ovšem i toto civilní jednání nás obohatilo o užitečné informace a zajímavé postřehy. Zjistili jsme, jaký je průběh celého aktu a mimo jiné také to, že velmi častým problémem je, že se obžalovaní u tohoto typu žaloby nedostaví. Taktéž jsme zjistili jak se u soudu chovat a další drobné i podstatné informace.
Co nás však v tomto případě zaujalo nejvíce a mohlo by být sociologicky přínosné, bylo sdělení paní soudkyně týkající se přístupu různých soudů. V okamžiku, kdy se rozmluvila nám prozradila, že dříve pracovala na Ostravsku, kde se podobné problémy řešily daleko striktněji a kratším časovém horizontu. Město Brno je údajně shovívavější vůči neplatičům, pakliže nájemce vyjádří zájem dluh zaplatit, žaloba se odkládá.
Další jednání bylo v trestní věci. Před zahájením jednání se nacházela v čekacím prostoru skupina lidí, kteří k sobě zjevně patřili:
několik žen, jeden mladý muž a malý chlapec. Současně byli přítomni dva muži středního věku – obhájce a žalobce. Atmosféra byla klidná, lidé spolu bez emocí komunikovali. Jednání bylo zahájeno přesně ve stanovený čas.
Jednací síň je rozdělena na prostor pro veřejnost a prostor ve kterém probíhá úřední jednání. Levá strana je určena pro žalující stranu a pravá pro obžalovaného a jeho obhájce. Čelo místnosti je určeno předsedajícímu soudci, který sedí na mírně vyvýšeném místě a po pravé straně je místo pro zapisovatelku. Zjistili jsme, že mladý muž, kterého jsme potkali na chodbě, je jedním z obžalovaných. Během několika minut přivedli dalšího obžalovaného s dvěma muži jakožto ozbrojeným doprovodem – pana K, který měl pouta na rukou, neboť v danou dobu byl ve vazbě za spáchání jiného
trestného činu. Třetí obžalovaný nebyl přítomen z důvodu nemoci. Muž v poutech a ženy v prostoru pro veřejnost se zdravili a jejich rozpoložení bylo naprosto uvolněné. Ani jeden z obžalovaných nejevil známky stresu, nejistoty či strachu.
Jednání se týkalo dvou krádeží, které proběhly v půlročním časovém intervalu. Prvnímu poškozenému byly odcizené věci vráceny. Druhá poškozená však přišla o majetek v hodnotě přesahující 11 tisíc Kč. Uplatnila však škodu ve výši 16 400 Kč, jelikož s krádeží byly spojeny další kroky jako blokování platebních karet, výměna zámku apod. Polehčující okolností bylo však to, že uvedenou částku obžalované zcela a bez výhrad uhradili.
V jednací síni se tedy mimo soudce, soudní zapisovatelky, žalobce, obhájce a dvou obžalovaných nacházela naše 6-ti členná skupina, jeden student právnické fakulty a 4 dospělé ženy a jeden malý chlapec. Všichni byli příbuzní a přátelé obžalovaných.
Jednání začalo ve stanovenou dobu, proběhlo zcela bez komplikací, byly vyslechnuty všechny strany, žalobce, obhájce i obžalovaní, důkazy byly předvedeny. Žalobce i obhájce navrhli tresty, obžalovaní projevili lítost nad svými činy a slíbili, že jejich jednání se již nebude opakovat. Jejich lítost a omluva ovšem nezněly moc přesvědčivě, neboť byly vysloveny zcela bez emocí s pohledem do země.
Slovo lítost či omluva se velmi často objevovalo i v řeči jejich obhájce, který několikrát zdůrazňoval, že veškerou vzniklou škodu uhradili; k činu se přiznali; že se jednalo o čin v nouzi; nechtěli se obohatit; jednali pod vlivem drog a že ze závislosti jsou ochotni se léčit. Proto také navrhoval co nejnižší trest – peněžitý nebo podmínečný. V tomto případě se obhájce vzdá práva na odvolání. Po vyslechnutí všech stran jsme byli vyzváni k odchodu z jednací síně a vyčkávali jsme na
vynesení rozsudku. Tentokrát přestávka na rozhodnutí byla poněkud delší, než u předešlého civilního řízení, jednalo se však o komplikovanější případ. Téměř po 25 minutách jsme byli vyzváni k návratu do jednací síně a vyslechli si rozsudek, že obžalovaní jsou viní. Tresty byly téměř shodné s návrhy obhájce –peněžité a podmínečné. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě uhrazen,
byl stanoven náhradní trest odnětí svobody.
Obžalovaní v průběhu čtení rozsudku neprojevovali téměř žádné emoce ani lítost, dokonce se chvílemi i usmívali, jakoby na sebe byli snad pyšní. To byl náš subjektivní pocit. Je možné, že byli pouze nervózní a my jsme jejich chování špatně interpretovali.
Dále uvedl soudce důvody, proč se tak rozhodl. Hlavním bodem byla právě výjimečnost toho skutku, kdy je způsobená škoda uhrazena. To soudce považuje za velmi pozitivní, dokonce uvedl, že tento skutek velmi kvituje. Tento argument opakoval v závěrečné řeči několikrát. Dále uváděl důvody, že žalovaní již nebyli dlouho trestaní a k činu se přiznali, sice za zvláštních okolností, ale přiznali. Také soudce uvedl, že obžalovaní byli posuzovaní podle původního trestního zákona, neboť to pro ně bylo výhodnější, podle nového znění „by dopadli ještě hůře“. Zajímavý bylo také další
zdůvodnění trestu, jež se od ostatních lišilo. Jednalo se mimo jiné totiž o objektivní fakt přeplněnosti českých věznic. Proto jsou v naší současné justici upřednostňovány alternativní tresty.
V závěru se státní zástupce i obhájce vzdali práva na odvolání a jednání bylo ukončeno. Po závěrečné řeči jsme byli vyzváni k odchodu z jednací síně. Soudce nám přislíbil rozhovor po dalším jednání, které se v místnosti konalo, měli jsme tedy čas na rozhovory s ostatními zúčastněnými.
Žádné komentáře:
Okomentovat