Skupinová případová studie 4:rozhovory

Rozhovor s obhájcem
Ke krátkému rozhovoru mezi námi a obhájcem (všichni tři obžalovaní měli společného obhájce) došlo mezi přelíčením a vyhlášením rozsudku. Obhájce byl ve vztahu k případu velmi hovorný, ale ve své podstatě zopakoval jen totéž, co v obhajobě před soudem (i se zhruba stejnou mírou emocí vložených do svých slov). Zmiňoval se tak hlavně o špatné sociální situaci obžalovaných, žijících podle něj prakticky na hranici chudoby, kteří svůj trestný čin spáchali proto, aby vůbec měli na jídlo,
oblečení a další základní věci potřebné k životu. Během rozhovoru nás vyrušila stará paní z rodiny patřící k obžalovaným, která přispěla slovy o svém velmi vážném zdravotním stavu (jednalo se o matku jednoho z obžalovaných) a pak se bavila s advokátem, který se jí ochotně věnoval. Kromě toho i celkově bylo z jejich vzájemné mimosoudní interakce znát, že se advokát s rodinou celkem dobře zná.

Nejzajímavější na obhájcově výpovědi je kontrast mezi tím, co o sociální situaci obžalovaných tvrdil u soudu, a nám potvrdil, že tomu opravdu věří (ačkoliv jeho projev tak přesvědčivě nepůsobil), a jaký názor měl státní zástupce.

Ten obviněné, v souvislosti s otázkou na peněžitý trest, označil za „dost bohaté, oni na to mají, oni si to můžou dovolit.“ K advokátově obhajovací řeči a k tomu, že se v ní odvolával na špatnou sociální a ekonomickou situaci obžalovaných jen poznamenal – “Tak něco tam musel říkat/říct.“

Rozhovor s obžalovaným
Po ukončení jednání a před vyhlášením rozsudku jsme oslovili obžalovaného (pana S) a požádali jej o jeho vlastní vyjádření k případu.
Obžalovaný popsal se, že v uvedený den byl venku se dvěma kamarády a jeden z nich vhodil do auta ukradenou kabelku s penězi. Podle jeho tvrzení, kabelku do auta vhodil třetí z nich, který se jednání neúčastnil. Obžalovaný potvrdil, že jednali pod vlivem alkoholu a peníze si nechali proto, že nebyli v danou chvíli schopni správně odhadnout situaci. Nijak se nesnažil provinění popírat. Konstatoval naprosto klidně – „prostě se stalo“. Svoji závislost na alkoholu i drogách přiznal a
považoval ji za fakt, který do jisté míry vysvětluje a omlouvá jeho chování. Mladík byl velmi pěkně a čistě oblečen, měl bílou bundu, světlé riflové kalhoty a bílé tenisky. Byl také hladce oholen a úplně ostříhaný. Jeho chování nejevilo jakoukoliv známku agresivity, nicméně ani provinilosti. Byl zdvořilý a ochotný odpovídat a zájem z naší strany ho evidentně těšil.

S rozsudkem byl pochopitelně obžalovaný spokojen. Byl vynesen přesně takový, o jaký pan obhájce za své klienty usiloval.


Rozhovor s přihlížejícími – příbuzní obžalovaných
Na chodbě byl obžalovaný obklopen ženami, které se jednání zúčastnily a z hovoru vyplynulo, že se jedná o rodinu pana K (muže ve vazbě). Byla to jeho matka, manželka, dcera, syn a nějaká dívka z širší rodiny. Když jsme s obžalovaným hovořili, ženy se rády k rozhovoru připojily a ochotně se představily. K případu se konkrétně nevyjadřovaly, tedy přesněji manželka jen pokrčila rameny, ve smyslu „no je to tak jak říká…“. Obě děvčata, kterým mohlo být tak 18-20 let, během rozhovoru
dostaly záchvat smíchu a obžalovaný s manželkou pana K nad mimi se smíchem mávali rukou. Jedna dívka byla obzvláště hlučná, a obžalovaný jen tak utrousil, že je sjetá. Malý chlapec (odhaduji 6-8 let) byl velmi tichý a oproti dívkám naprosto nenápadný, většinou způsobně seděl na židli. Všichni byli velmi úhledně, čistě, moderně a do jisté míry elegantně oblečeni. Vzhledem k tomu, že obhájce upozorňoval na to, že muži se trestného činu dopustili pouze a jenom z důvodu veliké nouze, v tomto světle se jeho zdůvodnění jevilo jako velmi slabé. Bylo evidentní, že jednání u soudu nemá pro obžalovaného ani pro rodinu žádný stresující charakter; jak jsme uvedli, děvčata se skvěle bavila, manželka byla klidná a vyrovnaná. Snad trochu těžce to nesla matka, která se rozhovoru neúčastnila, jen prohodila pár slov, ale nebyli jsem schopni jí porozumět. Zdálo se nám, že neovládala dobře český jazyk. Nicméně bylo patrné, že byla z chování rodiny značně rozmrzelá.

V závěru bychom si dovolili konstatovat, že zúčastnění nevnímali jednání u soudu jako nijak výjimečnou situaci a působili dojmem, že se v podobné situaci neocitli poprvé. Jejich model chování se jevil jako propracovaný a naprosto nenapadnutelný. Základem bylo přiznání viny, zdvořilost a také projevená lítost nad vykonaným skutkem. Jejich lítost však rozhodně nebyla přesvědčivá.

Rozhovor s dalším přihlížejícím – student prvního ročníku právnické fakulty

Kromě naší skupinky a rodiny obžalovaných byl u soudu přítomen ještě student prvního ročníku práv. Na samotný případ nahlížel především z právního hlediska, a z tohoto pohledu ho zaujalo jednak právě to, že byl případ souzen podle staršího vydání zákona, a za druhé konec obhájcovi řeči, kdy obhájce už dopředu prohlásil, že pokud soudce rozhodne určitým způsobem (tedy udělí obžalovaným jen podmíněné tresty a finanční pokutu) nebude se proti rozsudku odvolávat. Student to označil za zajímavý a nestandardní „tah“, kterým si obhájce vlastně mohl eventuálně trochu napomoci
k rozsudku, se kterým by byl spokojen. Jinak mu žalobcův a obhájcův výkon stejně jako celé soudní řízení přišlo jako standardní, ničím nevybočující z normální praxe.
Co se týče obžalovaných, ti na něj „působili dojmem, že trestného činu se opravdu dopustili v nouzi, tedy snad... Nicméně způsob jejich omluvy typu – upřímně lituji toho, že jsem spáchal trestný čin... – byl spíše úsměvný. Zdálo se mi, že už to říkali mnohokrát a asi je to už trošku nudí...“ Sám ale také zdůrazňuje fakt, že poškozené Neubauerové, zaplatili náhradu odcizeného majetku ve výši, jakou si určila a to je „u takových delikventů hodné obdivu. Nepředpokládám, že takových
případů je více.“ Student se domníval, že z tohoto důvodu je soudce nechtěl zbytečně poslat do věze ní, „poněvadž věznice jsou plné a je známým faktem, že zpřísňování sankcí nevede mnohdy vůbec k náp ravě pachatele a ke snížení intenzity výskytu trestné činnosti.“

Dále tázaného zaskočilo, jaké dostali pokuty – 50, 40 a 30 tisíc Kč, „to by mě zajímalo, kde na to vezmou... Kdo ví, jak si peníze opatří...“ Dále podle tohoto studenta obžalovaní ale rozhodně měli morální zásady, jinak by peníze nevraceli a důležité je i to, že byli v hmotné nouzi a že peníze vrátili.

Rozhovor se státním zástupcem (žalobcem)
Mezi tím, co se soudce rozhodoval, jaké uloží obžalovaným tresty, se nám podařilo položit několik otázek i státnímu zástupci. Státní zástupce působil velmi jistým dojmem, zároveň však působil velice mile a bylo znát, že nemá problém odpovědět na naše dotazy. Vzhledem k tomu, že náš rozhovor se státním zástupcem proběhl ještě v průběhu soudu, kdy nebyly jasné tresty, které budou obžalovaným uloženy, naše první otázka na státního zástupce byla, jaké tresty pro odsouzené očekává. Na to nám státní zástupce odpověděl, že se již s obhájcem obžalovaných domluvil na peněžitých trestech, proto tedy očekává, že takto bude rozhodnuto i soudcem. Skutečně se nakonec soudce rozhodl pro peněžité tresty – První obžalovaný - 30 000 Kč
nebo náhradní trest 12 měsíců. Druhý obžalovaný – 40 000 Kč nebo náhradní trest 14 měsíců a třetí obžalovaný – 50 000 Kč nebo náhradní trest 20 měsíců.

Před vyhlášením rozsudku dostali státní zástupce i obhájce možnost promluvit, státní zástupce toho nevyužil. Obhájce této možnosti využil, hovořil zejména o tom, že obžalovaní svého činu velmi litují a že páchali trestnou činnost, protože chtěli zabezpečit rodinu, dále také, že páchali trestnou činnost pod vlivem drog, Naše druhá otázka na státního zástupce tedy byla nasnadě, ptali jsme se ho, zda-li takováto řeč může nějakým způsobem ovlivnit rozhodnutí soudce, zda-li k tomu
může přihlédnout. Na to nám státní zástupce s pošklebkem ve tváři odpověděl, že to, že byli obžalovaní pod vlivem nějakých návykových látek , soudce nebere v potaz, že to byla spíše taková „hra“ jejich obhájce, který má v popisu své práce udělat vše pro to, aby byly tresty jeho mandantů co nejmírnější. Rovněž nám sdělil, že soudce může přihlédnout k tomu, že obžalovaní svého činu litují, zároveň by však měl ale soudce zvážit, nakolik je lítost skutečná.
Státní zástupce nám nabídl, že po skončení soudu můžeme nahlédnout do některých spisů, týkajících se tohoto stání. Po vyhlášení rozsudku jsme se tedy znovu se státním zástupcem sešli. Ptali jsme se ho, jak je spokojen s rozhodnutím soudu, on odpověděl, že tento výsledek očekával, takže spokojen je. Dále nám říkal, že by se ani moc nedivil, kdyby všichni tři obžalovaní byli u soudu zanedlouho znovu, jelikož jsou to recidivisti, což nám posléze i dokázal, když nám přečetl něco málo z jejich trestního rejstříku. Pro přiblížení - jeden z obžalovaných má ve spise asi devět spáchaných trestných činů, za něž již byl nějakým způsobem postižen, jako je ublížení na zdraví, různé podvody, padělání, vydírání, loupeže, poškození cizích práv a podobně. Druhý z obžalovaných má asi již deset záznamů jako jsou kapesní krádeže, ublížení na zdraví, různé jiné krádeže a podobně. I třetí z nich má asi sedm záznamů podobného charakteru. Někteří tuto trestnou činnost vykonávali
dokonce již od 80. let.

Rozhovor se soudcem
Po skončení jednání jsme požádali o rozhovor soudce. S rozhovorem ochotně souhlasil a poskytl nám poměrně dost informací, což bylo pro naši práci velkým přínosem. Rozhovor samotný trval déle než hodinu. Vstřícnost nás velmi příjemně překvapila.
Soudce v rozhovoru uvedl, že v podstatě na obžalované nahlížel jako na recidivisty, kteří mají za sebou kriminální minulost. Ačkoli podle jeho slov měl spíše tendenci uchýlit se k nepodmíněnému trestu, nakonec se rozhodl pro trest alternativní. Velkou váhu přikládal tomu, že se obžalovaní k trestu nakonec přiznali a za svůj čin se omluvili, což se podle jeho slov nestává často. Dalo by se říci, že to byl hlavní důvod, proč nakonec padl podmíněný trest „Opravdu měli tu odvahu vstát a podívat se na ty poškozené a říct já se vám opravdu omlouvám.“ Soudce se ale také zmínil o tom, že samozřejmě nemá stoprocentní jistotu, že to obžalovaní myslí vážně, s tím se ale podle svých slov setkává neustále. Věrohodnost svých omluv si obžalovaní získali také tím, že celou škodu poškozeným nahradili. Na druhou stranu však měl soudce dojem již v předchozích jednáních, že obžalovaní úplně přesně neví, za co konkrétně se omlouvají. Trestných činů spáchali pravděpodobně mnohem více.

Svůj čin vysvětlovali obžalovaní tím, že byli ve špatné finanční situaci, což bylo ale značně sporné například vzhledem k jejich oblečení a nebývalé ochotě zaplatit škodu i peněžité tresty. Na obhajobu stavěnou na finančních potížích soudce nekladl příliš veliký důraz, protože z jeho pohledu se jedná o trestný čin a není důležité to, proč k němu došlo. „Já jim to neberu, ale jako podstatnou váhu to pro mě nemá.“ Motiv tedy v tomto případě nesehrál velkou roli. Stejně tak jako fakt alkoholové závislosti, o které obhájce několikrát hovořil. Způsobilost pachatelů zpochybněna nebyla, tudíž nemělo valný smysl se touto otázkou zabývat.

Co se týče úspěšnosti trestu, tak soudce potvrdil, že finanční trest je dopředu neodhadnutelný a on sám s ním má jak pozitivní, tak negativní zkušenost. V tomto případě si myslí, že obžalovaní finanční trest zaplatí a to i díky faktu, že v opačném případě jim hrozí odnětí svobody na 12 až 20 měsíců. Domníval se, že právě vzhledem k hrozbě nepodmíněného trestu byli obžalovaní velmi ochotni zaplatit škodu, to byl údajně hlavní důvod, proč jednali tak netypicky.

Rozhovor se soudcem nám především dokreslil celý obraz situace. Na všechny z nás působil jako autorita a tak i my jsme se pravděpodobně nejvíce nechali ovlivnit jeho dojmy a názory.